close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Kapitola 14. ,Lov na stín

9. září 2012 v 13:51 | Elfel |  Lov na stín

Kapitola 14.

Přede mnou stál Samuel. Od úst mu tekla krev a měl natržené ucho. Těžce oddychoval. Mé pozornosti neutekly jeho dlouhé špičáky.
Nevěděla jsem, na co se zeptat dřív. Jestli na to, jak jsme se sem dostali? Dveře byly zevnitř zabarikádované, tudy jsme rozhodně nepřišli. Nebo na to, kolik jich tu je, či snad co je zač.
Otočila jsem se kolem dokola. Opět mi blesk posvítil do veliké místnosti, plné židlí, stolů a pár osob. Seděla tu Andrea, ruku celou od krve, obvazem ovázané stehno, tržnou ránu na čele. Za rameno jí držela Abigail, purpurové oči jí zářily ve tmě.

Oči mi zalétly na stůl, na druhém konci jídelny. Zvedl se mi žaludek a z úst mi vychrstly žaludeční šťávy společně s vypitým espressem a kusem housky.

Na stole byl svázaný Eduard- ten bůček, co měl děsně dobrou náladu. Jeho tělo znetvořené- chyběly mu rty, oční víčka a ke stolu byl přivázaný svými…střevy. Znovu jsem pozvracela zelenkavou podlahu.

Samuel mi podal papírovou utěrku.

"Děkuju.", otřela jsem si ústa. "Kolik vás tu je?"

"Já, Abigail, Andrea, Natálie, David a Lin."

Sakra, měli jsme dohodnutou schůzku, naštěstí až na pozdější hodiny, ale… jestli se vůbec nějaké dožijeme.

"Lin už je u dveří.", zašeptala Abigail a nespouštěla ze mě oči.
Samuel zmizel, náhle se zase objevil vedle mě s Lin po boku.
Pokud se mi tedy doopravdy Lin snaží pomoct, bude lepší se jí na některé otázky zeptat v soukromí. A nebo ne! K čertu s tím. "Co se to tu děje!?", vyjela jsem, ale snažila jsem se být potichu.
Abigail, Lin a Samuel se na sebe podívali.
"Řekni jí to ty.", kývla hlavou Abigail na Lin. Ta jen vzdychla.
Vzala si mne stranou.
"Tak jo. Předpokládám, že jsi v tělocvičně viděla tu ženskou v bílém…"
Jak o ní ví? "Jo, viděla."
"SOFORIP nezkoumala nemoci, ale dělala výzkum na upírech a vlkodlacích. Každý upír má nějakou svou zvláštní vlastnost, nebo schopnost."
Chvíli mi trvalo, než by došlo, že nežertuje. Ale nějaké lepší vysvětlení nikdo podat nemohl.
"Možná jsi už četla, nebo jsi viděla zhruba před rokem v televizi, jak se zhroutila její společnost. Za to nemohli teroristi, ale my. Přesněji ti, které ona zkoumala. Dělala z nás takové ty pokusné králíky- co kdo vydrží. Pomohla nám Evelin, ta zemřela při výbuchu toho komplexu. Ale jednou z nejdůležitějších částí našeho života, je doba přeměny. Všechno, co se tě dotýká při přeměně- voda, oheň, světlo, stříbro, zlato-, proti tomu jsi pak imunní."
"Když jsi řekla -našeho života-, to znamená…?"
"Já, Abigail, Cristal, Mila a Niki jsme byly právě těmi pokusy. Díky výzkumu máme všechny stejné schopnosti- můžeme se dorozumívat v mysli, plus máme termální vidění. Samuel má zase schopnost teleportace. U každého se schopnosti objeví někdy jindy….", odmlčela se. Všichni nás pozorovali.
"A David…"
"Některé schopnosti nemají zařazení, ale některé ano. Třeba živly: blesk, oheň, voda, vítr, země a led. Někdo říká, že led spadá pod vodu, ale není to tak. Na světě dokáže ovládat každý živel jen jeden upír a ten když zemře, jeho schopnost zdědí někdo jiný. Pak tu jsou další odvětví: zelené plameny- smrt a život, stín, různé druhy teleportace a mýtické bytosti. Někteří upíři mají více schopností, kupříkladu ta Velena- mění se v draka, ale prý vyvolává nějaké iluze, ale tím si nejsme jistí."
"A co teda ten David?"
"Stín. Ovládá stín. Jen svůj, ale zkus zabít něco, co není hmatatelné, že?", nasadila sarkastický úsměv.

Zavládlo tu ticho, které prolomil smích, vycházející z druhé strany dveří. Patřil Davidovi.
"B-i-n-g-o!", znovu se rozesmál a dveře se rozlétly.
Pokaždé když udeřil blesk se jeho stín změnil na jeho pravou lidskou podobu. Že by byl zranitelný na světle, kde není obklopen stínem? Vytáhla jsem druhý ze svých Rugerů a čekala na další blesk, zatímco se jeho stín blížil. Blesk nepřicházel, ale za to David už byl dost blízko. Všichni jsme byli v pasti, vlastně téměř všichni. Abigail prorazila zeď na chodbu. Samuel odnesl Andreu pryč. Všichni byli pryč, jen já tam stála, jako z kamene. Kolena se mi klepala, zuby skřípaly a do očí se mi hrnula poslední slza. Rozklepaná ruka svírala mou poslední, plně nabitou zbraň. Blesk udeřil a já střelila. Fungovalo to! David se na moment svalil na zem, viděla jsem, jak se jeho rána rychle hojí. S božekáním jsem utíkala chodbami, až do pavilonu se třídami plných hudebních nástrojů. Už při prvním kroku jsem zaslechla nádhernou hudbu na klavír. Šla jsem za zvuky.
Seděla tam dívka s dlouhými bílými vlasy. Bílými, jako sníh a hrála. Při tom poslouchání jsem zcela zapomněla na všechno to dění za mnou- na křik, Davidův smích, na můj Ruger, na volání Bernarda. Ze snění mne probral hrom.
Bernard, je na chodbě.
"Kampak by jsi šla?", škubla mi s paží ta bělovlasá dívka s rudýma očima. Trhla s ní znovu a vyhodila mi rameno. "Kam?", smála se.
Spatřila jsem její tesáky. Můj prst automaticky stiskl kohoutek pistole. Stříbrná kulka bleskurychle zasáhla hrudník dívky.
"Ty štětko! Ty svině jedna!", svíjela se na zemi, ale pak se zase jen zasmála a vstala. Její rána se zahojila stejně rychle, jako ta Davidova.
Pocítila jsem bezmoc. Tělem mi projelo mraky jehlic, naskočila mi husí kůže, pot mi stékal po čele a nyní mi z tváře stekla ona poslední slza. Můj nos zašimrala vůně krve, její bílé vlasy mi škádlily tváře, její ruce svíraly mé boky. Drtila mě v obětí. Tělem se rozběhlo teplo, vzápětí zima, zase teplo…stále se to střídalo. Mé tělo bylo v takovém tom zvláštním šoku, takže bolest nevnímalo, jen lechtání stroužků krve na mém krku.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama