Kapitola 11.
Celý zbytek večera, který se skládal ze tří hodin od dvacáté druhé hodiny až po první hodinu ranní, jsem strávila u složek, výpovědí, co jsem si půjčila na diktafonu. Bylo to hrozné. Složité, obtížné. Každý měl jiné názory na lidi. Vždycky jsem každému radila, aby si udělal na ostatní svůj obrázek. Říkala jsem jim hovadiny! Měli si udělat svůj obrázek, ale vzhledem k téhle práci jsem byla sama proti sobě. Dělala jsem si vše složitější.
Měla jsem nové podezřelé: Ivana, Annu, Viktora, Abigail a Eduarda.
Ivan- povrchní, namyšlený, rád každé shazuje, chová se jako pán, nevím co by se stalo, kdyby se mu někdo vzepřel, lidé jako on jsou schopni všeho…
Anna- podobná jako Ivan, ale chytřejší, mohla použít cokoli na uklizení, kord když jí to takhle pálí, mohla přijít i na způsob, jak obalamutit kamery…
Viktor- jestli má někdo nějakou motivaci zabít, pak právě on, má právo mít na všechny největší vztek, ale proč zrovna Ivetu, se kterou vycházel takřka dobře…
Abigail- zatajuje informace, něco ví…
Eduard- nesedí mi ten jeho klid, tón hlasu a puch hnijících mrtvol, navíc i postavu by měl na to nějakým způsobem vylomit dvířka od skříněk
Ale u všech mi nějak nesedělo, že je nenatočily kamery. To přece nedává smysl! Trochu mě trápil v hlavě i ten David, ale ten stín… mohla to být jen náhoda. Nevěruhodná, ale mohla. Tolik cestiček k jednomu výsledku ještě nikdy nevedlo. Co když by v tom mohl být úplně někdo jiný. Někdo, kdo choval k Ivetě nenávist.
Vařila jsem si čtvrté kafe. Prolistovávala jsem složku Natálie, která pracovala s programy, kde se ztvárňují krátké amatérské filmy. Mezi základními triky je sestřihávání záběrů a jejich montáž, co když se dostala ke kamerovým záznamům a trochu si s nimi pohrála? Ale jak by stíhala takhle najednou otevírat dvě řady skříněk, které mají místo zámku kola s kódy.
Civěla jsem z okna a pod nosem mi vonělo větší espresso. Tu vůni jsem už ani nevnímala. Na okno dopadaly kapky podzimního studeného deště. Bylo to celé o nervy. Vražda, která by musela zanechat mraky otisků, nástrojů, které při kuchání musel použít, ale ani nic! Vůbec! Ani kamery. Co to sakra bylo… Třeštila mě z toho hlava, bolest spánků se kombinovala s bolestí očí a postupně narůstala intenzita bolesti, až to bylo k nesnesení. Musel jsem odhrnout štosy desek, papírů a bloků, abych se opřela na chvíli o stůl. Rozešla jsem se šoupavým krokem k lince, na níž jsem měla položenou malou domácí lékárničku. Ruce mi automaticky sáhly do malé postraní kapsičky malé zelené taštičky a vylovily Paralen. Dvěma loky teplé kávy jsem ho zapila. Neskutečná bolest během několika minut ustoupila. Svalila jsem se do křesla a poslouchala cinkání kapek o parapety, o sklo oken.
Na ráno jsem měla nařízený budík na pátou hodinu, abych všechno stihla a na moment se ještě zastavila u složek.
V ranní teplé sprše jsem si uvědomila jednu věc: co milostný život Ivety? Co když na ní někdo žárlil?- jak jsem na to mohla zapomenout! Osušila jsem se, kopla do sebe kafe a ještě jednou si poslechla výpověď Viktora.Ten byl teď pro mne jeden z hlavních podezřelých. Popadla jsem klíčky od své Oktávky, kabát, Rugery už čouhaly ze svých kožených přesek za opaskem.
Po městě jsem jela šedesátkou, držela jsem se za menší kolonou, která nakonec zcela zpomalila. Musela jsem to objet. Trvalo to o deset minut déle, ale dojela jsem do práce dřív, přesně tak, jak jsem chtěla.
"Bernarde!", vtrhla jsem do jeho kanceláře.
Brečel. Hromotluk jako býk brečel před ženskou s hlavou v dlaních. Ani jsem si nevšimla, že má stažené žaluzie a všichni na mě koukali divně, když jsem volala jeho jméno. Cestou jsem totiž koukala na složku Ivety.
"Co se stalo?"
"Má žena, bývalá,… někdo ji vykuchal. Doslova, tak jako Ivetu. Kamery taky nic nezachytily, jen děsný brekot, křik a krev."
"Pro Boha.", sesunula jsem se k němu na židli. Viktor mě varoval, Cristal i Abigail to daly najevo. Musela jsem přehodnotit podezřelé, ale Viktor se stále držel na první příčce, za ním hned Abigail.
Hodil přede mne štůsek fotek od anonymního fotografa. "Slíbil, že je v dobrém zájmu nedá do novin, prý aby nám to pomohlo ve vyšetřování. Je to ten samý, co fotil i Ivetu."
"On není od policie?", prohlížela jsem si jednu fotku za druhou.
"Ne, platím si ho sám. Od pondělí."
Na první fotce byla stopa od krve, začínající v kuchyni na zemi a mizela za rohem mezi bílými futry. Další fotka- krev po schodech nahoru, třetí, jak krvavá stopa končí za dveřmi ložnice, co jsou přelepeny žlutočernou páskou s nápisem 'Policie'. Hned při následující fotce jsem běžela zvracet na Bernardův soukromý záchod. Hned jak jsem tam vběhla jsem stačila uklouznout a pozvracet mu podlahu. Bylo tam čerstvě vytřeno a páchlo to tam po zvratkách, což mne nakoplo ještě víc.
"Byl jsem na tom stejně…", pronesl celý zavzlykaný.
Na fotce visela hnědovlasá žena, oběšená za lustr svými vlastními střevy, z úst jí koukal kus nějakého orgánu a za její šlachu bylo oběšené malinké dítě. Nebylo Bernardovo.
Celý zbytek večera, který se skládal ze tří hodin od dvacáté druhé hodiny až po první hodinu ranní, jsem strávila u složek, výpovědí, co jsem si půjčila na diktafonu. Bylo to hrozné. Složité, obtížné. Každý měl jiné názory na lidi. Vždycky jsem každému radila, aby si udělal na ostatní svůj obrázek. Říkala jsem jim hovadiny! Měli si udělat svůj obrázek, ale vzhledem k téhle práci jsem byla sama proti sobě. Dělala jsem si vše složitější.
Měla jsem nové podezřelé: Ivana, Annu, Viktora, Abigail a Eduarda.
Ivan- povrchní, namyšlený, rád každé shazuje, chová se jako pán, nevím co by se stalo, kdyby se mu někdo vzepřel, lidé jako on jsou schopni všeho…
Anna- podobná jako Ivan, ale chytřejší, mohla použít cokoli na uklizení, kord když jí to takhle pálí, mohla přijít i na způsob, jak obalamutit kamery…
Viktor- jestli má někdo nějakou motivaci zabít, pak právě on, má právo mít na všechny největší vztek, ale proč zrovna Ivetu, se kterou vycházel takřka dobře…
Abigail- zatajuje informace, něco ví…
Eduard- nesedí mi ten jeho klid, tón hlasu a puch hnijících mrtvol, navíc i postavu by měl na to nějakým způsobem vylomit dvířka od skříněk
Ale u všech mi nějak nesedělo, že je nenatočily kamery. To přece nedává smysl! Trochu mě trápil v hlavě i ten David, ale ten stín… mohla to být jen náhoda. Nevěruhodná, ale mohla. Tolik cestiček k jednomu výsledku ještě nikdy nevedlo. Co když by v tom mohl být úplně někdo jiný. Někdo, kdo choval k Ivetě nenávist.
Vařila jsem si čtvrté kafe. Prolistovávala jsem složku Natálie, která pracovala s programy, kde se ztvárňují krátké amatérské filmy. Mezi základními triky je sestřihávání záběrů a jejich montáž, co když se dostala ke kamerovým záznamům a trochu si s nimi pohrála? Ale jak by stíhala takhle najednou otevírat dvě řady skříněk, které mají místo zámku kola s kódy.
Civěla jsem z okna a pod nosem mi vonělo větší espresso. Tu vůni jsem už ani nevnímala. Na okno dopadaly kapky podzimního studeného deště. Bylo to celé o nervy. Vražda, která by musela zanechat mraky otisků, nástrojů, které při kuchání musel použít, ale ani nic! Vůbec! Ani kamery. Co to sakra bylo… Třeštila mě z toho hlava, bolest spánků se kombinovala s bolestí očí a postupně narůstala intenzita bolesti, až to bylo k nesnesení. Musel jsem odhrnout štosy desek, papírů a bloků, abych se opřela na chvíli o stůl. Rozešla jsem se šoupavým krokem k lince, na níž jsem měla položenou malou domácí lékárničku. Ruce mi automaticky sáhly do malé postraní kapsičky malé zelené taštičky a vylovily Paralen. Dvěma loky teplé kávy jsem ho zapila. Neskutečná bolest během několika minut ustoupila. Svalila jsem se do křesla a poslouchala cinkání kapek o parapety, o sklo oken.
Na ráno jsem měla nařízený budík na pátou hodinu, abych všechno stihla a na moment se ještě zastavila u složek.
V ranní teplé sprše jsem si uvědomila jednu věc: co milostný život Ivety? Co když na ní někdo žárlil?- jak jsem na to mohla zapomenout! Osušila jsem se, kopla do sebe kafe a ještě jednou si poslechla výpověď Viktora.Ten byl teď pro mne jeden z hlavních podezřelých. Popadla jsem klíčky od své Oktávky, kabát, Rugery už čouhaly ze svých kožených přesek za opaskem.
Po městě jsem jela šedesátkou, držela jsem se za menší kolonou, která nakonec zcela zpomalila. Musela jsem to objet. Trvalo to o deset minut déle, ale dojela jsem do práce dřív, přesně tak, jak jsem chtěla.
"Bernarde!", vtrhla jsem do jeho kanceláře.
Brečel. Hromotluk jako býk brečel před ženskou s hlavou v dlaních. Ani jsem si nevšimla, že má stažené žaluzie a všichni na mě koukali divně, když jsem volala jeho jméno. Cestou jsem totiž koukala na složku Ivety.
"Co se stalo?"
"Má žena, bývalá,… někdo ji vykuchal. Doslova, tak jako Ivetu. Kamery taky nic nezachytily, jen děsný brekot, křik a krev."
"Pro Boha.", sesunula jsem se k němu na židli. Viktor mě varoval, Cristal i Abigail to daly najevo. Musela jsem přehodnotit podezřelé, ale Viktor se stále držel na první příčce, za ním hned Abigail.
Hodil přede mne štůsek fotek od anonymního fotografa. "Slíbil, že je v dobrém zájmu nedá do novin, prý aby nám to pomohlo ve vyšetřování. Je to ten samý, co fotil i Ivetu."
"On není od policie?", prohlížela jsem si jednu fotku za druhou.
"Ne, platím si ho sám. Od pondělí."
Na první fotce byla stopa od krve, začínající v kuchyni na zemi a mizela za rohem mezi bílými futry. Další fotka- krev po schodech nahoru, třetí, jak krvavá stopa končí za dveřmi ložnice, co jsou přelepeny žlutočernou páskou s nápisem 'Policie'. Hned při následující fotce jsem běžela zvracet na Bernardův soukromý záchod. Hned jak jsem tam vběhla jsem stačila uklouznout a pozvracet mu podlahu. Bylo tam čerstvě vytřeno a páchlo to tam po zvratkách, což mne nakoplo ještě víc.
"Byl jsem na tom stejně…", pronesl celý zavzlykaný.
Na fotce visela hnědovlasá žena, oběšená za lustr svými vlastními střevy, z úst jí koukal kus nějakého orgánu a za její šlachu bylo oběšené malinké dítě. Nebylo Bernardovo.













já jsem hrozná, vždycky si přečtu jednu kapitolu (stejně z toho samozřejmě nepochopím souvislosti), ale líbí se mi to, jenže se prostě nikdy nedokopu přečíst si to celý :(
Akorát ten konec, no to teda byla chuťovka
Ale ty vážně píšeš skvěle ! :)