Kapitola 8.
Otevřel jsem dveře, abych se po našem rozhovoru s Terezou nadechl čerstvého vzduchu, ale jakmile sem otevřel, opět se mi zatajil dech. V krku mi uvízl neviditelný knedlík, prsty mě brněly a já konečně nasucho polkl.
Přede mnou stál Noah v celé své…kráse. Všichni tam tak stáli, čekali na mou reakci a on mi civěl do očí. Ale ne jako vždycky, teď to bylo přátelsky, jako by byl pln očekávání.
Kdybych ho teď objal, nejspíš bych to prozradil. Takže… "Evelin, Tereza tě volá."
Aniž bych se znovu podíval na Noaha, vracel jsem se k autu, jako že jsem tam něco "zapomněl".
Opřel jsem se o dveře černého džípu, dřepl si a schoval hlavu v klíně, zatímco jsem si mnul spánky, abych se uklidnil.
Otevřel jsem dveře, abych se po našem rozhovoru s Terezou nadechl čerstvého vzduchu, ale jakmile sem otevřel, opět se mi zatajil dech. V krku mi uvízl neviditelný knedlík, prsty mě brněly a já konečně nasucho polkl.
Přede mnou stál Noah v celé své…kráse. Všichni tam tak stáli, čekali na mou reakci a on mi civěl do očí. Ale ne jako vždycky, teď to bylo přátelsky, jako by byl pln očekávání.
Kdybych ho teď objal, nejspíš bych to prozradil. Takže… "Evelin, Tereza tě volá."
Aniž bych se znovu podíval na Noaha, vracel jsem se k autu, jako že jsem tam něco "zapomněl".
Opřel jsem se o dveře černého džípu, dřepl si a schoval hlavu v klíně, zatímco jsem si mnul spánky, abych se uklidnil.
'Opět mi hlavou bleskla noc, kdy mi rodiče udělili trest- broušení nožů a vyrábění šípů. Noc, kdy nám na dveře zaklepala dcera s matkou. Měly propadlé tváře, vybledlou kůži a třásly se zimou. Otec je pozval dál, matka uvařila několik čajů. Tehdy mne její dcera, mohlo jí být tak jako mne, dvacet, zcela okouzlila. Její krásné bílé vlasy až pod lopatky, zářivé oči, naplněné vášní, co si přivlastnily rubínový lesk. Bohužel mi nebylo uděleno polevit, ba naopak. Přidat na rychlosti v konání trestu.
Pak jsem zaslechl křik, nářky bolesti mé mladší sestřičky. Popadl jsem jeden z čerstvě nabroušených nožů a vrhl se do největšího pokoje v domě. Dnes bychom to nazývali obývákem. Všude po dřevěných stěnách byla krev, matka se zoufale oháněla dřevěnou vidličkou všude okolo sebe. Z čela jí tekla krev, z rukou taky, odevšad. Plakala, křičela. Najednou sebou švihla o zem. Ta dáma, slečna, co přivedla i svou dceru, se lepila na zakrvavený krk mé matky. Její tváře se okamžitě daly do normálního stavu, kůže se opět napnula, vrásky vymizely. Její dcera akorát vysávala mého otce a sestřička se válela na zemi v kaluži krve s železným roštem na králíky v hlavě. Všechny je vysály do poslední kapky krve.
Než jsem si stačil uvědomit, co vidím, už se na mém holém krku objevovaly stopy krve. Ta holka, co se mi tenkrát líbila, ta, co mne hryzla … chcípne!' J-já vidím… to snad není…
"Jsi v pořádku?", usmíval se na mne Noah.
"Jasně.", vstával jsem a shazoval ze sebe vlhkou hlínu s jehličím. Stále jsem byl otřesený tím, co jsem viděl.
Jakmile se mé nohy propnuly, chytnuly balanc, už je zase ztratily. Za krk mne objímal Noah. Z jeho gesta jsem byl hodně zaskočený, ale… objal jsem ho taky, nejspíš i pevněji, než on mne.
"Jsem tak…", začal brečet.
"Já víc.", líbal jsem ho na vlasy, hladil ho a konejšil.
"Je mi to tak…", opět se jeho hlas ztratil někde v pláči.
"Ne, kdepak. Mě je to líto, ty za to nemůžeš.", cítil jsem na své tváři slzu.
Stále jsem před očima viděl tu hroznou scénu, o které se mi zdálo. Také fakt, týkající se mých schopností, mne zneklidňoval ještě víc. "Strašně jsi mi chyběl.", šeptal jsem mu do jeho malého ouška, v němž se skrývala drobná náušnice. Byl to spíš takový korálek, vsazený do propíchnutého ucha. Jeho kouzlo bylo v tom, že korálek tvořil led. Kus vybroušeného ledu, který si vyrobil sám Noah. Jeho tělo je vždy tak ledové, nikdy nehřeje ani trošku. Jakoby byl dočista mrtvý.
"Ty mě taky."
Najednou se za námi rozduněl hlasitý smích. Ihned jsem poznal, komu patřil- Lena! A za ní jsem v dáli spatřil ostatní, v čele kráčela s úsměvem na tváři Velena. Ohromná skupinka upírů i vlkodlaků. Bylo jich o pár víc než nás, ale pokud zůstaneme roztroušení po lese…
"Musíme běžet!"
Cestou pod námi praskaly zmrzlé větvičky, cestu nám stěžoval led, ale s většinou se vypořádával Noah, ačkoli sem tam mi to uklouzlo. Divil jsem se, že je tak rychlý, vůbec jsem mu nestačil. Už mohl být alespoň sto metrů přede mnou. Naštěstí naši už jejich pach také zavětřili a utíkali. Běželi jsme podél jejich stop. Nějak mne tak napadlo, jestli s sebou vzali i Terezu.
Cítil jsem, jak mi něco dýchá na zátylek. Neměl jsem ani trochu odvahy se otočit, za to Noah sebou mrštně trhl a vrhl mým směrem špičatý krystal ledu. Jen o fous mé tělo stihlo zareagovat protočením celého těla. Za to vlkodlak, co bolestí zakňučel, už tak rychlý nebyl.













no, uprvní části jsem zrovna jedla a musím uznat že představa roštu v hlavě holčičky mi moc dobře na žaludek neudělala....
ale jinak zase skvělý, obzvlášť ty části... mmm.. však víš jaký 