Kapitola 1.
Od dob, co mi bylo sedmnáct se toho dost změnilo. Lidé nechodí pro vodu do studen ani do řek, ale do hypermarketů, přestali věřit na temné bytosti a mají je za pohádky, mají léky proti chorobám i nemocem… dost se toho změnilo.
Šel jsem jednu noc okolo školy a BUM- všechno to bouchlo, vylétlo do vzduchu. O legendách jsem věděl naprosto vše. Vyprávěla mi o nich babička, otec, matka. Prý se nedají zabít, pokud někdo nezabije jejich stvůrce. Celkem na nic, ale tu noc, to jsem viděl opravdovou legendu se zelenými plameny. Nikdy na ten pohled nezapomenu. Bohužel ty plameny sežehly mého psa a mne udělaly na ruce obrovský šrám, který se nezhojil. Jizva zůstala. Byla tehdy strašná bouřka, ale koho by to napadlo, že?
Někomu se podaří utéct z "vězení", ale zase potkává její ředitelku celou a zdravou. No nerozzuřilo by vás to? Mě teda jo. Samozřejmě jsem byl v klidu a nehleděl na to, co mu udělala, od čeho mne odtrhla, ba ani na to, co vše jsem kvůli jejím pokusům ztratil.
Od dob, co mi bylo sedmnáct se toho dost změnilo. Lidé nechodí pro vodu do studen ani do řek, ale do hypermarketů, přestali věřit na temné bytosti a mají je za pohádky, mají léky proti chorobám i nemocem… dost se toho změnilo.
Šel jsem jednu noc okolo školy a BUM- všechno to bouchlo, vylétlo do vzduchu. O legendách jsem věděl naprosto vše. Vyprávěla mi o nich babička, otec, matka. Prý se nedají zabít, pokud někdo nezabije jejich stvůrce. Celkem na nic, ale tu noc, to jsem viděl opravdovou legendu se zelenými plameny. Nikdy na ten pohled nezapomenu. Bohužel ty plameny sežehly mého psa a mne udělaly na ruce obrovský šrám, který se nezhojil. Jizva zůstala. Byla tehdy strašná bouřka, ale koho by to napadlo, že?
Někomu se podaří utéct z "vězení", ale zase potkává její ředitelku celou a zdravou. No nerozzuřilo by vás to? Mě teda jo. Samozřejmě jsem byl v klidu a nehleděl na to, co mu udělala, od čeho mne odtrhla, ba ani na to, co vše jsem kvůli jejím pokusům ztratil.
Teď už zase sedím v kavárně, popíjím své kafe a povídám si s očividnou obsluhou, zahrnující pouze jednoho člověka. A to černovlasého kluka s modrýma očima- Markuse. Celkem příjemný típek, i když na první pohled by se jevil jako strašidlo s rozcuchanými vlasy, je s ním sranda. Horší to je, že člověk s blbou náladou pro srandu zkrátka není. Ale úsměv a krok- kdo ví, co mi ještě můj "život" přinese.
Jmenuji se Noah, jsem kluk vysoký sto sedmdesát osm centimetrů. Má barva vlasů je kaštanová, pleť (kupodivu) bílá. Oči jsou naprosto nezajímavé, ale když jsme u toho vybledlé a šedé. Matka mi častokrát říkala 'chodící mrtvola'. Možná kdyby věděla, jak blízko je od pravdy, nedělala by si ze mě takovou srandu. Mé tělo tvoří takřka kost a kůže, nemám rád krev- snažím se držet při mazlíčcích. Když se nad tím tak zamyslím- opravdu mého psa sežehly plameny? Nebo si to jen nalhávám?
Co se týče mých schopností, ovládám led. No, nespadá pod vodu, je to samostatné- kupodivu. A můj stvořitel? Sám jsem svého otce zabil, hned po prvních zmínkách o mých schopnostech. Ten jeho výraz. Napadá mě, že jsem ho mohl nechat více trpět… Takže jediný, kdo může zabít legendu je ten, kdo zabije stvůrce… jen já můžu zabít sám sebe. Nad touto myšlenkou mě zamrazilo, ale musel jsem se nad ní i pousmát.
Vím, že v mé blízkosti je více upírů, než bych potřeboval. Vycítím je, ale zrovna jejich blízkosti bych tak "potřeboval". Mimo jiné ani Markus už není mezi živými. Jeden z jediných důvodů, proč se s ním bavím je ten, že z něj cítím Ji- tu, co vyhodila ten stín do vzduchu, tu se zelenými plameny. Úplně z něj srší její pach, jako z jejích plamínků. Musím ji najít, aby mi pomohla s tou sviní, s Velenou.
Musím se ho zeptat. "Nevíš, kde bych našel.."
Ve větě mne zastavily rozlétnuté dveře, ve kterých stála čtveřice malých holek. Respektive jedna malá a běžely k našemu stolu- k mému stolku.
"Tys prý mluvil o Ev, ty víš, kde je, že?", začala skřípat zuby ta nejmenší.
"Možná bych věděl, možná taky ne.", pohodil rameny klidný Markus.
Jeho jednání mne trochu pobavilo. Na moment.
"Proč bych vám to měl říkat?"
"Myslím, že to bude v našem zájmu. V našem.", ukazovala dlouhými drápy na sebe a Markuse ta nejvyšší černovlasá Asiatka.
Došlo mi, že všechny jsou malého vzrůstu, celkem. Tak vysokou Asiatku sem jaktěživ neviděl, ale to budou dělat ty její upíří geny. Ale vím, že jsem ji již někde viděl, ale kde?
"Včera odletěla do Francie, Paříž. Dnes v noci tam za ní letím. Pokud je to tak urgentní, a to pochybuji, měly by jste si ještě teď zamluvit letenky."
Okamžitě všechny zmizely.
Tak Paříž jo? Blesklo mi hlavou. "Můžu letět taky? Vždycky jsem si přál vidět ulice Paříže."
"Zavolám tam ještě pro jednu letenku.", vytáhl mobil, zatím co já peníze.
Asi po deseti minutách mobil zase uklidil. "Osmdesát pět dolarů. Dík."
"Já děkuju.", pousmál jsem se. "A koho ty ženské hledaly?"
"Jednu mou známou."
"To je něčím tak zajímavá?"
Mrkl po mě okem a já pochopil, že to bylo špatně řečeno. Naštěstí do kavárny vběhla nová zákaznice, nejspíš se chtěla en schovat před deštěm. Každopádně mne to dalo možnost promyslet si rozhovor tak, abychom se nedostali k nežádoucím tématům.
Donesl zákaznici čaj a přisedl si opět ke mně. Dost mi přihrála diskuze o naší cestě do Paříže. Momentálně jsem ani nemohl nakousnout debatu o něčem jiném, protože tohle zabralo více jak celou hodinu- kdy a kde je sraz, co s sebou. Já toho s sebou moc neberu, krom pár pytlíčků zmrzlé krve, náhradního páru oblečení, nic.
Už zase stojím uprostřed mého obývacího pokoje s tmavě šedými zdi a krémovým stropem, rudým kobercem a ebenovým nábytkem. Nějak jsem se rozhlížel nebo snad tušil, že tu stojím naposledy, ale ani mne to nerozhodilo. Balil jsem do malé tašky přes rameno značky 'Puma' nějaké to oblečení, avšak především spousty balíčků krve z nemocnice, odkud nám byly v pravidelných intervalech dodávány malé dávky krve. Jeden pytlíček na týden. Samozřejmě my, chytří, střádáme na horší časy, jenž přichází teď- dneškem počínaje. Noc byla chladná, prolínaná svěžím podzimním vánkem.
Taxi mne odvezlo až na letiště, kde jsem společně s Markusem i naší "upírskou rodinkou" nasedl do velikého letadla. Naše rodinka už čítá dost upírů, po pár letech od výbuchu se toho sešlo více, než bylo třeba:
Hana, Lin, Abigail, Cristal, Mila, já, Viktor, Natálie, Samuel, Elizabeth, Izabela, Markus a doufám, že můžeme počítat i s Evelin.
Téma 'Evelin' se na "rodinné poradě" probíralo až velmi často.
Cesta letadlem utekla rychle. Možná proto, že se všichni celou cestu dohadovali, jak se rozdělí, jak Evelin najdou, jak ji přemluví, jak se bude postupovat nadále. Asi to rozebírali až moc do detailu, bylo to snazší, než si kdokoli mohl představit…













promiiin, já na to celé úplně zapomněla, už týden jsem na tom bídně se zdravím a neměla jsem moc náladu chodit na net :( promiiin už jsem si tě přidala, ale pokud to nevyjde dnes, tak to klidně odložíme :)