close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Kapitola 45. ,Život R. Aika

7. září 2012 v 17:25 | Elfel |  Život R. Aika

Kapitola 45.

Další den jsem se probudil,…ne, já ani nespal, celou noc jsem brečel na chodbě. Seber se! Bylo už brzo ráno, kolem čtyř hodin a já si říkal 'Všechno bude dobré!', dneska utečeme!





Hodiny nad schody odbily osm hodin ráno a Gabrielův budík začal zběsile zvonit. Cítil jsem jak se mi sevřelo srdce. Tak je to tady! Seběhl jsem dolů po schodech a hledal ledové mléko v lednici. Skvělé! Je tu. Okamžitě jsem se napil a část dal v malinkém hrnci na keramickou desku, která sloužila jako "plotna", ale moderní. Než jsem stačil vyndat piškoty a zapnout televizi, už bylo mléko teplé. Ochutil jsem ho trochou kakaa, ne moc, ale ne zase málo, chtěl jsem jen, aby to mělo nějakou barvu a trošinku nasládlou chuť.
Piškoty jsem tak pak vkládal, vteřinu/ dvě jsem je nechal, aby trochu zkřehly a nasály do sebe kakao a pak je konzumoval. Skvělá snídaně!
Slyšel jsem kroky. Gabriel.
Šel přímo k lednici, vyndal pivo, které si tam včera odpoledne dal, to taky koupil (společně s tou zeleninou a bagetou). Několikrát se napil, potom láhev opět zastrčil do dvířek.
"Ahoj!", pozdravil mě.
"Ahoj, jak jsi spal?"
"Skvěle!", s úsměvem se protáhl a já si vzpomněl, jak se na mě v noci sápal. Lehce jsem se otřásl.
"A ty?", zeptal se.
"Párkrát jsem se vzbudil, chvilku potrvá, než si zvyknu na tu matraci."
"To bude asi pravda."
Rozhostilo se nepříjemné ticho, až na televizi a její ranní pohádky. Ta by mohla kecat stále dokola své pořady. Ne mohla, ta to dělá.

"Za hodinku vyrazíme.", houkl na mne Gabriel z koupelny.
Podíval jsem se na hodinky, bylo dvanáct pryč. Popadl jsem z kuchyně dva rohlíky a mezi tím, co jsem ukusoval jsem se oblékal. Gabriel mi půjčil nějaké jeho oblečení, pravda, že jsem v něm trochu plaval, ale stačilo mi to.
S úsměvem jsem na sebe koukl do zrcadla, kolem rtů drobky, rychle jsem je sprášil dolů. To bude ono.
Zaběhl jsem do koupelny a vyčistil si zuby, umyl ruce a byl jsem připravený. Čtvrt hodinky nám zbývalo.
"Tak vyjedeme dřív.", mrkl na mě.
Sedli jsme do auta a jeli. Cestou nám hráli skvělé písničky od různých interpretů. Třeba od Lady Gaga písničku Poker face, nebo od skupiny Nightwish skvělou písničku Amaranth.

Za deset minut už jsme jeli rušným městem. Provoz dneska nebyl nějak veliký, ale za to červená nám skákala skoro na každé křižovatce.
"Zaparkujeme támhle a dojdeme to pěšky, ne?"
"Jo. To nevadí.", usmál jsem se na něj a v duchu už jsem si představoval byt, kde budu jen já a Tiro. Tak moc jsem se těšil, až jsem zapomněl na to nejdůležitější, bude chtít i on? Na to mne přepadly obavy, které se mi podařilo zahazovat za hlavu.

Najednou stojíme před obrovským obchodem, měl snad čtyři patra s obrovským nápisem "Torenacita".
"Měl by jsi zavřít pusu, spolkneš mouchu.", zazubil se na mě Gabriel. Z legrace jsem ho trochu bouchl do ramene. Teď jsem zapochyboval, jestli je najdeme, v tomhle obchodě. Moc lidí tu sice nebylo, jelikož to tu je fakt drahý, na druhou stranu z nekvalitnějšího materiálu z nula procentní práce dětí. Což bylo fantastické!
Myslím, že jsem zahlédl…. . Ne, to byl omyl. Tak moc jsem se těšil na naše shledání, až jsem blouznil.
Najednou mi někdo zaklepal na rameno a moje srdce mi poskočilo.
"Nazdárek!", objala mne Ros.
"Ahoj.", řekl mrzutě Gabriel a nepříčetným pohledem si ji měřil od hlavy k patě. Nikdo ani nedutal.
"Ros, tohle je Gabriel, Gabrieli, tohle je Rossallie.", usmál jsem se. Ruce si podali a oba se na sebe tvářili kysele. "Vy se znáte?" , zeptal jsem se.

"No vlastně trochu… ", začala Ros, ale nejednou ji tiklo v obličeji. Poznal jsem, že ji Gabriel sevřel dlaň.
"Ne, neznáme."
"Gabrieli, já na chvilku budu s Ros, dlouho jsme se neviděli a máme si toho tolik co říct."
"Hm.", koukal jak belzebub.

Hned jak se otočil jsem na Ros spustil. "Kde je Tiro?", kývla jen hlavou vedle mě.
Zamával mi, když si všiml mého pohledu.
"Musíme pryč! Teď, nebo nikdy!" pošeptal jsem mu do ucha. "Ros, kde se můžeme schovat?"
Chvilku mlčela. "Na protějším paneláku na střeše, tam vás nikdo hledat nebude.", usmála se.
"Zavolej policii prosím!", a utíkali jsme. Věděl jsem, že mne Gabriel stoprocentně sleduje, že by mne nenechal samotného ani vteřinu, ale snažil jsem se. Trochu jsme kličkovali mezi lampami a oběhly celou řadu domů a obchodů, než jsme doběhli celé kolečko a znovu stáli před Torenacitou. Potřebovali jsme získat čas, než dorazí policie.
"Jdeme nahoru?"
"Jo!", škubl se mnou, teď běžel první on. Auta zastavovala, když jsme přecházeli v denním provozu tam, kde nebyl přechod, ani semafor. Lidé troubili a nadávali, zatímco jsme my už byli dávno na schodech do nejvyššího patra bezmála osmipatrového domu.
Když jsme běželi po šestém schodišti, zaslechl jsem policejní auta-houkačky, ale zároveň klapnout dveře a na schodech se mihl někdo s bundou velmi podobnou té, co měl Gabriel. Byl to Gabriel.
"Jdi!" zvolal jsem. Utíkali jsme co nám síly stačily, schody braly po čtyřech, občas po třech. Najednou se před námi ocitl žebřík na střechu. "Lez, lez.", pobízel jsem ho.
Najednou stojíme ve větru na střeše, vedle nás dva komíny -na plyn a druhý od kotelny, kde se topilo koksem. Schovali jsme se za jeden z těch komínů. Najednou jsem uslyšel Gabriela.
"Co tě to popadlo!? Vylez! Nebo netušíš co se stane!", už mi nebude dál vyhrožovat! Už ne!
"Prý šli nahoru! Tak pohněte!", slabě jsem zaslechl policii a tenhle hlas jsem tak matně poznával. Sakra! Nick! To ne.. . S Tirem jsme se drželi za ruce a koukali si do očí. V těch jeho byl vidět zmatek, strach, obavy. Mnoho obav. Naznačil jsem mu, aby mne následoval, nemohli jsme tu zůstat, přímo jemu na rukách. Popoběhli jsme ke kraji střechy.
"Jdi pryč! Jinak skočim!", nic lepšího mě nenapadlo, ale kdyby se mělo jednomu z nás, buď mě, nebo Tirovi, něco stát, skočil bych.
"To neuděláš!", vytáhl zbraň a odjistil.
Popadl mne šílený strach a ucouvl jsem ještě blíž k okraji.
Opět vylétly střešní dvířka dokořán a v nich stál Nick s trojicí policistů.
Zíral jsem na něj a pohledem ho probodával, viděl jsem, jak se smaží v pekle. Parchant jeden!
"Co blbneš! Odhoď tu bouchačku a ty pojď sem.", koukl na mě. Věděl jsem, že tam nemám chodit.
"Ne!", odsekl jsem pohotově. "Už nebudu dělat, co řeknete!", tělem jsem zakryl Tira, aby mne nemohli vydírat tím, že by mu něco udělali, kdybych tam nešel.
"Co prosím!?"
"Odhoďte zbraň!" , ječeli policisté na Gabriela. Ten neposlouchal, ani nemrkal. "Odhoďte zbraň!"
"Vyber si!", ječel na mne Gabriel. "Buď to já, nebo jeden z nich! Dal jsem ti svobodu! Pomohl ti pryč!", křičel a já se bál, že tu spoušť stiskne. V jeho očích byl hněv, viděl jsem to.
"Dej dolů tu zbraň.", Nick ho pobízel v klidu.
"Ne, bratře, už tě nebudu poslouchat!", koukal jsem jak idiot. Nick se na mne tak divně podíval a vrtěl hlavou. "Ty jsi mu to neřekl? Ty jsi mu neřekl, že máš bratra? To jsi se za mě tak styděl? Za někoho úspěšnějšího, než jsi ty!?", smál se. Ale smál se děsivě.
"Pojď sem, Richi!", zavolal na mne a jeho zbraň stále směřovala na Gabriela.
"Zůstanu tady.", prohlásil jsem rozhodně.
"Měl by jsi jít, nech mě tady, zabijou tě!", šeptal mi do ucha Tiro.
Zavrtěl jsem hlavou.
"Je to kvůli němu?", zeptal se Nick.
"I kdyby, co by se na tom změnilo!?", zeptal jsem se.
"Takže jo.", jeho ruce se otočily o devadesát stupňů ke mně a já uslyšel ránu. Druhou, třetí.
Kácel jsem se k zemi. Byla mi najedno ukrutná zima. Všechno mne brnělo, bolelo, hruď mne pálila.
Gabriel se otočil na Nicka a dřív než ho stačil zastřelit je oba policisté zabili. Nevěděli, co se kolem nich děje, když se jejich těla smířila s tím, že budou ležet na studené střeše, obličeje policistů se ocitli v dlaních s výčitky. Jeden z nich ale zavolal záchranku. Běželi ke mně. Otočil jsem se a viděl , jak z mého břicha tečou dva velké potoky krve. Pak jsem ucítil hořkost na jazyku a můj zrak se zamlžil. Ne slzami. Ještě jsem se podíval na Tira. Ten se ani nehýbal. Chtěl jsem na něj zakřičet, ale tělo mne neposlouchalo. Ztratil jsem vědomí.



Mé oči se začaly rozlepovat. Pomalinku si začaly zvykat na místnost se zataženými žaluziemi. Na rukách jsem měl mnoho hadiček, v nosu mne to škrábalo, také hadičky a do uší mne byl zvuk přístrojů, zaznamenávající můj tlak a stav srdce.
Před očima se mi míhaly obrazce ze střechy. Tiro v kaluži jeho krve.
"Tiro…", zamumlal jsem.
"Richie!", ani jsem si nevšiml, že matka vedle mne spala a já ji vzbudil. Líbila mne na čelo a plakala. "Chudáčku můj! Mám tě tak moc ráda! Co jsi vyváděl!? Ne, nechci to vědět. Už jsi v pořádku!"
"A Tiro? Kde je…?", sípal jsem jak malá holka, opět mě přepadla ona hořkost v ústech, ve vyschlých ústech, jazyk se mi lepil na ústa, když jsem se ptal.
"Je …", popotáhla. Utřela si slzy a stiskla mi ruku. "Je na tom moc zle. Nepřežije.", brečela, když to říkala. Změnila se. Taková se mi líbila a já ji měl najednou rád.
"Mám tě rád mami.", z očí mi vyhrkly slzy. Všechno jen kvůli mně. Já idiot. Kreton. Hovadí. Říkal jsem si v duchu pro sebe. Když jsem chtěl zařvat, opět se ze mne vydralo jen zasípění.
Do pokoje vešla sestřička.
"Paní, nesmí být vstaven žádnému rozruchu, musí být v klidu!", napomínala mou matku.

"Samozřejmě.", otřela si slzy.
"Počkejte prosím venku.", řekla jí.
"Ano." Naposledy mne políbila a odešla ven. Nic jsem tam neviděl, byly staženy žaluzie.
Když cvakly dveře, zeptal jsem se. "Mohu ho vidět?"
"Koho?", došlo mi, že ona o tom neví. Neví co se stalo, je to jen sestřička.
"Tira, toho velmi těžce poraněného chlapce. Byl tam se mnou."
"Bohužel ne. Za chvíli by měl jít na sál. A i kdyby tam nešel, nemohla bych tě tam ani pustit, ani dovézt, oba potřebujete klid.", a dál kontrolovala přístroje, měnila kapačku a spousty dalších věcí.
Jak můžu být klidný, když se mi hroutí celičký svět… jak.
"Musíš se odpočinout, zkus usnout."
"To nejde. Je toho tolik…", plakal jsem před cizí ženou. Nejprve jsem si připadal trapně, ale tady brečí spousta lidí, neděje se to jen mě.
"Chápu tě velmi dobře. Před dvěmi lety mi zemřel přítel.", na její tváři se objevili malinké vrásky. Její oči byly teď jako ze skla. "Dám ti něco na spaní." Vrátila se během pěti minut se stříkačkou. "Budeš spát.", usmála se. Obsah stříkačky píchla do jedné z hadiček, co jsem měl připevněné k rukám. "Dobrou.", pohladila mne po tváři.

Probudil jsem se až v noci.Zazvonil jsem na personál. Stále tam byla stejná sestřička, což bylo divné.
"Už jsi vzhůru?", usmála se.
"Kde-…"
"Už je v pořádku. Chceš něco k pití, nebo k jídlu?", zeptala se milým hlasem.
"Když tak vodu prosím.", usmál jsem se. Najednou mne přepadly pocity radosti.
Vrátila se se sklenicí. "Tak půjdu domů.", oznamovala.
"Vy jste tu neměla být?", zeptal jsem se, když jsem dopil. Hlas mi stále jakoby sípěl.
"Ne, ale čekala jsem, než se vzbudíš.", pohladila mne po tváři a očima rychle přelétla přístroje. "Horečky ti klesají. Jsi silný chlapec.", znovu se usmála a odešla. Cítil jsem, jak se červenám.
Další den ráno jsem se vzbudil na jiném pokoji. Vedle Tira. Byl jsem šťastný, i když on stále spal, bylo mi jasné, že tohle musela zařídit ta sestřička. Nikdo jiný to nevěděl. Máma už byla dávno pryč, nejspíš pracuje. Usmál jsem se. Potřebuješ klid? Dám ti ho. Pozoroval jsem jeho nafukující se hruď a opět klesající. K jeho ústům byla připojena obrovská trubice, na čele měl jakési přisávající se čudlíky a k rukou mnoho hadiček.


O měsíc později.
Dneska nás pustili domů. Špekoun byl dávno naší zásluhou za mřížemi a my jsme se stěhoval do bytu po Nickovi. Do mého a Tirova bytu.
"Prázdný. Smutný.", prohlásil, jakmile vešel.
"Bez tebe už ne.", políbil jsem ho na rty.
"Musím zavolat mámě, že nás pustili, bude nás chtít vidět.", vytáhl jsem zbrusu nový telefon.
/Volaný je momentálně nedostupný zkuste to prosím-/ ukončil jsem hovor.
"Ty to nevíš?", zeptal se mne znepokojujícím tónem. Položil krabice na zem, kde jsme mívali stůl.
"Co?", hlas se mi chvěl.
"To od ní jsem měl transplantaci srdce a jiných orgánů. Ona mi zachránila život."

____________________

Toť konec Richieho. Mohu jen říct, že se přes to přenesli, pokud se ptáte, kde vzali peníze na byt, od Ros, se kterou se dále setkávají...

Příběh není podle skutečné událost. Zbral mi mnoho práce, proto prosím nekopírovat beze zdroje ....nebo vůbec nekopírovat!!

Zabral mi 55 A4 ve wordu. Je psaný Arialem 12

Snad se vám můj první dokončený příběh líbil ;)

S. Aiko / Bandík Ondřej 2012
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Hikari - san Hikari - san | Web | 10. září 2012 v 14:15 | Reagovat

no.... já fakt nevím, co mám říct.... úplně regulérně mi to vyrazilo dech !!!!! Nádhera, dokonalý, promyšlený, úžasný !!!! *-*
Nejlepší povíka, jakou jsem kdy četla, sice konec veselo-smutný, ale co bysme bez těch tragédií dělali, že :) Fakt super, bude mi to hrozně chybět, tenhle příběh... :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama