close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Kapitola 13. ,Lov na stín

7. září 2012 v 17:30 | Elfel |  Lov na stín

Kapitola 13.

Seděla jsem ve svém křesle s espressem po ruce. V hlavě mi létaly obrazy zavražděných, a pak ta žena s mikádem, já ji už viděla. Neochotně mne myšlenky postavily na nohy. Odebrala jsem se k telefonu a vytočila Bernardovo číslo na pevnou linku.
"Haló?", ozval se hlas z druhé strany.
"Ahoj Bernarde, mám na tebe dotaz…"
"Prosím, ptej se."
"Znáš tu ženu, co byla dnes v tělocvičně? Stála u toho mrtvého těla a smála se společně s dalšími lidmi. Měla to bílé mikádo s…"
"Hm. Znám, byla ředitelkou té společnosti, co jim údajní teroristé napadli komplex. Obrovská katastrofa. Několik mrakodrapů spadlo do ulic v poledních hodinách. Mnoho mrtvých."
"Aha. A jméno té agentury?"
"Počkej moment. Hele, jmenuje se Velena, najdi si to na internetu, já teď sháním toho Viktora, jak si chtěla, ale není nikde k nalezení."
"Dobrá.", povzdychla jsem. "Díky moc, měj se. Pak mi zavolej, až ho najdeš."
"Jo, čau."
Klesla jsem do točícího křesílka u malého notebooku značky ASUS a usrkla jsem si svého espressa. Nebe se zatahovalo, asi bude pršet.
Ihned, co jsem zadala do vyhledávače Yahoo jméno Velena, vyběhlo mi několik jejích fotografií s krátkými úryvky článku. Otevřela jsem první odkaz.

"Ředitelka jedné z největších společností, zkoumající nemoci a choroby na celém světě je v krizi. Veškeré budovy, spadající pod její ruku, se zřítily do ulic Londýna, které byly zrovna "v plném provozu". Sama se nechce k dění více vyjadřovat, ale její mluvčí prohlásil, že za vším stojí nečekaný útok teroristů. Policie nenašla viníky, co by mohli za tento masakr. Bylo nalezeno mírně pod tři sta mrtvých. Nikdo neví přesný počet a hasiči se nechtěli pouštět do prohledávání podzemních pater, jelikož nikdo nedokáže uhodnout jejich stabilitu. Ředitelka společnosti SOFORIP nechala spodní patra zalít betonem, ty vyšší zeminou a celý areál prodala starostovi příslušné části Londýna. Ten za pomoci právě ředitelky udělali z celého placu fotbalový stadion, schopný pojmout nad tři tisíce diváků."

Tak to by mě zajímalo, proč se o tento případ stará bývalá ředitelka nějaké agentury pro výzkum nemocí.
První kapky deště dopadaly na okenní římsu a cinkaly v nepravidelném rytmu. Uklidňovalo mne to. Především pak ten nádherný vlahý vzduch. V tom zazvonil telefon.
"Hanno! Průser!...", hulákal Bernard do telefonu. Slyšela jsem vrčení motoru, troubení aut a pískání pneumatik.
"Co se stalo?", zamračila jsem se.
"Několik žáků není doma."
Škola byla mimo provoz, kvůli vraždám se tam nesmělo učit, proto byli žáci dočasně uvolněni.
"Budou někde venku.", zavrtěla jsem hlavou.
"Nikdo z nich nebere telefony a vrátného našla mrtvého kolemjdoucí, venčící psi."
"To nemusí znamenat, že jsou uvnitř."
"Taky jsem si to myslel, dokavaď ta žena neřekla, že uvnitř viděla dvě holky."
Škola je vysoce zabezpečena. Okna tvoří dvě části- dolní a horní. Dolní je z neprůstřelného skla, horní z klasického, ale ta horní část je úzká a navíc dva metry nad zemí. Pokud je něco honí, určitě je nenapadne hledat židličky, skládat je na sebe a proskočit oknem jako v těch stupidních filmech.
"Hele, jedu na stanici, nechám ti tam záznamy a vezmu pár lidí, dojedeme pro ty děcka."
Záznamy. Kamery. Zase tam nic nebude. Jen brutální kuchání mladíka. V hlavě mi rezonovaly věty z výslechů. "Když to necháte zavčasu hezky ležet a nebudete to dráždit, bude vás to ignorovat."
"Jsi tam?", zvolal a vyrval mne z mých myšlenek.
"Jo, promiň. Jedu na stanici.", už zase jsem lhala. Potřebuji vědět, co se tam děje. Musím to vyřešit a takhle se nikam nehneme. Položila jsem telefon, ale okamžitě mi zase zavibroval v dlani, než jsem ho stačila odložit.
"Ano Bernarde?", začala jsem stroze.
"Paní Hano?", ustrašený ženský hlas mi nahnal husí kůži. O to víc, že šeptal, jíkal. Nevěděla jsem kdo to je, ale přizpůsobila jsem se.
Že by některá z těch dívek? "Kdo je tam?"
"Tady Marta.", brečela. Černovlasá dívka s tmavou pletí.
"Kde jsi Marto?"
"Ve škole, myslím že v kabinetu jednoho z učitelů.", snažila se ztišit svůj hlas. "Prosím, pomozte…" vypadl signál. Nejspíš padá často, ale nevím proč. Něco to musí rušit.
Doběhla jsem do své ložnice, kde ležely na stole mé Rugery. Během pár vteřin už mi visely za pasem, společně s několika dalšími zásobníky. Popadla jsem kabát, nazula si tenisky a už se řítila ve svém půjčeném autě ke škole. Déšť značně zesílil, spíš to byla bouře, ale pořádná. Vítr foukal jako blázen, velké kapky deště mi bubnovaly do kapuce kabátu a blesky pročesávaly oblohu. Bylo zhruba pět hodin odpoledne.
Proč jsem si sakra vybrala tuhle práci?
Zastavila jsem těsně u vchodu do školy. Za mnou byl ještě ten mrtvý muž, musela volat před chvilinkou.
Dveře do školy byly zamčené. Mé ruce vydraly zpoza opasku jednoho mého blízkého přítele. Ozvala se rána, další, další a další. Zámek byl na cucky. Otevřela jsem a okamžitě mne "udeřil" do uší jízlivý výkřik. Nevěděla jsem, odkud vyšel. Bylo tu nesčetně spojovacích chodeb, v mnohých byla velká část střechy prosklená. Tam, kde prosklená nebyla, bylo zabudované světlo.
Stiskla jsem vypínač od všech světel na chodbách. Nic. Stiskla jsem ho znovu, ale reakce byla stejná- nic. Opatrně jsem nahlédla do první spojovací chodby. Nikde ani noha, jen sem tam krvavá šmouha, ale téměř nepatrná. Zřejmě stopa po nějaké odřenině. Vkročila jsem tedy do chodby. Nechtěně pokračovala dál. Déšť, nyní už míšený s kroupami byl tak silný, že mi občas zvuk cinkání krup s kapkami připomínalo praskání skla. Naštěstí bylo sklo dost odolné. První pavilon byl po levé straně chodby, zhruba uprostřed byla odbočka k jeho dveřím. Poznala jsem, že se blížím k mému cíli, jelikož ten dívčí křik zesiloval. Ozvala se rána, nepatřila mým zbraním, spíš něčemu kovovému, co narazilo do zdi. Vlhké podrážky tenisek čvachtaly po dlážděné podlaze. Bylo mi vedro. Sundala jsem si kabát a zcela jsem zapomněla, že v nich zůstal můj mobil, košile s kalhotami šustila, musela jsem se jich zbavit, stejně jako těch bot.
Nyní jsem se ocitala v šedém tílku, bílých kalhotkách, ponožkách s páskem mých Rugerů a zásobníků před odbočkou do pavilonu. Křik po té ráně utichl. Stále se opakovaly rány hromů. Dveře do pavilonu děsivě zavrzaly, ale já jimi neprocházela. Vyběhla z nich dívka. Ve tmě jsem ji nepoznala, ale jakmile se na obloze objevil blesk, vystartovala jsem po ní. Strhla jsem ji za roh odbočky a zakrývala jí ústa mou dlaní.
"Natálie, to jsem já. Hana! Uklidni se!", šeptala jsem ji do ucha, až se po chvíli přestala smýkat.
"Je to David! Je to David!", opakovala dokola.
"Dobře a kde je teď?"
"Musíme pryč, musíme pryč, nedá se zastavit. Je to jen stín. Není to nic živého.", prskala všude okolo. Ohlížela se a koukala po zemi.
"Natálie, kde je?"
"Utíkejte!", zakřičela a začala utíkat kamsi do temných chodeb.
Ani jsem se neohlédla a utíkala za ní. Na konci chodby, kde byla křižovatka, jsem zahnula napravo a ještě se podívala, co to po nás vlastně jde. Blesk pročísl oblohu, odhalil tak temná chapadla tvořená stíny. Ohromná, kmitající chapadla, byly na zemi a "plazily se". Celé to byl stín Davida, stál na druhém konci chodby a nehýbal se, jediné, co se hnulo, byl ten jeho strašný stín. Pak zmizel, ale nezmizel se vším všudy, ten jeho zatracený stín šel po mě. Dala jsem se tedy znovu do panického běhu. Nevnímala jsem odbočky, pavilony.
něco mne chytlo, trhlo to se mnou a namísto v chodbě jsem stála v jídelně.
"Ty jsi…"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama