Kapitola 15.
Přes její rameno jsem spatřila postavu muže, celá v plamenech a vedle něj postavu ženy, tvořenou vodou. Nejprve jsem si myslela, že se mi to jen zdá, ale v tu chvíli, co mne ta bestie uvolnila z jejího sevření a změnila se v páru, nebo tak něco, a mým tělem projela strohá bolest, jsem si uvědomila- nezdá se mi to! Tmou, kterou prosvěcovalo intenzivními paprsky plamenů rychlý pohyb "ohnivého chlapce" a křišťálově se lesklo v kapkách vody, zanechávající ve stopách "vodní dívka", se míhal šedý kal, přes který byl vidět jen matný obraz.
Rukou jsem si tiskla krvácející ránu na krku, potila jsem se jako svině před porážkou a z očí mi tryskaly slzy. Ne ty Poslední, ale bolesti. Pozorovala jsem, jak mi na rukách naskakují tlusté žíly, jak mi na stehnech mizí tuk a zůstává napnutá bílá kůže, plná zimy.
Blesk osvětlil celé dolní prostranství pavilonu, odkud šlo vidět až na chodbu- co spojovaly různé pavilony, či budovy- zrovinka ve chvíli, kdy před budovou probíhal Bernard. Chtěla jsem se zvednout, ale bolest mi to nedovolila. Všímala jsem si i narůstajících nehtů, v ústech mi cosi bodalo do jazyka- později jsem si všimla, že to byly mé špičáky.
Celé se to odehrávalo nejspíš chvilinku, ale člověku v bolestech a utrpení tak velkém, to připadá jako léta.
Přede mnou se odehrával boj- modré, šedé a rudé paprsky světel, doprovázející krupobitím, skřípáním nehtů, skřeky a hromy se míhaly sem a tam po celé budově. Kusy zdi se občas odlomily- nejčastěji totiž vznikaly ve zdech rovnou celé díry, ale ohromné, jako kdyby jimi prohodily skříň.
Náhle vše ustalo, u mne stály dvě bytosti- z vody a ohně. Naproti nám stála šedá mihotající se postava.
"Ty malá … jednou kamarádi, vždycky kamarádi. Že? Elizabeth?", chodbou rezonoval smích, připomínající skřípání vrat.
"Od tebe to sedí.", pronesl chladný mužský hlas. Poznala jsem v něm Viktora, ale kdo je ta poslední.
Zprůhlednělá postava se ohlédla. "Koukám, že naše šťastné setkání předčasně ukončím. Smůla, když si pomyslím, že budu muset vaše dušičky hledat znova.", zavřeštěla a její "tělo" se vrhlo proti nám. Stále jsem nemohla vstát, ale dívka, co stála vedle mne mi podala svou mokrou ruku, ne zcela proměněnou v lidskou, ale už šly dokonale rozeznat prsty, loket a rameno. Pomalu se měnila do své původní podoby- hnědé vlasy po ramena, šedé oči a plné rty.
Vstala jsem a stále za její pomoci jsme přecházely na druhou stranu chodby, co nejrychleji to šlo. Ozvala se rána, další a z levé strany chodby cosi prorazilo zeď směrem dovnitř. Cosi sem vtrhlo. Obrovská zrůda, neměla kožich, šupiny, peří, nevím co to bylo. Jen fialová kůže - za světla růžová, plná žil a šlach. Tvarem lebky, pokryté sem tam kůží, očima a tesáky to připomínalo vlka nebo lišku. Mihlo se to před námi, ale Elizabeth stačila mávnout rukou a zrůdu strhly proudy vody k zemi. Voda se mu držela u čenichu- utopil se.
Přes její rameno jsem spatřila postavu muže, celá v plamenech a vedle něj postavu ženy, tvořenou vodou. Nejprve jsem si myslela, že se mi to jen zdá, ale v tu chvíli, co mne ta bestie uvolnila z jejího sevření a změnila se v páru, nebo tak něco, a mým tělem projela strohá bolest, jsem si uvědomila- nezdá se mi to! Tmou, kterou prosvěcovalo intenzivními paprsky plamenů rychlý pohyb "ohnivého chlapce" a křišťálově se lesklo v kapkách vody, zanechávající ve stopách "vodní dívka", se míhal šedý kal, přes který byl vidět jen matný obraz.
Rukou jsem si tiskla krvácející ránu na krku, potila jsem se jako svině před porážkou a z očí mi tryskaly slzy. Ne ty Poslední, ale bolesti. Pozorovala jsem, jak mi na rukách naskakují tlusté žíly, jak mi na stehnech mizí tuk a zůstává napnutá bílá kůže, plná zimy.
Blesk osvětlil celé dolní prostranství pavilonu, odkud šlo vidět až na chodbu- co spojovaly různé pavilony, či budovy- zrovinka ve chvíli, kdy před budovou probíhal Bernard. Chtěla jsem se zvednout, ale bolest mi to nedovolila. Všímala jsem si i narůstajících nehtů, v ústech mi cosi bodalo do jazyka- později jsem si všimla, že to byly mé špičáky.
Celé se to odehrávalo nejspíš chvilinku, ale člověku v bolestech a utrpení tak velkém, to připadá jako léta.
Přede mnou se odehrával boj- modré, šedé a rudé paprsky světel, doprovázející krupobitím, skřípáním nehtů, skřeky a hromy se míhaly sem a tam po celé budově. Kusy zdi se občas odlomily- nejčastěji totiž vznikaly ve zdech rovnou celé díry, ale ohromné, jako kdyby jimi prohodily skříň.
Náhle vše ustalo, u mne stály dvě bytosti- z vody a ohně. Naproti nám stála šedá mihotající se postava.
"Ty malá … jednou kamarádi, vždycky kamarádi. Že? Elizabeth?", chodbou rezonoval smích, připomínající skřípání vrat.
"Od tebe to sedí.", pronesl chladný mužský hlas. Poznala jsem v něm Viktora, ale kdo je ta poslední.
Zprůhlednělá postava se ohlédla. "Koukám, že naše šťastné setkání předčasně ukončím. Smůla, když si pomyslím, že budu muset vaše dušičky hledat znova.", zavřeštěla a její "tělo" se vrhlo proti nám. Stále jsem nemohla vstát, ale dívka, co stála vedle mne mi podala svou mokrou ruku, ne zcela proměněnou v lidskou, ale už šly dokonale rozeznat prsty, loket a rameno. Pomalu se měnila do své původní podoby- hnědé vlasy po ramena, šedé oči a plné rty.
Vstala jsem a stále za její pomoci jsme přecházely na druhou stranu chodby, co nejrychleji to šlo. Ozvala se rána, další a z levé strany chodby cosi prorazilo zeď směrem dovnitř. Cosi sem vtrhlo. Obrovská zrůda, neměla kožich, šupiny, peří, nevím co to bylo. Jen fialová kůže - za světla růžová, plná žil a šlach. Tvarem lebky, pokryté sem tam kůží, očima a tesáky to připomínalo vlka nebo lišku. Mihlo se to před námi, ale Elizabeth stačila mávnout rukou a zrůdu strhly proudy vody k zemi. Voda se mu držela u čenichu- utopil se.
Do chodby se linuly kroupy společně s kapkami deště. Pronikalo sem dost světla. Za námi se stále ozývaly výbuchy.
Ohořelé tělo nám padlo k nohám, ještě se po zemi sklouzlo několik metrů před nás. Bílé vlasy plné popela, obličej poškrábaný od nehtů a oči plné slz z prachu. Děsně jí drkotaly zuby.
El mě pustila a zamotala dívku do vodních pruhů, mihotající se ve vzduchu pod jejími pohyby rukou. Ovládala vodu, jako by to bylo její tělo. Dívka panikařila, vyfukovala ze sebe velké bubliny vzduchu, všechny její zásoby kyslíku. Vznášela se ve vodní kouli nad zemí, až znehybněla- ne na dlouho. Znovu se smála a bez problémů vyskočila z koule, co se po jejím úniků rozprskla o chladnou podlahu plné krup. Blesky nám ukázaly, že utíká ke dveřím, za kterými mizí s doprovodem- jejím hlasitým, pronikavým, až nechutným smíchem.
Dveře se ani nestačily zavřít a už na druhé straně stál On- stín. Elizabeth vycítila nebezpečí, chytla mne kolem ramen, táhla mne k díře po vlkodlakovi. Mezi tím Viktor- plápolající tělo ve vzduchu- zapálilo celou chodbu svou ohnivou silou. Všude bylo světlo. David k nám neměl šanci projít, aniž by se musel přeměnit do své lidskosti. Všichni tři jsme proskočili dírou ve zdi a ocitli se na hřišti. Díky Viktorovi a El, kteří mě přenesli v mžiku na druhou stranu hřiště, jsme stačili zpozorovat, že do budovy někdo proskočil shora. Byl to jen záblesk stínu, neviděli jsme kdo to je. Následovala exploze celého areálu školy, doprovázená zelenými plameny. Plameny ale nezničily školy, jako by neničily hmotné věci, jen zdmi .. "prošly". Rána, další, další, bylo jich mnoho.
Nad areálem kroužil vrtulník, ale po několikáté explozi zmizel. Nejspíš zpanikařil, nebo mu plamen něco provedl, nevím.
Kroupy mi bubnovaly o hlavu, ale já takřka nic necítila, ba naopak jsem pocítila jakýsi nárůst síly. Podobalo se to znovuzrození. S napětím jsem si prohlížela ruce, nohy, tělo. Ani mi nebyla zima. Stále jsem byla v tílku a kalhotkách. Z křoví za námi se vykutálelo několik osob, zahrnující Samuela, Abigail, Lin, Andreu.
S hekáním a vzdechy se ozývala poslední chybějící osoba z pohřešovaných- Natálie, belhající kolem stromů z pravé strany tělocvičny. Všichni nejspíš v dály rozpoznaly rudě zářící zorničky, temné vlasy s tmavým oblečením a bílou pletí.
"Zelené plameny…", vytrousila Abigail. "Měla jsem ji za legendu."
"Ten, kdo je ovládá by tam měl ještě být. Myslím, že jsem viděla, kdo tam skočil….ale jen tak přibližně.", pronesla Elizabeth.
"Kdo?", ozývaly se hlasy všude okolo a na mne doléhala bolest hlavy.
"Měl černé vlasy a kabát. Víc nevím, ale jak říkám, měl nebo měla by tam být."
Přiběhly další dvě dívky- jedna zcela blonďatá, s výrazně obdařenými vnady a druhá malá, tipovala bych ji na pátou třídu.
Zachtělo sem i spát, z ničeho nic. Omdlela jsem, to ta bolest hlavy, byla nesnesitelná.
Kráčím ulicí, všude svítí letní slunko, voní zde rozkvétající růže, tulipány a karafiáty. Kráčím londýnskou ulicí, obydlenou všudypřítomnými lidmi, dětmi s kočárky od panenek, manžely se sekačkami a ženuškami v zástěrách, česající malé jabloně. Kráčím ulicí, kde jsem jako malá vyrůstala, žádná auta, jen kola, boty. Jediné, co zde mělo motor a projelo tudy, byly tak dva motocykly za den.
Vůně hlíny a trávy orosené ranní rosou, tvrdý zápach kouře spolu s pomerančovou sušenou kůrou mne probudily. Stála nade mnou dívka, co jsem nikdy neviděla. Její světle namodralé vlasy s bílými melírky na mne působily tak, že stále spím. To jen její dech, ze kterého jsem cítila jak výrazný pach zubní pasty, tak i silný závan krve.
"Probrala se.", zašpitla mi nad uchem, ale dívala se někam pryč.
Hned se kolem mne seběhly již známé tváře- Samuel, Abigail a další.
"Jak se cítíš?", zeptala se černovlasá Lin.
"Jde to.", procedila jsem ,ve snaze se dostat na nohy.
"Vyceň zuby.", zasmála se.
Nevěděla jsem proč, ale jazyk mi přejela přes špičáky, které byly nadmíru delší, než to bylo u mě zvykem. Stejně tak dolní. "Chtěla bych se napít."
"Podejte ji vodu.", zvolala Elizabeth. "To byla ironie idiote! Krev! Dej mi to, udělám to sama.", začala křičet. Zanedlouho už stála vedle mě se sklenicí rudé kapaliny. Voněla po železe a teplem překypovala.
Uchopila jsem sklenici, ale okamžitě praskla. Všude propuknul smích. "Doneste jí novou s brčkem!", na to se smích rozezněl znovu a hlasitěji.
A takto probíhaly mé první dny v mé nové podobě. Má síla byla mou novou stránkou. Silnější než jiní, rychlejší než jiní, to byly mé schopnosti.
"A co David?", zeptala jsem se, ale nikdo neodpověděl. Jediné co probodávalo tíživé ticho, bylo bublání filtrace v obrovském akváriu. Kde to vlastně jsem?
Vše skončilo, jak to začalo- otázkami, na něž není odpověď…
KONEC dopsáno 7.7. 2012
Ohořelé tělo nám padlo k nohám, ještě se po zemi sklouzlo několik metrů před nás. Bílé vlasy plné popela, obličej poškrábaný od nehtů a oči plné slz z prachu. Děsně jí drkotaly zuby.
El mě pustila a zamotala dívku do vodních pruhů, mihotající se ve vzduchu pod jejími pohyby rukou. Ovládala vodu, jako by to bylo její tělo. Dívka panikařila, vyfukovala ze sebe velké bubliny vzduchu, všechny její zásoby kyslíku. Vznášela se ve vodní kouli nad zemí, až znehybněla- ne na dlouho. Znovu se smála a bez problémů vyskočila z koule, co se po jejím úniků rozprskla o chladnou podlahu plné krup. Blesky nám ukázaly, že utíká ke dveřím, za kterými mizí s doprovodem- jejím hlasitým, pronikavým, až nechutným smíchem.
Dveře se ani nestačily zavřít a už na druhé straně stál On- stín. Elizabeth vycítila nebezpečí, chytla mne kolem ramen, táhla mne k díře po vlkodlakovi. Mezi tím Viktor- plápolající tělo ve vzduchu- zapálilo celou chodbu svou ohnivou silou. Všude bylo světlo. David k nám neměl šanci projít, aniž by se musel přeměnit do své lidskosti. Všichni tři jsme proskočili dírou ve zdi a ocitli se na hřišti. Díky Viktorovi a El, kteří mě přenesli v mžiku na druhou stranu hřiště, jsme stačili zpozorovat, že do budovy někdo proskočil shora. Byl to jen záblesk stínu, neviděli jsme kdo to je. Následovala exploze celého areálu školy, doprovázená zelenými plameny. Plameny ale nezničily školy, jako by neničily hmotné věci, jen zdmi .. "prošly". Rána, další, další, bylo jich mnoho.
Nad areálem kroužil vrtulník, ale po několikáté explozi zmizel. Nejspíš zpanikařil, nebo mu plamen něco provedl, nevím.
Kroupy mi bubnovaly o hlavu, ale já takřka nic necítila, ba naopak jsem pocítila jakýsi nárůst síly. Podobalo se to znovuzrození. S napětím jsem si prohlížela ruce, nohy, tělo. Ani mi nebyla zima. Stále jsem byla v tílku a kalhotkách. Z křoví za námi se vykutálelo několik osob, zahrnující Samuela, Abigail, Lin, Andreu.
S hekáním a vzdechy se ozývala poslední chybějící osoba z pohřešovaných- Natálie, belhající kolem stromů z pravé strany tělocvičny. Všichni nejspíš v dály rozpoznaly rudě zářící zorničky, temné vlasy s tmavým oblečením a bílou pletí.
"Zelené plameny…", vytrousila Abigail. "Měla jsem ji za legendu."
"Ten, kdo je ovládá by tam měl ještě být. Myslím, že jsem viděla, kdo tam skočil….ale jen tak přibližně.", pronesla Elizabeth.
"Kdo?", ozývaly se hlasy všude okolo a na mne doléhala bolest hlavy.
"Měl černé vlasy a kabát. Víc nevím, ale jak říkám, měl nebo měla by tam být."
Přiběhly další dvě dívky- jedna zcela blonďatá, s výrazně obdařenými vnady a druhá malá, tipovala bych ji na pátou třídu.
Zachtělo sem i spát, z ničeho nic. Omdlela jsem, to ta bolest hlavy, byla nesnesitelná.
Kráčím ulicí, všude svítí letní slunko, voní zde rozkvétající růže, tulipány a karafiáty. Kráčím londýnskou ulicí, obydlenou všudypřítomnými lidmi, dětmi s kočárky od panenek, manžely se sekačkami a ženuškami v zástěrách, česající malé jabloně. Kráčím ulicí, kde jsem jako malá vyrůstala, žádná auta, jen kola, boty. Jediné, co zde mělo motor a projelo tudy, byly tak dva motocykly za den.
Vůně hlíny a trávy orosené ranní rosou, tvrdý zápach kouře spolu s pomerančovou sušenou kůrou mne probudily. Stála nade mnou dívka, co jsem nikdy neviděla. Její světle namodralé vlasy s bílými melírky na mne působily tak, že stále spím. To jen její dech, ze kterého jsem cítila jak výrazný pach zubní pasty, tak i silný závan krve.
"Probrala se.", zašpitla mi nad uchem, ale dívala se někam pryč.
Hned se kolem mne seběhly již známé tváře- Samuel, Abigail a další.
"Jak se cítíš?", zeptala se černovlasá Lin.
"Jde to.", procedila jsem ,ve snaze se dostat na nohy.
"Vyceň zuby.", zasmála se.
Nevěděla jsem proč, ale jazyk mi přejela přes špičáky, které byly nadmíru delší, než to bylo u mě zvykem. Stejně tak dolní. "Chtěla bych se napít."
"Podejte ji vodu.", zvolala Elizabeth. "To byla ironie idiote! Krev! Dej mi to, udělám to sama.", začala křičet. Zanedlouho už stála vedle mě se sklenicí rudé kapaliny. Voněla po železe a teplem překypovala.
Uchopila jsem sklenici, ale okamžitě praskla. Všude propuknul smích. "Doneste jí novou s brčkem!", na to se smích rozezněl znovu a hlasitěji.
A takto probíhaly mé první dny v mé nové podobě. Má síla byla mou novou stránkou. Silnější než jiní, rychlejší než jiní, to byly mé schopnosti.
"A co David?", zeptala jsem se, ale nikdo neodpověděl. Jediné co probodávalo tíživé ticho, bylo bublání filtrace v obrovském akváriu. Kde to vlastně jsem?
Vše skončilo, jak to začalo- otázkami, na něž není odpověď…
KONEC dopsáno 7.7. 2012
B. Ondřej













ježiš, to se vůbec nesteresuj !! :) Chápu, školy je hodně, mám to stejně, tak se vůbec nemusíš omlouvat, však víš - na tvoje povídky se prostě vyplatí počkat !!! :))*
a nemáš zač, vždyť je to pravda ;) píšeš prostě nejlíp ze všech, je to prostě tak :)