close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Kapitola 10. ,Hon

12. října 2012 v 21:40 | Elfel |  Hon
Kapitola 10.

Vytáhl z rukávu dlouhou stříbrnou čepel, proti které já nejsem imunní. Jedna z mých velkých slabostí.
Začal cosi mumlat, až kolem mne začaly létat kameny, hromadily se kolem mne. Nesčetněkrát mne udeřily do hlavy, nohou, krku, břicha… Rozhodl jsem se proto, vzít na sebe podobu ledu. Celé mé tělo zcela zmrzlo, zprůsvitnilo, a získalo tak na měsíčním svitu křišťálový lesk.


Elementy, když se do nich převtělíme, nemají žádné slabiny. Nemůžete je zkrátka zabít, pokud jste nezabili jejich stvořitele. Do té doby jste zkrátka… neporazitelní.
Sekal do mne tou svou čepelí, dokavaď mu nedošlo, že to nemá cenu. Když chtěl vzít nohy na ramena, popadl jsem ho za kotník a mrskl jím o zem. Okamžitě to pod ním prasklo, než se stačil vzpamatovat, už se mu nohy měnili v led. Nejprve nohy, pánve, trup, paže, hlava a nakonec i špičky prstů.
Schopnosti nás, elementů, mají velkou spotřebu energie. Nemůžeme takhle chodit neustále, jelikož bychom byly brzo vyčerpání, ne-li na hraně života. Pak je potřeba se napít krve.
Já nebyl v proměně dlouho, ihned po tomto incidentu jsem na sebe vzal opět normální podobu. Popadl jsem Markuse za ruku a společně doháněli ostatní.
"Nepřipadá ti to divný?", začal pomalu Markus.
"Hm?", nechápal jsem, o co se jedná.
"Podle Evelin po nás neměli jít a najednou tohle."
"Mohli se dát do pohybu chvilinku po nás, kdo ví."
"Možná.", koutkem oka sledoval Evelin, která mu každou minutu věnovala nejeden krátký pohled. Nebyl neutrální, spíš zvědavý nebo zkoumavý.
"A co jsi mi to chtěl říct?"
V tu ránu mne zastavil, mou hlavu si vzal do dlaní a políbil mne. Dost mne to zaskočilo, ale… nebránil jsem se.
"Tohle.", kousl se do dolního rtu.
"Aha.", cítil jsem se, jako by mi hořela hlava. Každou chvilkou by musela vybouchnout, kdyby mne opět nezavedl do pohybu.
Terén v lese byl členitý. Začali jsme prudce stoupat, pod námi už nebyla ani hlína, tráva, či jehličí. Pouze kamenitý povrch a sem tam rostla nějaká ta bříza. Konečně nám na cestu svítil měsíc v doprovodu hvězd. Zastavili jsme na samém vrcholku skály a shlédli dolů. Nikde ani mravenec.
"Nic nevidím.", řekl jsem.
Všichni se mnou souhlasili, jen Evelin mlčela. Stále koukala dolů, jako by opravdu něco viděla, ale spíš ji jen znepokojovalo to ticho. I mne z něj běhal mráz po zádech.
"Evelin, nic tam není.", šeptala ji do ucha Abigail.
"Hm. Asi ne.", jen co se ohlédla k odchodu, už se pod námi hýbaly stíny. Ale toho si nikdo nevšiml. Nikdo.
Nyní nás opět cesta zavedla z kopce, hluboko de lesa. Běželi jsme maximální rychlostí, co jsme dokázali vyvinout. Já s Evelin jsme byli v čele.
"Kde je Frederik a Viktor?", bliklo mi hlavou, že je nikde necítím, ani jsem je neviděl.
"Šli napřed, už by tam měli být."
"Kde vlastně? Kam jdeme?"
"Uvidíš…", její hlas se zvláštně chvěl, ale nešlo rozpoznat, jestli to bylo tím, že mluvila v běhu, nebo strachem, že by něco vycítila.
"Jdu stranou, pak vás doběhnu.", pronesl jsem a uskočil vlevo, jinam, do ještě hlubší části lesa.

"Evelin, musíme snížit jejich počty, takhle jsou v přesile!", houkl jsem na Ev a s těží jsem jí doháněl.
"Vím, už se na tom pracuje.", ukazovala mi dálkový ovladač a stiskla tlačítko.
Za námi se ozval ohlušující výbuch, křik, vytí, kvílení, houkání sov, let vyplašených ptáků, šustění větví vysoko nad zemí, padající stromy.
"Už tam budeme." Dodala.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 C.V.O.K. C.V.O.K. | Web | 13. října 2012 v 14:04 | Reagovat

Hm... Tá Evelin sa mi nepozdáva....
Jo jo a... To s tým bozkom bolo krásne romantické ♥.♥ A zasa ten useknutý koniec! Pff... No čo , kde je Frederik a Viktor? Čo to boli za tiene? Je to také napínavé....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama