close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Kapitola 12. ,Lov na stín

6. září 2012 v 17:21 | Elfel |  Lov na stín
Kapitola 12.

"Bez důkazů. To zkrátka není možné!", hudrovala jsem, nervózně pochodovala po pokoji a popíjela Skotskou.
Povzdechl.
Zazvonil telefon. Bernardovi chvilku trvalo, než se vzpamatoval. Byl hluboce zasněný, že ani necítil stůl, který se chvěl pod vibracemi jeho mobilního telefonu. Najednou to ustalo.
"Volal ředitel.", pronesl a vzápětí se rozezněla pevná linka. "Tady vrchní vyšetřovatel Bernard. Ano, samozřejmě."
Chvíli bylo ticho, spatřila jsem jeho pomalu klesající bradu. "C-cože? Hned tam budeme, ničeho se nedotýkejte! Zabraňte jakémukoli kontaktu žáků s místem činu! Nejlépe je ihned pošlete domů. Už jsme na cestě.", položil sluchátko. Jednou rukou si přihnul Skotské a druhou si mnul obličej.
"Co se stalo?"
"Řeknu ti to v autě. Podej mi kabát prosím."
Ihned sem mu hodila černý těžký kabát a sobě jsem si vzala ten svůj dlouhý hnědý. Venku mrholilo, ale slabý déšť jsme přeběhli rychle. V zápětí už jsme seděli v policejním autě, na střeše nám houkaly majáčky a za patami se nám řítilo druhé auto.
"Další vražda."
"Tak rychle?", udivila jsem se.
"Hm. Byl to ten hnědovlasý brejlatý."
Udivila jsem se ještě víc. "Ivan?"
"Jo, myslím, že se tak jmenoval."
Sakra… podezřelý v tahu. Už jsem si vybavovala jeho tělo v absurdním stavu, někde na záchodku, jak visí za střeva, ale omyl ve všech směrech. Jen v tom, že visel, jsem se nemýlila.

Vcházeli jsme do školy, nikde ani noha, až na chodbách, spojující pavilony a tělocvičnu, jsme s Bernardem spatřili několik skupin hledačů stop s bílými kufříky, zakrvácenými rukavičkami. Už před velkými prosklenými dveřmi nás zastavil jeden z Bernardových kolegů.
"Dobře, vy můžete vstoupit."
Ukazovala jsem mu odznak. Bernarda pustil taky, ale moc se netvářil. Asi nějaká rivalita. Když už jsme u těch nadřízených, nikdy by mě nenapadlo, že má nadřízená, kterou jsem nikdy neviděla, bude žena. Viděla jsem ji snad patnáct vteřin po našem vchodu do tělocvičny. Stála na konci toho ohromného sálu, v bílém plášti, s úsměvem na rtech a s bílým mikádem. Z dáli mi mávala.
"Dobrý den, my se známe?", odložila jsem si věci a šla k ní.
"Jsem tvá nadřízená, to já ti udělila tento případ. Nebudeš přeci s tvým talentem marnit čas zde, ne?"
"Hm.", v duchu jsem pronesla pár nadávek na její šeredný účes, stupidní hlas a vůbec na celou její osobnost.
"Kamery?", zaslechla jsem Bernarda, co mluví s ředitelem.
V tělocvičně byly dvě, každá na opačném rohu, vysoko těsně pod střechou, za silnými železnými sítěmi, co je měly chránit před nárazy míče.
"Budou záznamy?", šla jsem za ním.
"Zase do hodiny. Už jsi ho viděla?", ukazoval za mě.
"Koho?", otočila jsem se tím směrem, ale okamžitě mi zrak klesl jinam. Bylo to šílené zvěrstvo.
Chlapec visící za nohu ve dvoumetrové výšce hlavou dolů. Na kotníku měl uzel, z něhož by se jen těžko vymotal. Ze zad mu plandala lesklá zakrvavená kůže, rozdrásaná od jakého si biče. V nohách měl díry, kterými se hladce protáhly i pingpongové míčky. V jednom oku měl zaražená sklíčka od svých brýlí. Prsty, co byly původně na jeho ruce, ležely na zemi v obrovských kalužích krve.
Bernardův pohled byl chladný. Jako by to byla jeho běžná denní rutina. Vražda jeho ženy v něm zanechá hodně velké následky. Věděla jsem, že tohle musím vyřešit v co nejkratším čase.
"Bernarde, ráda bych si promluvila s Viktorem, můžeš mi ho sehnat?", vyndala jsem právě vibrující telefon.
"Hned to bude."
"Díky moc.", uchopila jsem telefon a zmáčkla zelené sluchátko. "Ahoj, hele, mám hodně na pilno, mohla bys zavolat za chvíli?"
Z druhého sluchátka to zašumělo. "Jsi všude v televizi! Úřady říkají, že poslali do Londýna na nějakého masového vraha nejlepšího kriminalistu, co mu je na stopě a dali tam tvou fotku! Jsi slavná holka!"
Nechtěla jsem nic vyzrazovat. Jak to, že nemám žádnou stopu, tak i to, že zavraždili dalšího. "Jo, zanedlouho bude sedět."
"To bych mu taky řekla! Holka, dopadni ho co nejdřív, ty popisy její mrtvoly zní opravdu nechutně, je to i v novinách. A to nemluvím o fotkách!"
"Mám opravdu na pilno, zavolej za týden jo?"
"Nebudu rušit, měj se a vyřeš to co nejdřív! Elišce se po tobě moc stýská.", zasmála se a já ve sluchátku zazněla hlas malé Elišky, její dcery.
"Jo Magdo, ahoj."
"Ahoj!"
Byla jsem jak na trní, z jedné strany mé příbuzenstvo, z druhé tohle. Dělala jsem opravdu mraky případů! Mraky! Ale tohle, to se žádnému z nich nevyrovná. "Máme nějaké stopy?", zeptala jsem se posledního odcházejícího policisty s naleštěným kufříkem.
"Bohužel, našlo se pár chlupů, ale obáváme se, že všechny patří tomu chlapci, protože jsme je našly společně s částmi kůže, co by mohly chybět na zádech po těch ranách. Dáme vám vědět do večera. Zatím naschle."
"Dobrá, dejte vědět. Děkuju moc.", povzdychla jsem.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama