close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Kapitola 9. ,Hon

11. října 2012 v 20:19 | Elfel |  Hon
Kapitola 9.

Museli jsme přeskakovat pařezy, vyhýbat se stromům, předklánět se pod větvemi, Noah ještě za mnou mrazil zemi v domnění, že by je to mohlo zpomalit.


Už brzy jsme je pomalu ani neslyšeli. Přesněji řečeno- neslyšeli jsme skupinu jdoucí za námi. Naopak už se vzduchem nesl parfém Cristal, což znamenalo, že se blížíme k naší skupině.
Zčista jasna se před námi objevila Natálie s rukama plné oslňující záře. S jejím výkřikem se všude kolem nás objevovaly mohutné blesky. Obrovské, stále mizící světla, u kterých nikdo nemohl předpovídat jejich pohyby, srážely k zemi mnoho vlkodlaků.
Rozhodli jsme se s Noahem, že poběžíme dál a pak nás Natálie doběhne, ale kdepak. Ze zadu jí něco srazilo, nešlo to vidět. Buď to bylo moc rychlé, nebo tak malé. Zdála se být bezmocná a vzduchem už se rozsévala vůně její krve, jejího šampónu. Noah mávl rukou a vše kolem bylo zmrzlé. Všechno. V tu chvíli se dala zpozorovat silueta muže. Popadl jsem zmrzlou Natálii, kterou Noah cestou rozmrazoval a padali jsme, co jsme mohli. Během momentu už s námi naše společnice běžela hustým lesem, který postupně řídl. Z vysokých větvích padaly dolů kapičky vody.
Všichni jsme hlasitě oddychovali, sem tam se někdo otočil a nahlásil stav, ale důležité bylo, že nedaleko na nás čekali naši. Slunce téměř zapadlo, kolem se 'roztékala' tma tmoucí. Houkaly sovy, co vylétly na lov, vytí vlkodlaků se také rozléhalo všude okolo, ačkoli byly daleko za námi. Jejich výdrž byla mizivá, oproti naší.
"Zastavte.", zašeptala Evelin. Všichni z naší sešlé "rodinky" klečeli za houštím, co jsme akorát minuli. "Zastavili…, máme malý náskok.", dala se znovu do běhu.
Všichni jako psíci následovali vůdkyni. Roztahovali jsme se do jedné dlouhé řady tak, abychom nepřekáželi v běhu sobě navzájem.

Seskočil jsem z větve na zem, vedle Markuse. Teď už vím, že bez něj prostě žít nemůžu. Celou tu dlouhou dobu, kterou jsem bez něj prožil, byla ta nejhorší. Nevěděl jsem, jestli je v pořádku, … zkrátka nic. Tak bezmocně a hloupě se mé 'já' nikdy necítilo. Úzkost, strach… nyní pominuly.
Daroval mi krátký pohled plný něhy. Jeho krásné oči, lesknoucí se jako vodní hladina, hluboké, jako jezero Bajkal, modré, jako oceán, těsně po východu slunce, se na tu kratičkou chvilku zahleděly na ty mé.
Sám sobě jsem si musel věnovat úsměv.

Po té, co jsem padal v podobě lehkých sněhových vloček padal směrem k zemi, pomalu se blížil k vzdálenému městu od Las Vegas, jsem se opět shromáždil a utvořil své tělo. Měl jsem opravdu na spěch. Už dlouho mi bylo divné, proč vidím vše tak…zpomaleně. Ale kdepak, to jen já byl vždy v pohybech o dost rychlejší. Vlastním větší rychlost i hbitost, oproti ostatním, aniž by to věděli.
Celou dobu jsem využíval maximum svých sil, abych je dohnal, bohužel na letišti už bylo letadlo prázdné, odbavené v hangárů. Vyběhl jsem proto k silnici a větřil pro mne nejvýznamnější jemnou vůni hřebíčku, kombinované s výraznou skořicí, doplněné pronikavou vůní vosku a hrušky. Netrvalo dlouho, abych tu vůni vycítil, netrvalo pak ani moc dlouho dohnat pět opravdu velmi "nenápadných" aut, jedoucích za sebou po dálnici pekelnou rychlostí. Držel jsem s nimi krok, až do chvíle, než mi zmizeli někde v lese. Tam jsem je ztratil. Ovšem že během deseti minut jsem je zase našel.

"Noahu, slyšel jsi mě?", probral mě Markus.
"Promiň, co jsi říkal?", omlouval jsem sám sebe za svou nedostatečnou pozornost vůči jemu.
Vzdychl. "Ty jsi mě vůbec neposlouchal co?", koukal na zem před sebe.
"Promiň. Co jsi říkal…, prosím…"
"Říkal jsem ti, že…"
"Pozor!", překřičela ho Mila.
Chtěl jsem se otočit, ale těsně vedle mého ucha proletěl vrhací nůž a zabodl se do stromu přede mnou. Skočil jsem na kůru toho stromu, přikrčil se a odrazil vší možnou energií, co šlo během toho mžiku nashromáždit, zpět. Ihned jsem ucítil tvrdou ránu o můj loket. Země se zbarvila krví mého nepřítele.
Byla to trojka. V těžkém koženém plášti s hlubokou kápí, se schovávala chudá postava kluka, mladšího než já, ale se schopnostmi, které byly stvořeny v laboratořích, stejně jako u čtyřek. Byl jsem si vědom jeho schopnosti levitace, bohužel nic víc jsem nevěděl. Proto stálo za to riziko, zaútočit první.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hikari - san Hikari - san | Web | 12. října 2012 v 14:32 | Reagovat

týjo,schopnosti vytvořený v laboratořích ?? to je drsný *-* (kdyby četla předchozí série, nejevila by se tak) :D luxusní, jako vždy :)

2 jednoducho-cvokhaus jednoducho-cvokhaus | Web | 12. října 2012 v 19:07 | Reagovat

Tak fajn, opäť mi huba obdivom padá až na podlahu - skvelá kapitola! Plná akcie a písaná tým dychberúcim štýlom ktorý sa mi v tvojich dielach tak páči... No taaak šup sem s pokračovanim, nedočkavosťou ako dopadne stret s trojkami sa celá trasiem jak čivava! Bóže jak ja nenávidím konce useknuté v najlepšom :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama