Kapitola 3.
Cesta mi utíkala děsivě pomalu. Ke všemu byl dost hustý déšť, přes který byly blesky vidět jen rozmazaně. Při pohledu na rychle stékající kapky po okně, u kterého jsem seděl, se mi zvedl žaludek. Naštěstí jsem již dlouhou dobu nic nepozřel a i kdyby, bylo by toho tak málo, že by to tělo okamžitě vstřebalo. Což znamená, že i kdyby se žaludek zvedl jak by chtěl, nevyzvracím nic. Zatažené nebe plné temných mraků, jenž odhalovaly mohutné blesky, to vše nás obklopovalo a pod námi trnuly kilometry prázdna.
Cesta mi utíkala děsivě pomalu. Ke všemu byl dost hustý déšť, přes který byly blesky vidět jen rozmazaně. Při pohledu na rychle stékající kapky po okně, u kterého jsem seděl, se mi zvedl žaludek. Naštěstí jsem již dlouhou dobu nic nepozřel a i kdyby, bylo by toho tak málo, že by to tělo okamžitě vstřebalo. Což znamená, že i kdyby se žaludek zvedl jak by chtěl, nevyzvracím nic. Zatažené nebe plné temných mraků, jenž odhalovaly mohutné blesky, to vše nás obklopovalo a pod námi trnuly kilometry prázdna.
Myslím, že by tohle zabilo tíživou většinu. Pokud by Velena měla nějaké informace o našem letu, mohla by se v klidu zbavit téměř všech, kromě pár, co jsou proti ohni, vodě, stříbru a zlatu imunní. Třeba Helena, já a Markus jsme asi jediní odtud vůči všemu odolní, ale ostatní nejspíš těžko. Pomalu jsem se podíval všem do tváře, ale oni mě ne, hráli karty nebo měli v uších sluchátka. V myšlenkách mi brouzdaly představy o tom, jak každý z nich křičí, škemrá o život. Pak jsem se ale raději vrátil ke svým vzpomínkám, výhledu z okénka a zvedajícímu se žaludku.
"Letíte poprvé?", řekla jedna dívka, co seděla vedle mě.
Neznal jsem ji a ani jsem o seznamování nestál. Silně mi připomínala Cristal. Blond vlasy, modré oči, hubené tělo s bujnými vnady, plnými rty s úzkým nosem. "Vlastně ano."
"To já ne, letívám z Paříže do Las Vegas každý měsíc. Rodiče jsou rozvedení, ale mám raději tátu, bohužel mě při soudu přirazili matce, tak musím k otci létat tak šílenou dálku.", prohlížela se v zrcátku s líčidly. Nanášela si na své rty bílou rtěnku, která jí dodávala mdlý vzhled, pak na sebe do zrcátka mlaskla a zase ho uklidila do malinké příruční kabelky šedého vzhledu. Ani jsem ji moc neposlouchal.
"Bojíte se létání? Vypadáte bledě.", pronesla.
"Vážně, to mi asi vázne krev v žilách, co?"
"Jste legrační."
Kdybys jen věděla, jak to myslím já, tohle bys asi neříkala.
"Budete zvracet? Chcete sáček?"
"Ne nebudu, není co."…a je to škoda! Zrovna takoví nádherný terč.
"Nebude vám vadit, když se o vás opřu? Chci se trochu prospat.", chtěla mi položit hlavu na rameno.
"Vlastně jo, vadilo. Omluvíš mě?", vstal jsem a přešel do zcela zadních řad této třídy, které byly prázdné. Letělo nás velmi málo, nejen v první třídě, ale ve všech. Těmito brzkými ranními spoji neletí moc lidí.
Tentokrát jsem seděl v klidu, bez jakýchkoli nepříjemných lidí okolo, bez problémů, připravený se opět ponořit do osobních záležitostí, co čekaly na vyřešení.
Opět se mi zdálo o dni, kdy jsem jako malý seděl s rodinou okolo malinkého dřevěného stolu u kamenného krbu, co se krčil uprostřed místnosti. Z komína se valil kouř kamsi do ledové zimy. Obklopovala nás divoká příroda Severní Ameriky. Právě jsme večeřeli králíka, kterého matka s otcem upekli v krbu. Neměli jsme moc peněz, tudíž naše rodina přežívala v kamenném srubu s dřevěnými dveřmi a okenicemi. Přes den tu bývala ukrutný zima, museli jste chodit ve vlněném tričku, kožichu z ovčí vlny a v několika dalších vrstvách, tvořených kůžemi zvěřiny.
Když jsme dojedli, matka jako vždy ve svém kožíšku ze sněhově bílých zajíců myla nádobí. Otec seděl u krbu a mé mladší sestře a třem bráškům vyprávěl nejrůznější dobrodružné příběhy, zato já musel ve vedlejší místnosti brousit nože a vyrábět šípy na další den. Dělalo se to velmi špatně, když si u toho svítíte pouhou svíčkou v kovovém držadle s dřevěným úchytem.
Ze snění mne vyrušilo přistávání letadla a panika matky, která hledala svého malého syna.
"Lukasi vrať se! Nechte mě, musím pro svého syna!", křičela rozhořčená matka na letušku, která sej i snažila usadit a zároveň překřičet jak matku Lukase, tak hlas kapitána z reproduktorů, že se chystají turbulence s přistáním.
Věděl jsem, že takhle to nepůjde a já byl nejblíže od závěsů, kde zmizel ten malý chlapec. Rozhodl jsem se vstát a pro chlapce dojít.
Ihned po odhalení rudých cárů látky, oddělující první a druhou třídu, mne zavalil chlad, vánek. Oči mi přelétly z leva do prava, ale nic nespatřily. Mám-li být upřímný, bylo mi to trochu divné, ale nijak jsem tomu nevěnoval pozornost. Až když jsem na druhé straně prázdné druhé třídy spatřil nějaký stín. Něco se tam mihlo a zanechalo to za sebou stopu z lesklých stříbrných vlasů, které se za ní ještě vlnily. Jsou tu.
Pořádně jsem se rozhlédl a podíval se pod sedačky, jestli tam někde ten chlapec nebude, nebyl. Sevřel jsem ruce v pěsti, až mi zbělaly klouby. Z mých šedivých očí se staly až průzračně bílé. Skla oken se za mnou měnily v desky z ledu s křišťálovým třpytem.
Opět jsem na své tváři ucítil vánek, ale nyní byl ostrý a nepříjemný. Začaly mi z toho slzet oči. Z levé tváře mi stékala kapka krve, která se stačila ještě vstřebat zpět do rány, jenž se zacelila tak rychle, jako se objevila.
Větrný element.
Jedním skokem jsem přeskočil řady sedaček až k rudým závěsům. Zaslechl jsem tlumené zvuky a pocítil ránu do obličeje. Než bych nějak stačil zareagovat, už na mne dopadaly další a další tvrdé údery větrných proudů. Místností se rozduněly skřípavé zvuky. Smích jakési dívky.
O zamrzlá skla bubnovaly veliké kapky deště doprovázené nepravidelnými údery blesků.
Tváří v tvář jsme stáli naproti sobě. Ona s vlasy ve vzduchu a dítětem v náruči, já s touhou pomstít svou rodinu!













napínák !!
ale to s tím zvracením mě docela pobavilo.. takový krásný terč
D skvělí :)