Kapitola 11. ,Hon

16. října 2012 v 17:47 | Elfel |  Hon
Kapitola 11.

O tom, že Noaha miluju, jsem se ani neopovažoval pochybovat, ale nebyl jsem si jistý, jestli on mne. Samozřejmě, že okolnosti nasvědčovali tomu, že ano. Ale kolikrát se člověk mýlí…


"Jsme tu.", zastavila nás Evelin.
"Co tady?", skuhrala Cris, která si stále vyčesávala pavučiny z vlasů.
"Dokonalé.", blaženě pochvalovala místo Hana, jejíž oči patřily jen malému vodopádu, příkrému svahu, plného sněhu.
Ostatní jen udiveně stáli a zírali okolo. Zcela zapomněli, že nás někdo pronásleduje. Já zapomněl na Noaha.
Před námi létalo obrovské hejno bílých motýlů, kteří se leskly na ledovém měsíčním svitu. Takřka neuvěřitelné, vidět nějaký hmyz v zimě, natož takhle nádherný.
"Kde je Noah!?", vyděsil jsem se. Chtěl jsem ho vzít za ruku, ale nikde nebyl!
"Nevím, řekl, že si někam odskočí.", pokrčila ruce Ev.
Po zádech mi přejelo zvláštní svrbění, po čele stékala skoro zamrzlá krůpěj potu.
"Frederiku!?", volala Evelin.
Nikdo ani nedutal. Všichni věděli, že bez Frederikových schopností budeme nahraní. Jeho dočasné přebírání podob i se schopnostmi byli geniální zbraní. Obzvlášť, když si může propůjčovat podobu a schopnosti legend…ale teď…
"Frederiku!", volala znovu Evelin, ale už se přidávali i ostatní.
Znovu mne začala třeštit hlava, před očima mi přebíhali již známé obrazce, které jsem viděl u Terezy.

Noc plná krve, smrt dívky, matky i otce, jen jeden se svíjel v bolestech na zemi. Viděl jsem za někoho jiného, viděl jsem utrpení někoho jiného.
Díval se na ruce, jak zbělaly, z kůže opadala veškerá srst- krémové barvy. Oknem prokukovaly první paprsky světla. Nastávalo ráno.
Ty dvě ženy se oblékly do kápí a se šílenými úsměvy opouštěly dům.
Křeče, které "prolézaly" celým jeho tělem mu bránili v rychlejších pohybech. Takřka vynulovaly rovnováhu těla, vyřazovaly zrak, čich. V ústech cítil trpkou chuť, ale i přes to všechno se snažil je pronásledovat.
Jen co vyšel ven, do tváří se mu obořil kanadský ledový vzduch. Tomu už ale podlehl, padl na kolena. Křeče a vítr ho zmohly.
Probudil se pozdě k večeru. Barva pokožky splývala s barvou sněhu. Necítil zimu, jen krev. Dům plný krve. Ohlédl se a zjistil, že se mu nic z toho nezdálo. Sněhová bouře už stihla zavát stopy těch žen, ale pach ulpěl na každičké sněhové vločce, na každičké větvičce. S vervou se dral vánicí, přes kterou nešlo vidět ani na metr před sebe a spoléhal jen na svůj čich.
Zabočil do lesa, kam mířily i poslední známky jejich přítomnosti. Zde už vítr nevál tak silně, sníh sem přes větvě takřka ani nepadal, proto zde byly stopy jasně vidět, pach jasně cítit.
S narůstající zlobou, nenávistí mu rostly i drápy.
běžel hustým lesem celý den, během něhož prošel několika sady, lesy i přes pár řek přešel.
Pozdě k večeru dorazil k malému domku, zařízeném v zemi. Ze strmého svahu civěly jen tlusté dubové dveře, nahrubo opracované, klika tam ani nebyla. Jedno malé okénko hned vedle oněch dveří.
Celý les zahalila hustá tma, opět se slunce odebralo ke spánku. Zde byla dlouhá noc a krátký den. Proto noc mohla přijít ke čtvrté hodině. Ve zdejších končinách se chodívá spát i v pět hodin, pokud si to okolnosti vyžadují.
Opět ho do nosu "udeřil" silný zápach krve. Z domu se stále ozýval křik.
Vrhl se do dveří, které tam byly nejspíš jen tak opřené, protože se okamžitě po nárazu sesunuly na zem, hned vedle mrtvoly tmavovlasé ženy, v níž vázly dva tesáky Leniny matky. Lena si to mířila k malé holčičce, mohla být ve věku jeho malé sestřičky, když ji rána donutila se otočit.
"Uteč.", sykla matka na Lenu, když se vrhla po něm.

"Markusi!"
Oklepal jsem se, jelikož se mnou Elizabeth třásla opravdu silně.
Kupodivu jsem nezpanikařil a všiml si, že jsme sice ve tmě, ale v jiném lese, než v tam tom.
"Už jdou.", řekla klidným hlasem Evelin. Zpod svého kabátu vytáhla jednu stříbrnou a druhou zlatou dýku. Podobaly se malým šavlím. "Na.", jednu mi hodila, byla to ta se stříbrným ostřím. Do oné prázdné ruky uchopila jeden, plně nabitý, Taurus.
Všude kolem nás se rozléhaly hlasité nepřirozené skřeky. Měla to být jakási provokace…dost trapná.
Pak to začalo… vítr sílil, země se otřásala… živly jdou na scénu...

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hikari - san Hikari - san | Web | 19. října 2012 v 15:43 | Reagovat

tvoje povídky jsou prostě nejlepší a myslím, že by se měli i zfilmovat !! *-* to by byly trháky pane jo :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama