Kapitola 18. ,Hon

13. listopadu 2012 v 19:56 | Elfel |  Hon
18 / 19 !! Blížíme se do finále...

Kapitola 18.

Krátké nožky dvanáctileté, bezpochyby nejmladší, bojovnice ji nesly za Hanou. Na lopatkách ji hřál vroucí dech Tima.
"Hano!", zakřičela, ale Hana byla tak zaneprázdněna otlačováním nenasytné tlamy vlkodlaka, že na jediné, nač se zmohla, byl výkřik.
Vlkodlaka smetla jakási hnědá lavina- Mila. Její dlouhé hnědé vlasy zavlály za jejím chlupatým nepřítelem, jako záclona vystavěná průvanu.
Mila stačila s náskokem uhýbat jeho útokům a ještě mu zasazovat bolestné drápance do čenichu, páteře, pracek… . Hana se už zvedala, ale k zemi ji opět přirazil další nepřítel- Tim. Ovšem, že ho bývalá kriminalistka přehodila přes své tělo raz dva, jelikož on není tak veliký, svou váhu nerozprostírá na čtyři hnáty, a tak je jednodušší ho vyvést z rovnováhy. Ozvala se dunivá rána- vlkodlak padl k zemi bez jedné končetiny- zadní pravé nohy. Chvíli se tam svíjel v bolestech, pak ale vstal a belhal se k lesu, kde se jeho tři hnáty změnily v obyčejné lidské končetiny. Ani druhá rána neunikla pozornosti ostatních bojujících- tělo malé dívky se s prvními paprsky vycházejícího slunce zvrhlo na zem. V hrudi měla obrovskou díru, z níž se valila ohromná masa krve.


"Milo!", zakřičela Hana a opět se pustila zuby nehty do svého soupeře. Ignorovala velké struhy krve, stékající na její obličej. Nevšimla si ani toho, že srdce jejího protivníka je nesčetněkrát probodáno, roztrháno a části srdce se válí kolem jejího krku. Stále si vybíjela svůj vztek na hrudi svého mrtvého nepřítele.
"Klid. Všechno bude dobré.", objala ji temná silueta, jíž se Hana nesmírně polekala. Ba ne jedna, hned tři!

Elizabeth lehce zastavovala útoky stále smějící se Leny. Bylo to pro ni jednoduché a už se chystala dát svůj první úder. Ale jak bylo lehké odolat útokům jí, bylo tak lehké pro Lenu zastavit útoky od Elizabeth. Jakési nekonečné souboje se tu odehrávaly jen pro zdržení celého souboje v lese.
Promáčená země se pomalu měnila v bažinu, do které se Elizabeth propadala. Richard si toho naneštěstí všiml. Napřáhl k ní prázdnou dlaň a stiskl do pevné pěsti. Zemina se začala smršťovat k El. Nezastavitelná vlna toho, na čem ještě před vteřinou stála, ji tiskla hrdlo. nemohla dýchat i přes svou proměnu. Právě ona zavinila promáčení půdy pod vlastníma nohama.
Elizabeth panikařila, šila kolem sebe rukama a nekontrolovala svůj živel, který neudeřil Lenu, ale omylem Natálii. Proud ji narazil na kmen stromu a uvedl do bezvědomí. Její bezvládné tělo padlo na kamenitý povrch pod korunu mohutné břízy.
Voda se mísila se vzduchem, mrazila se, roztávala. Elizabeth se zase pomalu měnila do své původní podoby- z masa a kostí. Z úst ji začaly téct úzké pramínky krve, které nabíraly na síle. Pak tekly i z nosu, uší. Křičela o pomoc, ale všichni byli zaneprázdněni vlastními souboji. Zmocnila se jí bezmoc, panika. Tlak na její tělo stále vzrůstal a ušní bubínky zatěžoval Lenin pisklavý smích, spolu s rachotícím duněním země.
Elizabetino tělo se rozlétlo do všech stran v podobě malinkatých kapiček vody. Déšť pomalu ustal, nebe se vyčistilo a východ slunce tak byl jasný, jako nikdy před tím. Na nebi ani jediný mráček a světelný kotouč stoupal. První paprsky protly tělo Richarda, jenž byl málo obezřetný.
Natolik se kochal vlastní silou, až si zapříčinil i svou smrt.
Všichni ostatní se dále věnovaly svým bojům. Celá pláň v lese byla obklopena neustálými křiky, cinkání čepelí, výstřely z Evelininy PT 92.
"Byla jsi moc slabá, mrcho.", Lena se předklonila k Natálii. "Přece jsi si nemyslela, že by jsi mne mohla zabít, že ne?", zaťala ji nehet do paže.
"Ona asi ne, ale já ano.", pronesl chladný, ale zároveň medový hlas temné siluety, jenž se mihotala kdesi mezi stromy.
"Ale, ale, ale... Kdo pak nám to tu poslouchá za stromy?", zachychotala se Lena.
"Víš ty vůbec, kde máš máti?"
"Co-", Lena popadla svůj nový telefon a vytočila číslo své matky.
Chvíli trvalo, než začal mobil vyzvánět. Ale kde pak vyzvání? Z lesa se ozývá jí známý matčin vyzvánějící tón- klasický, automaticky nastavený do každé Nokie.
Tentokráte se ale směje někdo jiný. Ne Lena, ale právě Noah. "Ta stále usměvavá pařmenka... Neviděl ji někdo?"
"Ty jeden bezpáteřní hajzle."
"Ale takhle dáma nemluví. Nuže, když máme tohle vyřízené, co si takhle připomenout jednu (pro tebe) již dávno zašlou událost?"
Na Lenině vzteky vrásnitém obličeji byl kousek zvědavosti, ale jen hluboko uvnitř, kde se právě ona rvala s touhou po pomstě. "Jakou?"
"Myslel jsem si, že zapomeneš. Noc plná krve, která vytékala pode dveřmi jednoho starého dřevěného domku, kde bydlela čtyřčlenná rodinka. Přišla k nim jednou dívka s matkou a rodinku spapala. Říká ti to něco? Co?"
Nic se neozývalo, ale Lenina tvář se postupně měnila v hladkou, kterou narušovala jediná slza.
"Co ty svině, pamatuješ si?", i při tom zdůrazněném třetím slově se Noah stále jen smál. Ale byl to násilím vytlačovaný smích. Avšak pro Lenu tak přesvědčivě reálný, že ji to dohánělo k šílenství- to byl Noahův záměr. Vždy ho strašně štvalo, když všude slyšel její výrazný smích, a tak byl zvědavý, jaké to bude ji vidět na místech druhých. A ten pocit se mu moc líbil. "Haló!"
"Pamatuju.", nyní byla vyrovnaná navenek, rozkřičená uvnitř. Snažila se nedát nic znát, ale už jen skutečnost, že se nesměje, byla důkazem její naprosto rozhozené psychice.
"Za všechny ty tebou uháněné chudáky, za celou tuhle...patálii. Za tvé narození by bylo moudré ti sebrat život, ale... co se takhle nechat kochat tvým utrpením. Pomalu ti řezat končetiny, sledovat, jak ti dorůstají, abychom ti je opět uřízli. Hm?", Noah dlouho plánoval, jak by ji utvrdil co nejtvrdší ránu za všechno, co kdekomu udělala. Ale je to těžké, když je protivník imunní vůči světlu i vodě. Vlastně teď ho napadlo... "Co ti takhle koupit stříbrné náramky, zlaté náhrdelníky. Pak bych tě pozval na taneční duo a pozoroval tvé hořící tělo. Hm?"
Leně už lezl jeho smích na nervy, ale sama věděla nejlépe, v jak velké je výhodě ona nyní. Nad tím Noah nepřemýšlel. "A co takhle kdybys ještě chvíli pomlčel o svých plánech a koukal se na ještě jednu smrt.", vyskočila na nohy a utíkala směrem za skořicovou vůní.
Noah neměl čas na rozmýšlení, na přípravu ledu, ani na nic jiného. Skočil po ní do světelné záře slunce. Svou ledovou dlaní ji mrštil pryč, svým drápem rozťal ledovou kůži a její krev polkl.
Lenino tělo se měnilo v kus ledu, co praskal a rozpadal na miliony zářivých krystalků.
Noah se slzami v očích pohlédl na svého téměř mrtvého přítele, ležícího v bezvědomí v kaluži své krve. Jejich čela se opatrně střetla, polechtal jeho tvář svým nosem a naposledy ho políbil. Slunce mu pomalu začalo osahávat jeho vypnutou bílou tvář. Měnila ji v malinké kousky popela, ale Noah to ignoroval. Políbil ještě jednou a pak svůj jazyk prokousl tak, aby po něm stékala krev. Po jeho špičce se pak dostávala až do Markusových úst, odkud proužky pokračovaly dál do jeho těla.
Zářivé světlo ale neúprosně běželo po obloze, nabíhalo Noahovi čím dál tím více do tváře. Tváře se měnily v malé kousky popela. Nejprve opadávaly pomalu, pak ale rychlost nabírala na intenzitě, až se jeho tvář rozplynula do větru. Popel letěl daleko, do všech směrů.
Leniny kousky zmraženého těla už nemohly být znovuoživeny, kousky jejího zmraženého těla se roztávaly a vsakovaly hluboko do země.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hikari - san Hikari - san | Web | 27. listopadu 2012 v 16:30 | Reagovat

jaktože to čtu až teď ???!!! *-* a už předposlední díl, chjo... ale krásný, asi víš, která část se mi líbila nejvíc že jo... :D :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama