Kapitola 42.
"Dobrý den." , pozdravil jsem uctivě.
"Jdu si pro tebe, já jsem Gabriel.", usmál se ten nádherně vonící chlapík a podal mi ruku. Vrhl jsem na něj nechápavý pohled. Ruku jsem mu nepodal, na místo toho jsem se podíval po špekounovi.
"Hm."
"A-ale co ty peníze!?" , chci zůstat s Tirem, aspoň ještě zítra.
"Všechno tady zaplatil pan Gabriel.", přimhouřil jsem na něj oči.
"Chápu, že je toho na tebe moc, ale podat ruku snad zvládneš ne?", jeho hlas zněl stále vlídně, jako vždy když mě navštívil. Opět mi podal ruku a usmál se. Tentokrát jsem mu ruku podal. Jemně mi ji stiskl a dvakrát s ní potřásl.
"Nechal by jste nás prosím o samotě?"
"Ale když-…" špekoun chtěl něco namítat.
"Připlatím."
"Jak je libo.", zahýkal, když se nemotorně zvedal z křesla. Dveře bouchly.
"Co se děje?"
"Mohl bych s tebou … s vámi jet prosím až zítra? Je to nutné, moc prosím!"
"Jde o toho chlapce?", zamyslel se na chvíli.
"Ne, ale potřebuju se vyspat. Moc prosím."
Divně se na mě podíval a pak teda přikývl. "Zařídím, aby te nerušili, zítra si pro tebe přijedu, kolem dvanácté."
"Děkuju!", hned mi bylo o dost lépe.
"Tak teda jdi.", doprovodil mne z pokoje, ještě něco povídal tlouštíkovi, ale já už běžel zpět na pokoj. Šťastný. Úplně jsem zapomněl, že Tiro spí. Omylem jsem bouchl dveřmi.
Probudil se a přimhouřeně koukal. Světlo lamp svítilo okenicemi jen málo, opravdu malinko, ale rozpoznal mě.
"Co blbneš? Víš kolik .. .", musel jsem ho políbit, nejspíš naposledy.
Klekl jsem si nad jeho bezvládné ospalé tělo, přitáhl ho za límec od trika a začal ho zběsile líbat, na rty, na šíji. Vytáhl jsem mu triko a pokračoval jsem dál, až jsem uslyšel jeho vzdych. Potichu se jeho vzdychy rozprostíraly do všech malinkých koutečků pokoje. Zaryl prsty hluboko do pokrývky a matrace. Rychle jsem polykal. "Bylo mi tě líto, jak jsem tě odmítl.", podíval jsem se mu do očí. Bylo jednoduché je najít. Lesklé tmavé korálky ve tmě.
"Nevadí, tohle bylo lepší, než jak jsem si to představoval.", olízl mi koutek úst.
"A teď už spi, ráno se uvidíme.", uvelebil jsem si na jeho hrudi.
V sedm mne vzbudilo klepání na dveře. Tiro už byl zcela nachystaný a jen si mne se slzami prohlížel. V tu chvíli mi to došlo. Už ho nikdy neuvidím.
"Miluju tě.", řekl jsem mu, objal ho a rozplakal se.
"To mi nedělej!" popotahoval a zhluboka dýchal, ale já ho držel moc pevně na to, aby dýchal opravdu zhluboka.
Dveře se otevřeli a já strnul. Možná to nebude tak zlý. Rozzářil jsem se a usmál."Panebože!"
"Panebože!", zazněl pokojem ženský hlas. Začala šíleně pištět radostí a objala mě.
"Kdes tak dlouho byla, Ros?", nemohl jsem tomu uvěřit.
"Nečteš noviny?", neví tady o tom vůbec nic, chudák.
"Ne, tady noviny neexistují."
"Chudáčku.", sedla si mezi nás. "Ahoj.", pozdravila Tira a ten koukal jak zjev, nechápal nic!
"Vy-vy se znáte?", vytřeštil oči.
"Ze střední.", usmála se a chytla mne kolem ramen.
"No, byla takový můj strážný anděl. Pomáhala mi se vším a chránila mě, viď?", usmál jsem se, když jsem si vzpomněl na jednu hodinu chemie. "Ros, pamatuješ na tu hodinu o chemii, když jsem se o hodině chytl s tou kudrnatou učitelkou a oba jsme začali zpívat písničku od TDG, ale jenom ty nějaké pasáže?"
Ta vyprskla smíchy. "Jasně že ji, kdo mi zapomněl na legendární 'I hate you!!'", a znovu se začala smát, až brečela. "A vy dva se znáte?", zeptala se po chvíli a smích ustal.
"Řekla jsem něco?", vstal jsem a sedl si vedle Tira. Ten mne chytl za ruce a jí všechno došlo. "To se moc omlouvám, nikdo mi nic neřekl!"
"Nikdo to ani nevěděl.", uklidnil jsem ji.
"Neboj, nepřeberu ti ho.", vyplázla na mě jazyk. "Dej mi číslo na tebe. To nové."
"Nemám telefon.", můj sklopený a zamračený pohled jí neunikl.
"Ale tenkrát jsi mi dával číslo.", bránila se.
"Jo, ale tady ti telefon vezmou a nevrátí."
"Dám ti číslo na sebe.", vykoktala po chvíli. "Máš papírek a tužku?"
"Ne, to tady nemůžeme mít."
Chvíli šustila v kabelce a pak vytáhla papírek a napsala tam číslo svou modrou propiskou. "Schovej si to! Nebo líp, nauč seho.", mrkla na mě. "Musíme fakt pádit, za chvíli mám závody."
"Ty závodíš?", vyvalil jsem oči.
"Jo, profesionálně běhám. Můj malý sen.", opět mrkla a já si všiml, že se vytáhla a je snado dvě hlavy vyšší než já.
"Koukám, že máš dlouhé nohy."
"To teda! Jsem na ně hrdá.", vstala a narovnala si džíny. "Je mi to líto, ale fakt musíme."
Tiro mne naposledy políbil a já po něm do vzduchu chmátl rukou. Po druhé, taky naprázdno.
"Ahoj.", koukl jsem se na něj.
"S bohem.", a nechal mi za sebou jen slzu na zemi.
"Ahoj.", pronesla Rossallie.
________________
PS: Strašně se omlouvám za ten text, ale ten notebook...já nevím! Vůbec nechce přečíst zálohové CD s povídkami!!!!! Nevím co budu dělat a když se mi povedlo to zkopírovat ze starého blogu...tak se podívejte, na ten text.... hrůza, moc se omlouvám, ale není to má chyba!
________________
PS: Strašně se omlouvám za ten text, ale ten notebook...já nevím! Vůbec nechce přečíst zálohové CD s povídkami!!!!! Nevím co budu dělat a když se mi povedlo to zkopírovat ze starého blogu...tak se podívejte, na ten text.... hrůza, moc se omlouvám, ale není to má chyba!













dokonalý !!!! Ale taky hrozně smutný, chudák Tiro :( Ale byla to fakt krása, hlavně to jak se na sebe vrhli *zvrhlý yaoistický úsměv*
:)