Kapitola 19. ,Hon

18. listopadu 2012 v 12:13 | Elfel |  Hon

Kapitola 19.


Zatímco Mia utekla do věčných hloubek lesů, ukryla se před paprsky zlatavého slunce, Viktor s Frederikem svižně kráčeli se zdrcenou Hanou po boku přímo k Evelin.



Elizabethino tělo se pomalu dávalo dohromady z kapek vody, co nestačila země pohltit. Na zemi se rýsoval obrys ženského těla. Ležela na zádech, hrudník se jí zvedal v pravidelném rytmu. Nathálie upadla do hlubokého spánku. Vyčerpaná, unavená si dovolila po náročném souboji usnout, i když nechtěla.
Bylo to dva na pět.
"Stále si myslíš, že máš nějakou šanci?", obořila se do Veleny Evelin.
"Nikdy bych si nemyslela, že by jsi boj hodnotila podle počtu lidí, vždyť se podívej! Tolik jich tvé neschopné vedení připravilo o život."
"Zrovna ty máš co říkat!", bránila ji Izabela.
"Evelin…?", zazněl jemný tón Frederikova hlasu.
"Můžeme!"
"Můžete co?", z lesa vystoupila zahalená postava. Hluboký hrubý hlas, na povrchu "medový", ale s nádechem chraptivého zvuku. David. "Ahoj Frederiku, dlouho jsme se neviděli, že?", rozesmál se. Jeho smích rezonoval kolem ještě dlouho po tom, co zavřel svou pusu.
"Da-Davide…", pronesl Frederik. Nebylo možné zjistit, ani jakkoli vycítit, jestli se v jeho tváři odráželo zděšení, nadšení, hrůza.
"Frederiku, jdi. My to tu zvládneme. Jdi! Budeš tu k ničemu!", vyjela na něj Evelin. Měla pravdu. Bezduchý bojovník, co nedovede pohnout brvou, je jim opravdu na nic.
"Budu v pohodě."
"Jdi!"
"Říkám že budu-.."
"Já říkám, abys šel!", vyštěkla.
V tu ránu se spustila vlna smíchu, samozřejmě ze strany Veleny. Byla potěšena rozpory na protivníkově straně. "Ale Evelin, neštěkej takhle na svého poskoka."
"Máš pravdu, nač bych se chovala jako ty, když mám svou hlavu, že?"
Ta průpovídka řečena tak neohrabaným tónem se zaryla Veleně do hlavy. Znovu a znovu zněla v jejích uších, až se rozčíleně ohnala po špičaté čepeli na svém opasku a vrhla ji směrem k Samuelovi.
Mezi tím už si to Frederik namířil k lesu. Jeho psychika byla v trapu. Myslel si, že jediný člověk, kterého kdy dokázal milovat, je mrtvý. Ale on nebyl. Místo toho žil spokojený život.
Ani na kraji lesa se nezastavil, šel stále dál, dál a dál. Kam, to ani on nevěděl, hlavně pryč.
"Dory.", oslovila tmavovlásku Velena.
"S největší radostí!", zmizela v poryvu větru. Zahoukal, zamával větvemi stromů a zmizel stejně náhle, jako se objevil.
Nikoho nenapadlo se vydat za Frederikem, nikdo ho nepostrádal a on v hlouby svých myšlenek tápal, jak to, že přežil Eveliin útok.
"Tak co, ukončíme to teď a tady?", optala se Evelin.
"Myslím, že tobě se takové místo bude líbit. Zůstaneš tu totiž do konce světa, má drahá."
To už se ale Evelin vrhala do výpadu se svou dýkou, kterému se Velena hravě vyhnula. Na pomoc ji přispěchala Izabela, celá zapálena do boje. Bílý lékařský plášť už utržil několik děr ve svém lesklém povrchu.
"Davide, začni!", s jejím povelem se stíny všech stromů pohnuly směrem k Samuelovi a Viktorovi.
Na tváři bile oděné ženy se objevil první hlubší šrám, kterým I vytekly první kapky její drahocené krve.
"Izabelo, na."
Evelin ji podala svůj prst se stopami teplé krve.
Stíny chytly Viktora za ruce dřív, než stihl udělat pro své zářící plameny jediný povel. Další stín mu zakryl ústa, a tak měl David mnoho místa k tomu, aby Viktorovi udělal pěkný zmatek na těle. Jeho dlouhý jazyk olízl Viktorův krk na místě, kde byla nejsilnější tepna. Znovu a znovu, až jazyk zanechal na jeho krku stopy po slinách. Jeho zuby jemně stiskly chladnou kůži dospělého chlapce. Zarývaly se hlouběji, až proťaly hlavní tepnu. Krev stříkala všude okolo, plnila ústa Davida a Samuel tomu všemu jen přihlížel.
Davidovy stinné paže chmataly po celém Viktorově těle, aby odhalily ukryté zbraně, ale nci nenašly a proto se vydaly po zemi k ztuhlému Samuelovi.
Z lesa se vynořila Dora, ústa celá od krve a smála se na Velenu. Skočila jí na záda a zahryzla se do jejího krku.
"Doro! Co to děláš!?"
Z usměvavé Dory se pomalu rýsovaly mužské svaly. Černé vlasy nabíraly na délce, její zelené oči získávaly karamelovou barvu, až se před nimi objevil Frederik. "To jsi si opravdu myslela, že mě ta tvá coura zastaví?", chytl Velenu pod krkem. "Omyl!"
"Frederiku, ale ona je tady!", zajíkala Evelin. V tu ránu mu to došlo- Velena skutečně ovládá iluze… Kam má skočit teď? Může klidně nechtěně ublížit Evelin, nebo někomu jinému. Pak se otočil a spatřil Viktora, jak se marně snaží zastavit krvácení. Ani jeho rychlá regenerace nestíhá zastavit proudy krve, která zbyla v jeho těle.
Chtěl mu přispěchat na pomoc, ale před ním stál David, v ruce svíral Samuelovo srdce, ještě tepalo.
"To byl tvůj nový?", usmál se David na Viktorovu tvář.
Ale ten už jeho pohled nevnímal, jeho tělo bylo bezvládné, podobně jako hadrová panenka.
Frederik byl na vážkách. Nevěděl, jestli má dříve vzteky běsnit, nebo raději utéct.
Při pohledu na hmotné, ve vzduchu se pohupující stíny se mu zvedal žaludek.
"Měl bys brát nohy na ramena, dám ti minutu náskok.", zasmál se.
Ale Frederik si nechal chladnou hlavu. Věděl o jeho síle, ačkoli se jistojistě od minule znásobila.
Evelin vytasila z látky zářivě bílý kříž. Jeho záře oslepovala Velenu, která pustila své sevření a umožnila Evelin vrazit jí kříž přímo do srdce. Byla to první replika ukřižovaného Ježíše Krista. Tereza pro něj letěla až do Jeruzaléma. Ale Velena se jen rozplynula.
"Před vytahováním es z rukávu, by jsi si měla zjistit, na koho to eso vlastně vytahuješ.", smála se.
Evelin bezmocně padla na kolena. Záře kříže opadla a celá louka byla osvícena poledním žárem slunce. Kotouč stále běžel vzhůru, bezlítostně.
"Noahu…", probíral se Markus. Jazykem si přejel po zubech. Cítil pachuť krve. Sladké jako med. Nebyla lidská. "Noahu.", zopakoval a mnul si spánky prostředníčky s ukazováky. Spatřil roztroušenou hromádku popela, která byla roztroušená všude okolo. Cítil z ní citronovou vůni- vůni Jeho vlasů. Chvilku mu trvalo, než si to dal dohromady.

Velena šla k Evelin osobně, ale už nebyly zbraně, kterými by ji mohla zabít. Nic. Energie všech opadla, buď se válejí ve své krvi, nebo čekají na smrt. Velena uchopila svou stříbrnou čepel. "Nějaké poslední přání?"
"Chcípni!"
"Možná jednou…až po tobě!", smíchy se zakuckala. Byla hrdá na svůj vlastní slovní obrat.

"Noahu!", křičel Markus. S jeho křikem, propleteným hlubokým zdrcením, nenávistí k životu a touze po mrtvém Noahovi se cosi začalo měnit. Ale nikdo se Markuse nevšímal.
Velena na tuto událost čekala tak dlouho a kvůli nějakému mrtvému a druhému psychicky nestabilnímu upírovi si nechtěla nechat další příležitost vyklouznout z ruky.
Markus nashromáždil veškerou svou energii. Svět kolem nich se začínal měnit. Ztrácel na barvách, šedivěl. Nikdo netušil co se děje, až na Markuse.
Stromy se křivily, ohýbaly, kroutily, kameny se rozpadaly v prach, slunce se zastavilo.

Markus držel svůj klasický notýsek, do kterého si černou propiskou zaznamenával objednávky svých klientů. "Tak, co to bude?" Pohléd na skupinu mladých lidí, z nichž znal jedinou Evelin. Pak přejel pohledem, až na Noaha, který na něj zůstal několik dlouhých vteřin upřeně zírat.
"Co třeba…kafe?", zeptala se Elizabeth a šťouchla do Noaha.
"Jo…kafe ujde.", usmál se na Markuse a usedl za ebenový stolek.

On nikdy nevěděl, jak by mohl svou schopnost uplatnit. A když věděl, nebyl čas na přípravu. Ale tohle… to bylo přesně to, co Markus chtěl… začít od začátku a to mu jeho schopnost umožňovala. Začít znovu, bez hádek, žít dokonalý život. Jediný on věděl, co se stalo, co se stane a co právě udělal… vrátil se v čase… kvůli tomu, co si přeje každý z nás… láskyplný život.

Konec

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hikari - san Hikari - san | Web | 27. listopadu 2012 v 16:33 | Reagovat

mrzí mě, že tahle povídka končí... fakt se mi to líbilo :) Jinak jak jsi jednou psal ohledně těch chyb, já se stejně vždycky tak zažeru do děje, že je mi to nějak jedno :D ale tobě děkuju, že mě na ně upozorňuješ, na ty čárky se snažím dávat si bacha, ale to víš no... :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama