close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Říjen 2012

Kapitola 5. ,RW

14. října 2012 v 9:09 | Nameya |  Runes World
... Mramor ...

Konečně bylo po všem. Všichni se rozešli a já, utahaný jako mezek, jsem se mohl zašít do pokoje. Laila už mě nechala dávno být, usoudila, že oslava byla skvělá, že se všichni, včetně mě dobře bavili. Že já mám jen špatnou náladu, což se zas o tolik nespletla. Ani jsem vlastně nevěděl, proč jsem z toho takový … otrávený. Měl bych být přeci rád, mám osmnáct tisíc let.
Osobně jsem si kromě přeslazeného marcipánového dortu nic nepamatoval, a to oslava probíhala až doteď. Moje myšlenky byly zase upřeny na ten čas...čas co je jediné, s čím se zatím nedá výsledně bojovat. Čas, který je tak jasně daný jako smrt.
Tak nic, ujistil jsem sám sebe, když jsem takhle vypnul po celou oslavu. Nebyla to žádná sláva. Pro mě byl každý rok bez … ní překážkou. I když minul teprve první. Ale já už pochopitelně věděl, že tohle bylo maximum.
Konečně jsem došel do pokoje a praštil sebou na postel, obličejem dolů. Hlava se mi zabořila do polštářů, tělo ještě jednou povylétlo vzhůru a potom zůstalo nehybně ležet.
Zpod polštáře se ozývala trochu huhňavá slova.
Po chviličce mumlání si o tom, jak je tohle všechno naprosto špatně, jsem sebou začal třepat a skákat po posteli, jako v křečích. Snažil jsem se tak ze sebe vymlátit (doslova) všechny vzpomínky, všechno, co mě táhlo tak smrtícím tempem ke dnu.
Pak jsem se ale zastavil, úplně přestal, a snažil se, se zadusit. Mé tělo se však samo vzepřelo již tak slabému mozku a obrátilo se na záda. Dlouze jsem se nadechl a nehybně hypnotizoval bílý strop. Všiml jsem si mouchy, jak to dělá, že nespadne?!
Když jsem vymyslel všechny možnosti, kdy zvítězila domněnka, že moucha má lepící nožičky, byla už trochu tma, ale stále ještě svítilo slunce.
Otočil jsem se směrem na své velké okno, ve tvaru obdélníku s mramorovou římsou. Rád jsem u něj sedával při každém západu a někdy výjimečně při východu slunce. Oranžová a červená teď vládly na jinak vždy modrému nebi. Bylo to krásné.
A krásně se u toho přemýšlelo a čistilo hlavu. To jsem měl zažité na vlastní kůži. Pomalu jsem se zvedl (odlepil, byl jsem zpocený) z matrace, až jsem trochu zavrávoral, ale potom už v pohodě dospěl k oknu. Usadil jsem se na římsu a sbalil si nohy k sobě, držel si je rukama u těla, aby mi bylo teplo. Byl jsem jenom v tričku a spodním prádle a venku bylo tak chladno.
Vlastně nějak více chladno, bylo léto, spíše konec léta, ale pořád bylo teplo. Ale to nic neznamená, klidně může přijít bouřka. Při té se krásně usínalo, jakoby vybíjela tu negativitu v těle. Opřel jsem si těžkou hlavu o kolena, ještě více semknul nohy k sobě, neboť začala být opravdu kosa.
Trhnutím jsem se vzbudil, ospale otevřel oči a prozkoumal okolí v naprosté tmě. Byl jsem na okně s hlavou přilepenou ke kolenům. Rychle jsem tedy zvedl hlavu, abych se podíval ven. Okamžitě mi přejel mráz po zádech. Tím pohybem hlavy jsem rozcápal bublinu tepla, ta praskla a teď jsem přimrzl ke studenému mramoru.
A potom se něco stalo, něco jsem uslyšel, bylo to jako hlas z pěkné dálky. Nešlo přesně slyšet, co říkal, nebo asi křičel?! Zaznamenal jsem jen zakončení, zřejmě přídavného jména v mužském rodě, tvrdým dlouhým 'ý'. Jako, studenÝ!
Chtěl jsem zavřít okno a zalézt do tepla, ale můj zadek s chodidly, které byly propocené a bosé, se ráčili přilepit mrazem k římse.
Prudce jsem se pokusil odtrhnout a po zdařeném pokusu zabouchl okno. V tom se ale ozvala rána a mramor na římse puknul. Nakřapnul od jednoho rohu k protějšímu, napříč středem desky. Vylekaně jsem se tak probral a okamžitě byl zpátky u okna a prohmatával kámen, jestli drží, nebo je plně zdemolován, ale jenom tím, že zavřel okno jako pokaždé? Neřekl bych, kdyby se mi to stalo poprvé, ale teď? Ke všemu na moje narozeniny? Musel jsem si zaztěžovat!
Když jsem se ujistil, že kámen to jakž takž přežil, otočil jsem se a chtěl zalézt do postele, ale vyděsila mě Laila, co se v noční košili teleportovala přímo přede mě, jejího svěřence. Slyšel se, jak někdo mými hlasivkami zaječel a pak jsem padl jako podťatý na postel. Laila měla stejnou reakci i ona se vyděsila vyděšeným obličejem svého syna. Nakonec jsme se tomu oba chraplavě zasmáli. Co jiného můžu dělat v tak svízelný den? Než se tomu smutně zasmát? Ještě ke všemu s někým?
"Omlouvám se Kayi."pronesla Laila a okamžitě se dívala po pokoji. Když očima našla zdroj veliké rány, zalamentovala a dala ruce v bok.
"Pro Neala, Kayi? Jak se ti to povedlo? Cos zase dělal?"změřila si mě, dnes už podruhé pohledem, který nebyl zrovna optimisticky naladěn.
"Prasknul sám. Opravdu, nechal jsem otevřené okno a usnul, možná proto prasknul,.."ale teď mi došly souvislosti. ".., ale to je blbost. Opravdu nevím. Je mi to líto."zesmutněl jsem a posadil se mezi peřinu a Lailu.
Ta se na mě znovu podívala měřícím pohledem (po třetí!), ale potom nato jakože zapomněla. Přisedla si ke mě blíž a dala mi ruku na čelo. Její teplo mě praštilo do hlavy až jsem instinktivně ucukl.
"Ty jsi ledový! Vždyť jsi mohl umrznout! Kayi."zasténala Laila a chmátla po peřině. Natřepala jí a potom ji přese mě přehodila, i když jsem pořád ještě seděl. Pak zmizela.
Okamžitě po zvuku, podobnému "puf", co Laila zmizela, jsem ze sebe serval přikrývku a naštvaně se nadechl. Ale potom se Laila zase objevila, tentokrát ve dveřích a odvětila:
"A zítra jdeš do školy! Rok ses flákal, ale teď máš šmitec, chceš být bojovník? Chceš! A je nejvyšší čas dělat něco hochu. Vyzvednou tě zítra Jace s Cassie. Dobrou broučku." Pak blikla a políbila mě na čelo, než (konečně?!) zmizela.
Flákal? Cassie? Jace? Škola? Počkat, počkat. To je trochu moc na zdrceného hocha ne?!
"Božé!"ulevil jsem si táhle a znovu sebou praštil o postel. Ani jsem se nesnažil pořádně přikrýt. Po chvilce jsem už chrupkal, ale byla mi zima, přes prasklý mramor táhlo. Ostatně jako pod útesy.

Nameya
Kapitolky: 1. , 2. , 3. , 4. , 5. ,

Kapitola 4. ,RW

14. října 2012 v 9:02 | Nameya |  Runes World

… Útěk …

Utíkala spleticí chodeb. Řítila se rychlostí zvuku, možná i větší. Pořád měla na obličeji škrábanec, tenkou rýhu, ze které tekla krev. Tekla, teď z ní byl strup.
Nechápala, jak mohla prohrát. Skoro jej zabila, ale ten prolezlý ďábel už zhotovil dva stíny. Přišla moc pozdě. A přitom už ho povalila na zem. Už jí ležel u nohou s rozbitým nosem, ona neměla ani škrábanec. A potom se jeho křivé rty ještě víc zkřivily do úšklebku a pak jí jedna ta potvora škrábla do tváře.
Už bylo skoro po něm. Jen kdyby se nepodívala na tu jeho tvář. Mohla ho zabít, ale ta osudná minutka civění na jeho zohavenou tvář ji o jeho smrt připravila. Mohlo být po všem! Mohlo nad světem znovu zaplát slunce, ale nakonec se znovu obloha zatáhne.
Ale musí ihned varovat Místo Elementů a také Mok a vůbec, všechny musí varovat. Je to teď její povinnost. Nikdy jinou, než zničit ďábla neměla. A protože neuspěla, tak teď aspoň napraví svoji neschopnost. Ale možná by ho později mohla zničit. Přeci jenom než si udělá armádu stínů, to bude trvat tak akorát, jako jí oběhnout všechna města v Runovém světě!
Doběhla k točitému schodišti, které se zakrucovalo kolem jedné z dvanácti věží okolo celého stavení. K věži, která byla nejvyšší. Schody brala po čtyřech, ale pořád byla moc pomalá. Naštvala se. Kolem schodů se táhlo černé zábradlí, bylo ze železa, hladkého kovu.
Vyskočila na něj a hned byla rychlejší. No jo ale co bude dělat tam nahoře? Potřebovala dolů! Ušklíbla se. Kolem ní vyšlehl plamen. Celou jí olízl a zase zmizel. Změnila se. Měla teď přes ústa roušku, na zádech plášť přichycený na chrániči, spolu s lukem a šípy a katanou!!
Teď její úšklebek nešel vidět. Byla ozbrojena!! Plně, ne jako před tím. Udělala posledním pět dlouhých, rychlých kroků po zábradlí a zastavila se. Okamžitě by spadla, ale ona ne! Otočila se ladě na špičkách a už svištěla dolů. Trochu se přikrčila do dřepu a uchytila katanu. Od jejích bot s železnou podrážkou odlétávaly jiskry.
Ucítila pach spáleného kovu. Jak krásné a příjemné teplo jí proudilo od bot celým tělem.
Už se blížila ke svým pronásledovatelům. Byly to neinteligentní monstra. Ale zato velice … no, trvanlivé. Zabít se daly jen setnutím hlavy. Jinak jim nic neubližovalo, jen je posilovalo.
Konečně zahlédla ty hnusné slizké věci. Měly velké žluté bělmo bez zorničky, místo očí. Jak nechutné, ale ona má co říkat že? Laserové oči, kvůli nim se jí všichni báli. Všichni říkali, že jsou to oči zla. Ona to pouštěla jedním uchem tam a druhým ven. Názory nezasvěcených lidí ji nezajímaly. Byly to hloupé dohady a odhady.
Konečně se objevilo i druhé monstrum a ona vytasila katanu. Tmu prosekl paprsek, odražený od jejích očí na hladkou a smrtelně ostrou čepel katany, která podřízla dvě tupé palice a zašpinila se o zelený sliz - krev.
Těla ještě chvíli zůstaly stát a potom už jenom slyšela, jak padají po nekonečno schodech. Patřilo to těm zrůdám. Protože ji škrábly! To se zatím nikomu, krom ní samotné, nepovedlo. Znovu katanu zandala do chrániče. Sama si jej vyrobila.
Zakrýval jí jedno prso, jinak řečeno srdce. Ale aby to byla plnohodnotná ochrana, chránič se táhnul po polovině jejich zad k druhému rameni. Tam dokonale obalil deltový sval a končil. V něm pak byly dva otvory (na zádech), jeden s toulcem na šípy a malým zvratným lukem a druhý pro katanu. Měl v sobě ještě zabudovanou brusku, co při zandání nabrousila čepel a zároveň utřela.
Znovu se dostala do chodby, která vedla k sledovacím vížkám. Konečně se mohla ladně přehoupnout přes okraj a … nemohla. Čekali na ni ti parchanti! Ten ďábel jich stihnul po jejím úprku zhotovit více?!! Ach pro nebe!
Zastavila se na zábradlí. Co má dělat? Pod ní se na zábradlí houpal stín a civěl na ní žlutými kotouči. Zaostřila. To zábradlí bylo ztrouchnivělé a … kopla. S velkým rachotem se zábradlí zbortilo a pohřbilo stína. Pohlédla zvědavě dolů. Pak se odvrátila. Stín se napíchnul na jeden z ostrých výběžků. Už se znovu vrátil do té jejich prohnilé dimenze. A co teď? Cestu si zatarasila kamením.
Úvahy jí přerušilo mlaskání a skřehotání další obludy, co na sebe omylem upozornila. Stačilo se jen otočit a mezitím vytasit zbraň, co vše udělala za ni. Takže dnes to byli už čtyři stínové. Co dál?
Dalších asi pět netvorů se vydralo do věžičky. Zarazila se. Asi si najde jinou cestu. Mohla by znovu vběhnout do té vysoké věže a doplachtit dolů? Jo to by šlo.
Setnula první hlavu, nejbližší z dosahu katany. Využila mezery mezi monstry a vypařila se. Ale ty potvory běželi skoro stejně rychle jako ona sama. Jak moc jí to štvalo. Musí víc cvičit! Aspoň že má kondičku.
Protože jí stínové doháněli, snažila se je setřást, asi u třech se jí to povedlo. Ale dva jí pronásledovali bludištěm jako raněnou kořist vlci. Ale ona nebyla raněná. Byla v plné síle! Konečně se dostala ke schodům jiné věže. Z předchozího úprku věděla, že má vyskočit na zábradlí a utíkat po něm. Doběhla nakonec, až ke dveřím, s kterými udělala krátký proces. Vznesla se do vzduchu a nohou vyrazila ztrouchnivělé dřevo z původního místa.
Kotoulem svůj pád zastavila a neztratila rychlost. Ale i přes to zpomalila. Věž neměla okna. Vedla jí dlouhá chodba směrem na sever. Co se dá dělat?! Vyběhla a znovu nabírala rychlost. Mezitím uslyšela, jak ty zvířata dupají po vyražených dveřích.
Všimla si, že se dostala až do srdce hradu. Jak to? Zavrtěla hlavou a nasměrovala své myšlenky na kód: Východ!! Těmi hloupými dotazy se bude zabírat potom.
Pomohlo to. Všimla si, že tuhle místnost, do které vběhla, zná. Poznala to podle obrazu, s Williemem. I přes tu tmu jako v již zmíněném pytli ta malba razila.
Východ!! Zakřičela v duchu na sebe. Znovu vyrazila obdovným způsobem, jako před tím, dveře a vrazila do kamenné sochy. Úplně na ni zapomněla. Jako při taneční zábavě ji přidržela a otočila se s ní. Potom ji znechuceně hodila na stína co se prodral za ní. Zpomalilo ho to natolik, aby mohla znovu utéct.
Když probíhala černou chodbou, všimla si, že asi sto kroků před ní ze stropu vyčnívají ostny mříže. Má vyhráno. K jejímu ještě většímu štěstí zde i hořela pochodeň. Rychle doběhla k místu, a jak probíhala pod mříží, pověsila se na ni celou svou váhou (ne že by byla obézní nebo nějak ztěžklá) a stáhla mříž za sebou. Pak si dřepla vedle ní a při tom vyndala louči z úchytu.
Loučí si nažhavila svou dlaň. Nic se jí nestalo, ba naopak. Dokázala pak rukou přitavit mříž ke kameni a následně louč pohodit vedle mříží. Věděla, že pro citlivé oči monster to bude něco! Pak už jen … zmizela.
První z pěti stínů zahnul za roh. Zaječel, když narazil do mříže a do očí ho bodla záře z louče. Okamžitě zakřičel zvířecím jazykem na svého komplice. Potom nasál do plic (jestli nějaké má)všechen kyslík, co pobral a vydechnul zkaženinou páchnoucí vzduch, co svou shnilostí oheň uhasil.
Potom se i s pomocí nově příchozího stína zbavil mříže a rozhlédl se po místnosti. Před sebou pořád viděl odlesky z louče. Ale i tak zmerčil, že tu jeho kořist není, necítil už její vlasy. Voněly jako louka za krásného letního dne. Odplivl si zelenou slinu. Fuj!! Kytičky a vůbec, zelená tráva. Hnus!
Druhý stín na něj zakvičel. Otočil se, kam mu přikázal. K velkému oknu, které bylo rozbité. Takže utekla oknem. Rychle nemotorným během přiskočil k oknu a pohlédl dolů. Spatřil jen padající těleso. Jinak to nemohl nazvat.
"Ona se určitě vrátí děti moje. Musíte ji zastavit, jinak nás zlikviduje, jako vaše nebohé bratry a to nikdo nechce!"ozval se hlas jeho pána. Zakvičel něco na svého druha a potom vyskákaly oknem za tou, která je má vyhubit, pokud by neudělali to samé jí, ale dřív!

Nameya
Kapitoly: 1. , 2. , 3. , 4. , 5. ,

Kapitola 3. ,RW

14. října 2012 v 8:58 | Nameya |  Runes World
… Osudný neúspěch …
Běžela celou dobu, dokud se nedostala ke kolmým skalám. Přes moře se dostala jednoduše, plavala. Cestou chytila žraloka, trochu jí pomohl. Potom se stačilo pomocí runy osušit a běžet kolem tři sta mil až sem. K začátku skály. A to vše jí trvalo kolem deseti minut. Pro někoho neskutečné a pro ni ještě moc pomalé.
Začala se šplháním. Byla tu tma jako v pytli. Ne, že by v pytli někdy byla samozřejmě. Zdolala první úsek. Do skály se nyní zapouštěl hladký kámen, co teď? Nic, bude dělat to co tak dobře uměla. Co uměla nejlíp ze všech. Jiní by řekli, že je asasín nebo ninja, ale to ne. Ona byla ona.
Kupodivu jí šplh po hladkém šel mnohem rychleji, než před tím po nerovném povrchu. Možná proto, že hladký povrch byl stále stejný a nemusela se zatěžovat hledat vyvýšený bod nebo naopak. Konečně zahlédla první věž.
Byla necelých šest sáhů nad ní. Byla to malinká pozorovatelna. Kdysi, když byl hrad ještě v provozu, zde byli lučištníci a kušiníci, nachystaní zasypat šípy nepřítele. Byla k tomu nádherná pozice tady nahoře. Stejně si byla jista toho, že hrad už díky svému umístění nepřítele neměl, ale to ne nedalo tvrdit o jeho minulém pánovi.
Ladným pohybem se vyšvihla přes zábradlí rovnou dovnitř, do věžičky. Nemusela se rozhlížet, byla na tomto místě už tolikrát, aby při tomto dni, na který tak dlouho čekala a připravovala se na něj, mohla zlo zlomit navždy.
Pobíhala po chodbách neslyšně, jako list, který je unášen větrem. Konečně se dostala ke schodišti, které se lehce svažovalo na nádvoří. Socha byla rozbita. Okamžitě za běhu vyskočila a svezla se na podrážkách bot po zábradlí a doskočila k místu, kde byla socha, do polo dřepu. Prach se kolem ní zvedl a utvořil tak clonu, aby mohla neviděně vytasit skryté čepele, které měla připevněné na předloktí.
Byla připravena.
Pomalu se zvedla a rozhlédla kolem. Byla v naprostém soustředění, naprosté koncentraci. Byla pro tento úkol stvořena, byla pro tento úkol vycvičena, tento úkol byl jejím životem, který se teď měl dokončit. Měla zde zahynout, ale s ním!!
"Věděl jsem, že přijdeš, chodila jsi sem pořád, vždy po nocích a procházela si mé chodby a vůbec celým mým hradem. Vítám tě, konečně po tom čase v mramoru."trhla sebou. Na druhé straně nádvoří stál on! Ten ďábel, co musí zemřít!! Musí!!!
Nic neřekla. Byla ticho, slova moc rozptylovala. Aspoň jí ano. Jemu to bylo jedno. Jemu, De Willovi, Williemovi, ďáblovi. Opatrně si připravila své zbraně, jediné přátele, co si stihla za svých několik tisíc set let nastřádat.
"Těší mě, ale myslím, že mé jméno znáš. Důvěrně ty mrcho!!" zakřičel a strhl se boj. Boj, který prohrála.

(Omlouvám se, ale nějak mi blbnou ty odstavce a nepřišla jsem na to, jak to odstranit Plačící )
Nameya
Kapitoly: 1. , 2. , 3. , 4. , 5. ,

Kapitola 10. ,Hon

12. října 2012 v 21:40 | Elfel |  Hon
Kapitola 10.

Vytáhl z rukávu dlouhou stříbrnou čepel, proti které já nejsem imunní. Jedna z mých velkých slabostí.
Začal cosi mumlat, až kolem mne začaly létat kameny, hromadily se kolem mne. Nesčetněkrát mne udeřily do hlavy, nohou, krku, břicha… Rozhodl jsem se proto, vzít na sebe podobu ledu. Celé mé tělo zcela zmrzlo, zprůsvitnilo, a získalo tak na měsíčním svitu křišťálový lesk.

Kapitola 9. ,Hon

11. října 2012 v 20:19 | Elfel |  Hon
Kapitola 9.

Museli jsme přeskakovat pařezy, vyhýbat se stromům, předklánět se pod větvemi, Noah ještě za mnou mrazil zemi v domnění, že by je to mohlo zpomalit.

Charakteristika člověka jedním slovem

9. října 2012 v 18:01 | Elfel |  Něco jako báseň
"Někdy by pro charakteristiku jednoho člověka stačilo jediné slovo: led. Na první pohled krásný, křišťálově jasný, čistý a lesklý, ale uvnitř studený!"

©Elfel


9.10.2012

9. října 2012 v 17:59 | Elfel |  Deník Elfela
........ víte, mí energie má své hodnoty. Pochybuju ale, že teď ještě nějaké má....

Všichni tak.....vztahovační, naivní a ....to jejich dětské chování....
Jak jsem se tam dostal?

Musím říct opravdu narovinu....bez Ančí, Domči, Barči (H.) a Elišky bych dávnou přestoupil.

Já tam fakt nemám co dělat, sakra!

Jako zlý sen, ale z tohohle se nemůžu probrat....noční můra....

Jinak na povrchu, jinak uvnitř

7. října 2012 v 11:43 | Elfel |  Něco jako báseň
"Všichni na nás každý den tak tupě zírají, ale nikdy v nás nevidí to, co v sobě vidíme my."


© Elfel

(Ve škole se smějeme s ostatními, děláme "komedie", ale doma sedíme jak balvani a přemýšlíme o tom, co jsme udělali špatně. Nikdo ale nepozná náš dokonale falešný smích, který hlídá brány k tomu pravému.)

Kapitola 8. ,Hon

7. října 2012 v 11:35 | Elfel |  Hon
Kapitola 8.

Otevřel jsem dveře, abych se po našem rozhovoru s Terezou nadechl čerstvého vzduchu, ale jakmile sem otevřel, opět se mi zatajil dech. V krku mi uvízl neviditelný knedlík, prsty mě brněly a já konečně nasucho polkl.
Přede mnou stál Noah v celé své…kráse. Všichni tam tak stáli, čekali na mou reakci a on mi civěl do očí. Ale ne jako vždycky, teď to bylo přátelsky, jako by byl pln očekávání.
Kdybych ho teď objal, nejspíš bych to prozradil. Takže… "Evelin, Tereza tě volá."
Aniž bych se znovu podíval na Noaha, vracel jsem se k autu, jako že jsem tam něco "zapomněl".
Opřel jsem se o dveře černého džípu, dřepl si a schoval hlavu v klíně, zatímco jsem si mnul spánky, abych se uklidnil.

Myšlenky jako ptáci

6. října 2012 v 18:43 | Nameya |  Něco jako báseň
Kéž by myšlenky mohly být jako ptáci...když je chceš odehnat, zatleskáš, zadupeš. A kdybys je chtěl přivolat...zapískáš ...:-)

By Nameya