close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Září 2012

Kapitola 11. ,Lov na stín

5. září 2012 v 13:44 | Elfel |  Lov na stín
Kapitola 11.

Celý zbytek večera, který se skládal ze tří hodin od dvacáté druhé hodiny až po první hodinu ranní, jsem strávila u složek, výpovědí, co jsem si půjčila na diktafonu. Bylo to hrozné. Složité, obtížné. Každý měl jiné názory na lidi. Vždycky jsem každému radila, aby si udělal na ostatní svůj obrázek. Říkala jsem jim hovadiny! Měli si udělat svůj obrázek, ale vzhledem k téhle práci jsem byla sama proti sobě. Dělala jsem si vše složitější.
Měla jsem nové podezřelé: Ivana, Annu, Viktora, Abigail a Eduarda.
Ivan- povrchní, namyšlený, rád každé shazuje, chová se jako pán, nevím co by se stalo, kdyby se mu někdo vzepřel, lidé jako on jsou schopni všeho…
Anna- podobná jako Ivan, ale chytřejší, mohla použít cokoli na uklizení, kord když jí to takhle pálí, mohla přijít i na způsob, jak obalamutit kamery…
Viktor- jestli má někdo nějakou motivaci zabít, pak právě on, má právo mít na všechny největší vztek, ale proč zrovna Ivetu, se kterou vycházel takřka dobře…
Abigail- zatajuje informace, něco ví…
Eduard- nesedí mi ten jeho klid, tón hlasu a puch hnijících mrtvol, navíc i postavu by měl na to nějakým způsobem vylomit dvířka od skříněk

Ale u všech mi nějak nesedělo, že je nenatočily kamery. To přece nedává smysl! Trochu mě trápil v hlavě i ten David, ale ten stín… mohla to být jen náhoda. Nevěruhodná, ale mohla. Tolik cestiček k jednomu výsledku ještě nikdy nevedlo. Co když by v tom mohl být úplně někdo jiný. Někdo, kdo choval k Ivetě nenávist.
Vařila jsem si čtvrté kafe. Prolistovávala jsem složku Natálie, která pracovala s programy, kde se ztvárňují krátké amatérské filmy. Mezi základními triky je sestřihávání záběrů a jejich montáž, co když se dostala ke kamerovým záznamům a trochu si s nimi pohrála? Ale jak by stíhala takhle najednou otevírat dvě řady skříněk, které mají místo zámku kola s kódy.
Civěla jsem z okna a pod nosem mi vonělo větší espresso. Tu vůni jsem už ani nevnímala. Na okno dopadaly kapky podzimního studeného deště. Bylo to celé o nervy. Vražda, která by musela zanechat mraky otisků, nástrojů, které při kuchání musel použít, ale ani nic! Vůbec! Ani kamery. Co to sakra bylo… Třeštila mě z toho hlava, bolest spánků se kombinovala s bolestí očí a postupně narůstala intenzita bolesti, až to bylo k nesnesení. Musel jsem odhrnout štosy desek, papírů a bloků, abych se opřela na chvíli o stůl. Rozešla jsem se šoupavým krokem k lince, na níž jsem měla položenou malou domácí lékárničku. Ruce mi automaticky sáhly do malé postraní kapsičky malé zelené taštičky a vylovily Paralen. Dvěma loky teplé kávy jsem ho zapila. Neskutečná bolest během několika minut ustoupila. Svalila jsem se do křesla a poslouchala cinkání kapek o parapety, o sklo oken.

Na ráno jsem měla nařízený budík na pátou hodinu, abych všechno stihla a na moment se ještě zastavila u složek.
V ranní teplé sprše jsem si uvědomila jednu věc: co milostný život Ivety? Co když na ní někdo žárlil?- jak jsem na to mohla zapomenout! Osušila jsem se, kopla do sebe kafe a ještě jednou si poslechla výpověď Viktora.Ten byl teď pro mne jeden z hlavních podezřelých. Popadla jsem klíčky od své Oktávky, kabát, Rugery už čouhaly ze svých kožených přesek za opaskem.
Po městě jsem jela šedesátkou, držela jsem se za menší kolonou, která nakonec zcela zpomalila. Musela jsem to objet. Trvalo to o deset minut déle, ale dojela jsem do práce dřív, přesně tak, jak jsem chtěla.
"Bernarde!", vtrhla jsem do jeho kanceláře.
Brečel. Hromotluk jako býk brečel před ženskou s hlavou v dlaních. Ani jsem si nevšimla, že má stažené žaluzie a všichni na mě koukali divně, když jsem volala jeho jméno. Cestou jsem totiž koukala na složku Ivety.
"Co se stalo?"
"Má žena, bývalá,… někdo ji vykuchal. Doslova, tak jako Ivetu. Kamery taky nic nezachytily, jen děsný brekot, křik a krev."
"Pro Boha.", sesunula jsem se k němu na židli. Viktor mě varoval, Cristal i Abigail to daly najevo. Musela jsem přehodnotit podezřelé, ale Viktor se stále držel na první příčce, za ním hned Abigail.
Hodil přede mne štůsek fotek od anonymního fotografa. "Slíbil, že je v dobrém zájmu nedá do novin, prý aby nám to pomohlo ve vyšetřování. Je to ten samý, co fotil i Ivetu."
"On není od policie?", prohlížela jsem si jednu fotku za druhou.
"Ne, platím si ho sám. Od pondělí."
Na první fotce byla stopa od krve, začínající v kuchyni na zemi a mizela za rohem mezi bílými futry. Další fotka- krev po schodech nahoru, třetí, jak krvavá stopa končí za dveřmi ložnice, co jsou přelepeny žlutočernou páskou s nápisem 'Policie'. Hned při následující fotce jsem běžela zvracet na Bernardův soukromý záchod. Hned jak jsem tam vběhla jsem stačila uklouznout a pozvracet mu podlahu. Bylo tam čerstvě vytřeno a páchlo to tam po zvratkách, což mne nakoplo ještě víc.
"Byl jsem na tom stejně…", pronesl celý zavzlykaný.
Na fotce visela hnědovlasá žena, oběšená za lustr svými vlastními střevy, z úst jí koukal kus nějakého orgánu a za její šlachu bylo oběšené malinké dítě. Nebylo Bernardovo.



Kapitola 43. ,Život R. Aika

5. září 2012 v 13:37 | Elfel |  Život R. Aika

Kapitola 43.


"Jedeme.", vtrhl do pokoje Gabriel.
"Jo.", zhluboka jsem se nadechl a následoval ho do velikého čerstvě nalakovaného land roveru (ještě voněl lakem). Olivově zelená, krásná, ale k tomuhle autu se nehodila!
Opravdu se mi moc nechtělo a můj žaludek svírala jedna velká křeč. Z neznáma…
Po pul hodince cesty po dálnici a čtvrt hodince cesty mimo ní jsme dojeli k velikému domu, chod doplňovala čtveřice velikých mramorových sloupů. Bílá omítka a černé rámy oken krásně kontrastovaly a svírali nádherný kruh barev se zahradou.
"Krásný že?"
"Nádhera.", ani jsem si neuvědomoval že civím s otevřenou pusou.
"Aby´s nespolkl mouchu.", usmál se. "Jdeme dovnitř ne?"
"Hm."

Když mi ukázal jeden z těch "milionů" pokojů , který patřil jen mě, rozhodl se pro jedno.
"Dáme si společnou koupel?", zazubil se.
Už mi nedělá problém se svléknout před chlapem co to chce jen jednou a vypadne, ale před někým ,co od toho chce víc, to problém bude. V duchu jsem si stále opakoval číslo na Ros.
"T-tak jo.", ale stále jsem věděl, že jediný, kdo tu někoho zrazuje, jsem já. "Vlastně ne.", zarazil se a otočil.
"Dal jsem mu docela slušné rachy, aspoň by ses mohl chovat nějak slušně! Budeš tu mít slušnou stravu, koupel jakou si budeš chtít! Takže teď, napustím vanu. Neptal jsem se." Jeho výraz se změnil. Jako by ho něco popadlo. Ne, jen se přetvařoval, o to mje přece celý život bohatých lidí ne? Ve filmech, na pódiích, v novinách…

Ve vaně se nic nestalo, téměř tichá atmosféra, vražedná. On se na mě občas podíval, jako by snad slintal nebo co. Ale já se mu moc nevěnoval. Bylo to hnusné, ale já se rozhodl, že chci být už jen s Tirem. Vzpomněl jsem si na jeho vlasy, zvláštní. Tmavší odstín blond barvy, až hnědé, ale na světle téměř bílé, teda, když se kouknete z dobrého úhle a když se mu lesknou od slunce. Každou chvíli tam mi dokázal proměnit v něco výjimečného.

Držel mě při životě a teď, má kyslíková bomba mi zmizela na dně oceánu i s brýlemi. Nic jsem neviděl, slaná voda mě pálila do očí a já nemohl dýchat. Hladina byla moc daleko, nestihnu vyplavat, utopím se. Vidím, jak hrabu rukama. Jak kopu nohama. A on se válí na dně a pláče. Chci ho vzít s sebou, ale zatemní se mi před očima a tlak ve vodě mne udeří do hlavy. Šílená bolest a já vypouštím poslední zásoby kyslíku. Klesám ke dnu. Vše je tmavé, čím dál tmavší, až vše zcela zčerná.

"Hah!", probudil jsem se, celý zpocený, nejprve jsem nevěděl, kde jsem, ale pak jsem si všiml svého pokoje a že spím na vodní posteli


"Dáš si taky džus?", zeptal se mě, když jsem sešel po krušné noci z prvního patra do přízemí do kuchyně.
"Ne děkuju.", pokusil jsem se o úsměv.
"A dáš si něco? Když tak je ta lednice i tvoje.", usmál se. "Vezmi si co chceš a když chceš."
"Děkuji."
"Zítra pojedeme na nákup do města."
"Do města?"
"Jsme přece v L.A. .", rozesmál se. "To si myslíš, že budeš sedět celou dobu u telky nebo co?"
"V L.A.? Neviděl jsem ani nějaké pořádné domy, nebo tak něco. A kam přesně půjdem?" , byl jsem tak trošku nadšený. Trošinku.
"Do obchodu s názvem, myslím že nějak Torinacita. Vlastní ji jedna má skvělá kamarádka a často tam mám i slevy."
"Dobrá. Moc se těším.", usmál jsem se a já si uvědomil, že to je ta šance. Teď můžeme uprchnout!

Kapitola 42. ,Život R. Aika

4. září 2012 v 21:08 | Elfel |  Život R. Aika
Kapitola 42.

"Dobrý den." , pozdravil jsem uctivě.

"Jdu si pro tebe, já jsem Gabriel.", usmál se ten nádherně vonící chlapík a podal mi ruku. Vrhl jsem na něj nechápavý pohled. Ruku jsem mu nepodal, na místo toho jsem se podíval po špekounovi.

Two steps from hell- False king

4. září 2012 v 20:38 | Elfel |  Recenze songů
Two steps from hell- false king (<< odkaz na youtube)

Dámy a pánové... Two steps from hell!
Já miluju toto hudební odvětví: chorální hudbu, bez zpěvu, i když zde ..více méně hlasy jsou, není to určitý text (alespoň si to myslím). Bez debat, co si budeme nalhávat, je to úchvatná hudba!
TSFH nedělají hudbu jen pro filmy, tzv. soundtracky, ale i jen tak. Miluju i další, ale tahle mne dnes naprosto odrovnala!

Bodování:
10/10

Myslím, že tato hudba si to zaslouží a zařadí se u mě jakko jedna z nejlepších!! Je to jako med pro má ouška ;-).

Notebook :-)

4. září 2012 v 16:05 | Elfel |  Deník Elfela
Tak lidi!!! Mám HP PROBOOK 4530s. Je pohodičkový. :-) šlape tichounce a hladce, repráčky to má luxusní... ale když ho mám na koberci, nesmím s ním pohnout, protože se hned vypne :-D.

Těšíte se na další kapitoly povídek?

Co se týče školy:
První dny na střední?
První den byl rozhodně katastrofální pád do neznáma. Dvacet jedna lidí... na mne moc moc moc!
Dnes už to ale bylo lepší, tak... bavím se s pár holkama (je jich tam devatenáct... ale co by jsme mohli čekat od střední zdravotnické, že?
Učitelku třídní jsme "schytali" bombastickou! :-) A je tam i dobrá paní uklízečka, opravdu! Bavím se i se třeťačkama :-D...wou.
Nerad bych se vracel na metin, tak nevím, zda ho vůbec budu stahovat. Asi ani ne. Ne teď. Chci se plně orientovat na školu a notebook či povídky by připadali v úvahu až k večeru. Na škole je i knihovna a chci ji využívat :-)

Zítra jdeme na zámek Konopiště, no moc se mi nechce, protože sportovní věcí- kalhoty nemám- sakra já už nechci růst!!!! :D Jak jsme vyházeli téměř všechno oblečení nemám tepláky..a to nás učitelka chce vzít ještě na kuželky.... :////. No nevím nevím.

.Jo a luxus- v pondělí máme školu od 7.10 takže autobusem jedu v 6.15 :-D :-D ...lol!!! Každý den přijedu domu v 17.00 a to ještě pujdu kilák pěšo takže v 17.10...hmmm :-D :-D Nevím, ale pro mé čtenáře negativní zpráva- nejspíše budu velmi časově omezen pro psaní povídek. Je mi líto ;-*

Mizim sekat trávu! Tak ahojda a držte mi palce, protože ten boj s vražednou rýmou musím vyhrát! Mám sedřený nos, stále smrkám krev a za dnešek- dva rozmáčené hadrové kapesníky, dva a půl balíčků papíráků a jedna chudá hadrová plína :-D

ADIOS!!