close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Kapitola 4. ,Hon

3. října 2012 v 18:51 | Elfel |  Hon
Kapitola 4.

Chvíli jsme proti sobě stáli, zírali na sebe, prohlíželi se od hlavy až k patě a přemýšleli, čeho všeho je ten druhý schopný.
Ale já nejsem člověk, co by moc přemýšlel, či plánoval. Dožadoval jsem se právoplatné pomsty i slov: To naše činy mění osud lidstva.


Mé tělo nikdy moc neposlouchalo mozek, vždy se řídilo mými pocity nebo intuicí. Věděl jsem jedno, a to byl fakt, že má více zkušeností se svými schopnostmi, jelikož je "mrtvá" o dost delší dobu, než já.
Mé přednosti, jako kupříkladu rychlost, mi zde byly nápomocny. Stačilo se rozeběhnout, povyskočit a už ode mne utržila obtisk podrážky mých nových tenisek od Pumy na svém panenkovsky hladkém obličeji. Popadl jsem chlapce za ruku a poslal ho směrem do první třídy, kde se ho horlivě dožadovala hledat jeho matka.
Než se stačila zvednout, už u ní stála stevardka.
"Nechcete pomoct? Co se vám stalo?", klekla si vedle ní.
Bylo mi té chudé ženy opravu líto. Nemohlo jí být více jak dvacet šest a už se v agónii svíjí podél kaluže vlastní krve, jenž mizela v hrdle Věterného elementu.
Pach krve ucítí každičký upír na pár kilometrů daleko. Ani tohle nebyla výjimka. Během několika sekund už u mne stála Elizabeth s Izabelou, připraveny jakýmkoli způsobem zlikvidovat její přítomnost. Bylo jisté, že prozatím nemohou nic dělat. Ony neznají pravou osobu, co jí proměnila. Ony ne.
"Tak kamarádi. Ty ubožáčku.", pomalu vstávala. "Občas mne udivuje, jak moc se na sebe fixujete. Co když někdo z vás záhy zmizí?", začala se ďábelsky smát.
Jak bychom asi tak mohly zmizet, že?
Všiml jsem si, jak přechází za roh rudých cárů látky, rozeběhl jsem se za ní a ignoroval volání Elizabeth, varování Izabely. Myslel jsem jen na svou pomstu.
Najednou mne ovál prudký ledový vítr. Poznal jsem pravý vítr zvenčí, zaslechl jsem prásknutí nouzového východu a pocítil, jak mne proudy vtahují ven do prázdna. I přes mou velkou snahu se čehokoli zachytit jsem padal ven z letadla, až mne zachytila ruka s bílou pokožkou, svalnatými pažemi. Osoba s černými vlasy a lehce namodralýma očima. Markus. Samozřejmě mne nemohl vytáhnout, nemohl bojovat s rychlostí letícího letadla, ani s elementem. Možná Hana by mne zvládla vytáhnout s její až nemožně velikou silou, ale jsem rád, že to byl on, kdo mne zachytil. Na těch pár vteřin. Pak se u mne zformuloval Větrný element a kopl Markuse do obličeje. Pak se zase rozplynula.
Když se ten naivní chlap podíval znova, už mne nezachytil. Jen tam smutně "stál", držel se zuby nehty držadel u dveří, po tvářích mu stékaly slzy a jako kulisu dělali vřeštící lidi, co propadli zbytečné panice, jelikož už Hana zavírala nouzový východ. Spatřil na moment jen mé tělo, jak narazilo do tupé strany křídla a rozdrolilo se na miliony sněhových vloček.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hikari - san Hikari - san | Web | 4. října 2012 v 14:52 | Reagovat

skvělý jako vždy... fakt nevím, co bych k tomu měla psát, když jsou tvoje povídky prostě dokonalý  :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama