Kapitola 5.
"Chceš něco?", zeptala se mne Cris.
Podíval jsem se na ní a zavrtěl hlavou.
"Dobře, tak kdybys něco chtěl, řekni.", a odešla.
Seděl jsem na sedačce, kde před tím seděl on a pozoroval jsem ustávající bouřku. Stále se mi před očima opakoval ten děsivý pohled na jeho tělo v ten moment, co se rozpadl v čistě bílé sněhové vločky. Chybělo nám jen patnáct minut letu. Patnáct minut a mohl tu sedět.
Opět jsem propadl ve smutek. Pocítil jsem hořkost. Po lících mi stékaly dvě slzy. Jedna patřila mým skutkům, vůči jemu, druhá mé ubohosti, že jsem se mu nedokázal omluvit.
Z mých myšlenek černých jako mramor mne probralo pískání a turbulence letadla, když přistávalo.
"Chceš něco?", zeptala se mne Cris.
Podíval jsem se na ní a zavrtěl hlavou.
"Dobře, tak kdybys něco chtěl, řekni.", a odešla.
Seděl jsem na sedačce, kde před tím seděl on a pozoroval jsem ustávající bouřku. Stále se mi před očima opakoval ten děsivý pohled na jeho tělo v ten moment, co se rozpadl v čistě bílé sněhové vločky. Chybělo nám jen patnáct minut letu. Patnáct minut a mohl tu sedět.
Opět jsem propadl ve smutek. Pocítil jsem hořkost. Po lících mi stékaly dvě slzy. Jedna patřila mým skutkům, vůči jemu, druhá mé ubohosti, že jsem se mu nedokázal omluvit.
Z mých myšlenek černých jako mramor mne probralo pískání a turbulence letadla, když přistávalo.
Měl jsem s sebou jen malý příruční batoh, co trochu trčel z dvířek od "poličky" nad sedadly. Trvalo mi jen mžik, než jsem stál na schodech, přibudovaných k autu, co vždy po přistání přijelo k hlavnímu východu, aby pasažéři mohli vystoupit, a pak zase odjelo. V budově luxusně zařízeného letiště se už na mne usmívala Evelin, ve svém černém kabátě s vysokým límcem, rudým lemováním a bílými knoflíčky. Boty měla, jako vždy, ty samé. Černé na širokém podpatku, se dvěmi řadami přišitých pásků, v nichž byly ukryty náboje a nože. Přes mezeru v horní části pláště, kde neměla zapnuté asi osm knoflíků, ji prozařoval černý latex s poměrně větším poprsím. Na něm taky zůstával viset Samuelův pohled. Všichni byli zvědaví na to, jak Evelin vypadá. Tady jí mají. Její krásný pohled hnědozelených očí, které jsou při každém úhlu pohledu jinak barevné, mne vždy upoutávaly. Když se díváte do jejích očí ve stínu, jsou tmavě hnědé, a když na světle, jsou sytě zelené. Tmavé hnědé vlasy, svázané do uzlu na temeni hlavy, fialové stíny nad očima, dozdobené černou oční tužkou- to by mohlo jako popis stačit. Takhle si ji všichni zapamatují, takhle ji vidí poprvé.
Když půl hodina představování se uplynula, proběhli jsme chodbami až k východu, kde už na nás čekala čtyři velká černá terénní auta, značky Land Rover. Nějak jsme se naskládaly do aut, neřešili jsme nějak kdo s kým pojede, teda většina. Třeba Samuel a Cris se dožadovali jízdy s Evelin, ale nebylo jim vyhověno.
V prvním autě jeli Cris s Lin, Milou a Niky, ve druhém jsem jel já, Evelin, Abigail a Hana. Další už si nepamatuji.
Projížděli jsme centrem Las Vegas, míjeli mnoho slavných budov, velikých kasin, pěti hvězdičkových hotelů. Abigail všechno obdivovala, chválila vyvalenýma očima. Ale mne do obdivování čehosi nebylo.
Mnohokrát jsem během cesty zavzpomínal nad tím, jak jsem si přisedl v Paříži k Noahovi, ale ten mne odmítl, že by mi ublížil. V tom případě by ale musela Elizabeth ublížit Izabele, když je taky Element. Už ani nevím, co si mám myslet. A proč mne pustil, když já ho v té výšce držel? To se mě tak …
"Víš, někdy je lepší obětovat jednoho, než dva cenné.", vzala mne za ramena Evelin.
Její schopnosti byly nadmíru úchvatné. Opravdu. Její plamen, beroucí život… a až moc chápe ostatní. Nezdá se mi, že by měla schopnost číst myšlenky, ale občas se mi zdá, že ví, co se kdy stalo. Tohle jí ale řekli určitě ostatní.
"Hm.", její věta mi dala novou možnou odpověď. Že by mne pustil kvůli tomu… nebo věděl, že ho nevytáhnu? Aby nás to nestrhlo oba? Ale je to jen další možná odpověď.
Atmosféra v našem autě mi připadala zvláštní. Abigail na předním sedadle obdivovala město, ani si nevšimla, že na ní Hana mluví. "Kdo jede taxíkem?", zeptal jsem se nakonec Evelin, jelikož ta to měla vše na starosti. Navíc do čtyř aut se nevejde třináct lidí.
"Původně místo mne zde měl sedět někdo jiný a na letišti byly přichystané dvě motorky, ale jelikož došlo k jisté události, jednu jsme tam ponechali. Frederik si vzal tu první a jede s ním Viktor."
"Jak jinak, že?", usmál jsem se.
Před naším autem projela černá motorka BMW K 1300 S ve stříbrné a černé barvě s šedými cestovními přilbami značky WORKER. Z druhé helmy sršelo pár černě a rudě obarvených pramínků Viktorových vlasů. Evelin jen zavrtěla hlavou.
"Hlupáci.", pronesla s úsměvem na tváři.
"A ty umíš řídit motorku?", podala Hana otázku Evelin.
"Víš, nikdy jsem neřídila něco lepšího.", zasmála se.
"A kam vlastně jedeme?", začala se zapojovat Abi.
"Jedeme za Velenou. Něco, nebo někoho hledá v lese, severně od Las Vegas. Neměla jsem moc času, abych zjistila, co hledá. Ale momentálně hledáme ji."
Všichni se zdáli být duchem nepřítomni. Nejspíš se snažili představovat si to 'cosi', co hledá jedna z největších upířích legend, která je ke všemu z části vlkodlak. Musí to mít ohromnou cenu, tak ohromnou, že pro to umřeme…













Děkuju moc za povzbuzení ! :) a promiň, že já na skypu ani tady moc nejsem.. spravím to, až napíšu písemku z fyziky *nechápe z ní nic*
kapitoly si přečtu doma, teď jsem na ikt a musím zas makat :(