Kapitola 6.
"Tady natankujte.", pokynula Evelin řidiči po více jak pěti hodinách cesty.
Byly čtyři hodiny odpoledne, čas utíkal jako voda.
"Můžeš se mnou na moment?", pokynula mi prsty Evelin směrem k benzínce.
Bez odpovědi jsem následoval její ve větru vlající kabát.
"Co se ti stalo? Celou cestu jsi… takový divný.", její hlas zněl opravdu ustaraně i pohled vypovídal za její nervozitu.
"Tady natankujte.", pokynula Evelin řidiči po více jak pěti hodinách cesty.
Byly čtyři hodiny odpoledne, čas utíkal jako voda.
"Můžeš se mnou na moment?", pokynula mi prsty Evelin směrem k benzínce.
Bez odpovědi jsem následoval její ve větru vlající kabát.
"Co se ti stalo? Celou cestu jsi… takový divný.", její hlas zněl opravdu ustaraně i pohled vypovídal za její nervozitu.
"Nic se mi nestalo.", odsekl jsem.
"Vím, Noah je veliká oběť. Možná ne pro všechny tak veliká, jako pro tebe. Ale žádám tě, abys momentálně veškeré soukromé záležitosti pustil z hlavy. Tohle bylo i pro mne dost neočekávané a nechci…"
"Neboj se, mé problémy neohrozí tvé záměry."
"Chápu, že jsi rozzuřený, že to v sobě dusíš, ale tím nikomu nepomůžeš! Ty záměry nejsou jen mé a ty to moc dobře víš! Nechci mezi nás zanášet jakékoli rozpory. Momentálně se na tebe obracím jako na pravou ruku. Doufám, že se na tebe mohu spoléhat i nadále."
"Hm.", vůbec mi nebylo do úsměvu, do radosti. Nemusel jsem nikomu nic vysvětlovat, byla to má věc. Co je komu do mě.
"Víš, jak jsem našla Davida? V té škole?", začala se sklopenou hlavou.
"Ne.", oba jsme seděli na lavičce u vchodu a oba jsme koukali do země. Naší pozornosti neutekly zašlapané zbytky cigaret, žvýkačky, obaly od energetických tyčinek, ba ani plechovky od všelijakých nápojů.
"Prostě jsem věděla, že tam bude."
Se zaujetím jsem zpozorněl, nasadil udivený výraz z nečekané odpovědi a civěl jí do očí.
"Znáš to, když máš někoho rád, chceš udělat prostě něco správného… zkrátka víš, kde to najdeš.", s úsměvem se na mne podívala.
"Já ho ale najít nemůžu. Navíc nevím, kde bych začal.", opět jsem se ocitl pohledem na zemi.
"Myslím, že by jsi věděl. Mrzí mě to, že kvůli mně nemůžeš. Ale on může.", plácla mne po rameni.
"Já si zase myslím, že on mě rád nemá. Nejeví o něco takového, jako je vztah, zájem."
"Hele, mám tě ráda a neřekla bych ti něco, co by ti mohlo ublížit.", znovu mne plácla po stejném rameni.
"Ne. Ty to nechápeš. Jednou, to už je déle, psal jsem ti to, že jsem se s někým pohádal. Řekl jsem mu, že je to idiot, naivní malej kluk a hromady dalších nadávek, či názvů, co ho přede všemi ponížily. Nejspíš tehdy se do sebe uzavřel."
"Kluci toho hodně řeknou, ještě více naslibují, ale pak jako by hrách o stěnu házel, na všechno zapomenou. Uvidíš!"
"Hm."
"Tak pojď, vstávej. Pojedeme.", vstala a podávala mi ruku.
"Jo."
Těžce jsem vláčel nohy po zemi posypané štěrkem, těžce jsem nesl ztrátu toho, koho jsem miloval. Ale pokud se teď neseberu, těžce ponesu ztrátu nás všech. Těžce ponesu naši smrt.
Jakmile jsem usedl na měkkou sedačku, povlečenou do šedočerveného potahu. Hana otevřela okénko, aby vyplivla žvýkačku. Pustila tak dovnitř pro mne známý pach. Pach krve, parfému s vůní citrónů, příměsí skořice a jemným nádechem plážového písku, míšeného se zkrystalizovanou solí moře. Znovu jsem se zhluboka nadechl nosem a znovu pocítil tu samou vůni. Sledoval jsem kraj lesa, který obklopoval pumpu až do samého odjezdu, ale bohužel, bezvýsledně. Nikdo z křoví nevyskočil, nikdo nás nedobíhal, nikdo nevolal, abychom zastavili. To jen mé smysly matou mou hlavu.
Vzchop se sakra! Křičel jsem sám na sebe. Nikdo z mých sedících "sousedů" nezaregistroval stejný pach jako já, nebylo teda možné, aby se zde najednou objevil.
"Měli bychom do cíle dorazit asi za patnáct minut, slečno.", promluvil řidič.
"To zní jako dobrá zpráva.", usmála se na mě Evelin a já jí úsměv oplatil, aby věřila mým nedávným větám, jenž jsem jí věnoval v našem předchozím rozhovoru.
Lhaní ostatním mi nikdy nešlo lépe, jako lhaní samo sobě. Vždy jsem si něco namluvil a pak se sám zklamal. Bylo to horší než falešné povzbuzování od nepravých přátel.
Kdysi jsme se s Evelin milovali. Kdysi. To byly nádherné časy, chodívali jsme takřka každý druhý večer, což jsem neměl noční směnu v práci, na Londýnské oko, pak někam do kina a většinou to završilo jistou událostí u mě v bytě. Pak ale potkala nějakého chlápka, ani mi neřekla jeho jméno nebo něco o něm. Samozřejmě, že se na to ukázal i Noah. Z té bryndy mne vytáhl a Evelin se přestala obviňovat z mého neštěstí. Vždy mi pomáhala jako má sestra, navštěvovala mě, dodávala mi jednou za týden krev, pak se ale naše spotřeby museli snížit, brzy jsem zjistil proč. Dodávala větší dávky těm holkám (čtyřkám). Na mne zůstalo, založit malou, veselou rodinku, která bude poslouchat její rozkazy na slovo.
Zanedlouho auto zastavilo na prašné cestě hlubokým míšeným lesem. Sem tam dub, bříza, buk. Převážně ale vyplňovaly prostor vysoké borovice, mohutné smrky nebo houští se všemi možnými plody. Za námi zastavovala další auta.
"Jsme na místě.", vystoupila z auta Evelin a začala všem dávat přednášku, co se teď bude dít.













ahoj, pěkný blog