close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Září 2012

Katastrofa! Dnešní den= katastrofa!!

18. září 2012 v 16:29 | Elfel |  Deník Elfela
Tak brutální hele!!!
Dnešek?
Začneme obět, jak jinak než, začátkem.
ŠKOLA:

Tak v tomto ohledu si skoro nemám na co stěžovat...skoro.

Hon

13. září 2012 v 18:50 | Elfel |  Kapitolové povídky


Název: Hon
Předchozí díly: Plán C, Lov na stín
Žánr: Sci-fi
Autor: Elfel

Ukázka:
•Od dob, co mi bylo sedmnáct se toho dost změnilo. Lidé nechodí pro vodu do studen ani do řek, ale do hypermarketů, přestali věřit na temné bytosti a mají je za pohádky, mají léky proti chorobám i nemocem… dost se toho změnilo.

Teď už zase sedím v kavárně, popíjím své kafe a povídám si s očividnou obsluhou, zahrnující pouze jednoho člověka. A to černovlasého kluka s modrýma očima- Markuse. Celkem příjemný típek, i když na první pohled by se jevil jako strašidlo s rozcuchanými vlasy, je s ním sranda. Horší to je, že člověk s blbou náladou pro srandu zkrátka není. Ale úsměv a krok- kdo ví, co mi ještě můj "život" přinese.

Noc plná krve, smrt dívky, matky i otce, jen jeden se svíjel v bolestech na zemi. Viděl jsem za někoho jiného, viděl jsem utrpení někoho jiného.
Díval se na ruce, jak zbělaly, z kůže opadala veškerá srst- krémové barvy. Oknem prokukovaly první paprsky světla. Nastávalo ráno.
Ty dvě ženy se oblékly do kápí a se šílenými úsměvy opouštěly dům.
Křeče, které "prolézaly" celým jeho tělem, mu bránili v rychlejších pohybech. Takřka vynulovaly rovnováhu těla, vyřazovaly zrak, čich. V ústech cítil trpkou chuť, ale i přes to všechno se snažil je pronásledovat.•

Kapitoly:
•1 / •2 / •3 / •4 / •5 / •6 / •7 / •8 / •9 / •10 / •11 / •12 / •13 / •14 / •15 / •16 / •17 / •18 / •19




11. září 2012

11. září 2012 v 17:55 | Elfel |  Deník Elfela
Nejspíš očekáváte, že budu rozebírat první část datumu. Omyl!! Tohle je prostě o mě, můj deníček!

Kapitola 15. ,Lov na stín

9. září 2012 v 13:52 | Elfel |  Lov na stín

Kapitola 15.

Přes její rameno jsem spatřila postavu muže, celá v plamenech a vedle něj postavu ženy, tvořenou vodou. Nejprve jsem si myslela, že se mi to jen zdá, ale v tu chvíli, co mne ta bestie uvolnila z jejího sevření a změnila se v páru, nebo tak něco, a mým tělem projela strohá bolest, jsem si uvědomila- nezdá se mi to! Tmou, kterou prosvěcovalo intenzivními paprsky plamenů rychlý pohyb "ohnivého chlapce" a křišťálově se lesklo v kapkách vody, zanechávající ve stopách "vodní dívka", se míhal šedý kal, přes který byl vidět jen matný obraz.
Rukou jsem si tiskla krvácející ránu na krku, potila jsem se jako svině před porážkou a z očí mi tryskaly slzy. Ne ty Poslední, ale bolesti. Pozorovala jsem, jak mi na rukách naskakují tlusté žíly, jak mi na stehnech mizí tuk a zůstává napnutá bílá kůže, plná zimy.
Blesk osvětlil celé dolní prostranství pavilonu, odkud šlo vidět až na chodbu- co spojovaly různé pavilony, či budovy- zrovinka ve chvíli, kdy před budovou probíhal Bernard. Chtěla jsem se zvednout, ale bolest mi to nedovolila. Všímala jsem si i narůstajících nehtů, v ústech mi cosi bodalo do jazyka- později jsem si všimla, že to byly mé špičáky.
Celé se to odehrávalo nejspíš chvilinku, ale člověku v bolestech a utrpení tak velkém, to připadá jako léta.
Přede mnou se odehrával boj- modré, šedé a rudé paprsky světel, doprovázející krupobitím, skřípáním nehtů, skřeky a hromy se míhaly sem a tam po celé budově. Kusy zdi se občas odlomily- nejčastěji totiž vznikaly ve zdech rovnou celé díry, ale ohromné, jako kdyby jimi prohodily skříň.
Náhle vše ustalo, u mne stály dvě bytosti- z vody a ohně. Naproti nám stála šedá mihotající se postava.
"Ty malá … jednou kamarádi, vždycky kamarádi. Že? Elizabeth?", chodbou rezonoval smích, připomínající skřípání vrat.
"Od tebe to sedí.", pronesl chladný mužský hlas. Poznala jsem v něm Viktora, ale kdo je ta poslední.
Zprůhlednělá postava se ohlédla. "Koukám, že naše šťastné setkání předčasně ukončím. Smůla, když si pomyslím, že budu muset vaše dušičky hledat znova.", zavřeštěla a její "tělo" se vrhlo proti nám. Stále jsem nemohla vstát, ale dívka, co stála vedle mne mi podala svou mokrou ruku, ne zcela proměněnou v lidskou, ale už šly dokonale rozeznat prsty, loket a rameno. Pomalu se měnila do své původní podoby- hnědé vlasy po ramena, šedé oči a plné rty.
Vstala jsem a stále za její pomoci jsme přecházely na druhou stranu chodby, co nejrychleji to šlo. Ozvala se rána, další a z levé strany chodby cosi prorazilo zeď směrem dovnitř. Cosi sem vtrhlo. Obrovská zrůda, neměla kožich, šupiny, peří, nevím co to bylo. Jen fialová kůže - za světla růžová, plná žil a šlach. Tvarem lebky, pokryté sem tam kůží, očima a tesáky to připomínalo vlka nebo lišku. Mihlo se to před námi, ale Elizabeth stačila mávnout rukou a zrůdu strhly proudy vody k zemi. Voda se mu držela u čenichu- utopil se.

Do chodby se linuly kroupy společně s kapkami deště. Pronikalo sem dost světla. Za námi se stále ozývaly výbuchy.
Ohořelé tělo nám padlo k nohám, ještě se po zemi sklouzlo několik metrů před nás. Bílé vlasy plné popela, obličej poškrábaný od nehtů a oči plné slz z prachu. Děsně jí drkotaly zuby.
El mě pustila a zamotala dívku do vodních pruhů, mihotající se ve vzduchu pod jejími pohyby rukou. Ovládala vodu, jako by to bylo její tělo. Dívka panikařila, vyfukovala ze sebe velké bubliny vzduchu, všechny její zásoby kyslíku. Vznášela se ve vodní kouli nad zemí, až znehybněla- ne na dlouho. Znovu se smála a bez problémů vyskočila z koule, co se po jejím úniků rozprskla o chladnou podlahu plné krup. Blesky nám ukázaly, že utíká ke dveřím, za kterými mizí s doprovodem- jejím hlasitým, pronikavým, až nechutným smíchem.
Dveře se ani nestačily zavřít a už na druhé straně stál On- stín. Elizabeth vycítila nebezpečí, chytla mne kolem ramen, táhla mne k díře po vlkodlakovi. Mezi tím Viktor- plápolající tělo ve vzduchu- zapálilo celou chodbu svou ohnivou silou. Všude bylo světlo. David k nám neměl šanci projít, aniž by se musel přeměnit do své lidskosti. Všichni tři jsme proskočili dírou ve zdi a ocitli se na hřišti. Díky Viktorovi a El, kteří mě přenesli v mžiku na druhou stranu hřiště, jsme stačili zpozorovat, že do budovy někdo proskočil shora. Byl to jen záblesk stínu, neviděli jsme kdo to je. Následovala exploze celého areálu školy, doprovázená zelenými plameny. Plameny ale nezničily školy, jako by neničily hmotné věci, jen zdmi .. "prošly". Rána, další, další, bylo jich mnoho.
Nad areálem kroužil vrtulník, ale po několikáté explozi zmizel. Nejspíš zpanikařil, nebo mu plamen něco provedl, nevím.
Kroupy mi bubnovaly o hlavu, ale já takřka nic necítila, ba naopak jsem pocítila jakýsi nárůst síly. Podobalo se to znovuzrození. S napětím jsem si prohlížela ruce, nohy, tělo. Ani mi nebyla zima. Stále jsem byla v tílku a kalhotkách. Z křoví za námi se vykutálelo několik osob, zahrnující Samuela, Abigail, Lin, Andreu.
S hekáním a vzdechy se ozývala poslední chybějící osoba z pohřešovaných- Natálie, belhající kolem stromů z pravé strany tělocvičny. Všichni nejspíš v dály rozpoznaly rudě zářící zorničky, temné vlasy s tmavým oblečením a bílou pletí.
"Zelené plameny…", vytrousila Abigail. "Měla jsem ji za legendu."
"Ten, kdo je ovládá by tam měl ještě být. Myslím, že jsem viděla, kdo tam skočil….ale jen tak přibližně.", pronesla Elizabeth.
"Kdo?", ozývaly se hlasy všude okolo a na mne doléhala bolest hlavy.
"Měl černé vlasy a kabát. Víc nevím, ale jak říkám, měl nebo měla by tam být."
Přiběhly další dvě dívky- jedna zcela blonďatá, s výrazně obdařenými vnady a druhá malá, tipovala bych ji na pátou třídu.
Zachtělo sem i spát, z ničeho nic. Omdlela jsem, to ta bolest hlavy, byla nesnesitelná.

Kráčím ulicí, všude svítí letní slunko, voní zde rozkvétající růže, tulipány a karafiáty. Kráčím londýnskou ulicí, obydlenou všudypřítomnými lidmi, dětmi s kočárky od panenek, manžely se sekačkami a ženuškami v zástěrách, česající malé jabloně. Kráčím ulicí, kde jsem jako malá vyrůstala, žádná auta, jen kola, boty. Jediné, co zde mělo motor a projelo tudy, byly tak dva motocykly za den.

Vůně hlíny a trávy orosené ranní rosou, tvrdý zápach kouře spolu s pomerančovou sušenou kůrou mne probudily. Stála nade mnou dívka, co jsem nikdy neviděla. Její světle namodralé vlasy s bílými melírky na mne působily tak, že stále spím. To jen její dech, ze kterého jsem cítila jak výrazný pach zubní pasty, tak i silný závan krve.
"Probrala se.", zašpitla mi nad uchem, ale dívala se někam pryč.
Hned se kolem mne seběhly již známé tváře- Samuel, Abigail a další.
"Jak se cítíš?", zeptala se černovlasá Lin.
"Jde to.", procedila jsem ,ve snaze se dostat na nohy.
"Vyceň zuby.", zasmála se.
Nevěděla jsem proč, ale jazyk mi přejela přes špičáky, které byly nadmíru delší, než to bylo u mě zvykem. Stejně tak dolní. "Chtěla bych se napít."
"Podejte ji vodu.", zvolala Elizabeth. "To byla ironie idiote! Krev! Dej mi to, udělám to sama.", začala křičet. Zanedlouho už stála vedle mě se sklenicí rudé kapaliny. Voněla po železe a teplem překypovala.
Uchopila jsem sklenici, ale okamžitě praskla. Všude propuknul smích. "Doneste jí novou s brčkem!", na to se smích rozezněl znovu a hlasitěji.

A takto probíhaly mé první dny v mé nové podobě. Má síla byla mou novou stránkou. Silnější než jiní, rychlejší než jiní, to byly mé schopnosti.
"A co David?", zeptala jsem se, ale nikdo neodpověděl. Jediné co probodávalo tíživé ticho, bylo bublání filtrace v obrovském akváriu. Kde to vlastně jsem?

Vše skončilo, jak to začalo- otázkami, na něž není odpověď…

KONEC dopsáno 7.7. 2012
B. Ondřej

Kapitola 14. ,Lov na stín

9. září 2012 v 13:51 | Elfel |  Lov na stín

Kapitola 14.

Přede mnou stál Samuel. Od úst mu tekla krev a měl natržené ucho. Těžce oddychoval. Mé pozornosti neutekly jeho dlouhé špičáky.
Nevěděla jsem, na co se zeptat dřív. Jestli na to, jak jsme se sem dostali? Dveře byly zevnitř zabarikádované, tudy jsme rozhodně nepřišli. Nebo na to, kolik jich tu je, či snad co je zač.
Otočila jsem se kolem dokola. Opět mi blesk posvítil do veliké místnosti, plné židlí, stolů a pár osob. Seděla tu Andrea, ruku celou od krve, obvazem ovázané stehno, tržnou ránu na čele. Za rameno jí držela Abigail, purpurové oči jí zářily ve tmě.

Oči mi zalétly na stůl, na druhém konci jídelny. Zvedl se mi žaludek a z úst mi vychrstly žaludeční šťávy společně s vypitým espressem a kusem housky.

Na stole byl svázaný Eduard- ten bůček, co měl děsně dobrou náladu. Jeho tělo znetvořené- chyběly mu rty, oční víčka a ke stolu byl přivázaný svými…střevy. Znovu jsem pozvracela zelenkavou podlahu.

Samuel mi podal papírovou utěrku.

"Děkuju.", otřela jsem si ústa. "Kolik vás tu je?"

"Já, Abigail, Andrea, Natálie, David a Lin."

Sakra, měli jsme dohodnutou schůzku, naštěstí až na pozdější hodiny, ale… jestli se vůbec nějaké dožijeme.

"Lin už je u dveří.", zašeptala Abigail a nespouštěla ze mě oči.
Samuel zmizel, náhle se zase objevil vedle mě s Lin po boku.
Pokud se mi tedy doopravdy Lin snaží pomoct, bude lepší se jí na některé otázky zeptat v soukromí. A nebo ne! K čertu s tím. "Co se to tu děje!?", vyjela jsem, ale snažila jsem se být potichu.
Abigail, Lin a Samuel se na sebe podívali.
"Řekni jí to ty.", kývla hlavou Abigail na Lin. Ta jen vzdychla.
Vzala si mne stranou.
"Tak jo. Předpokládám, že jsi v tělocvičně viděla tu ženskou v bílém…"
Jak o ní ví? "Jo, viděla."
"SOFORIP nezkoumala nemoci, ale dělala výzkum na upírech a vlkodlacích. Každý upír má nějakou svou zvláštní vlastnost, nebo schopnost."
Chvíli mi trvalo, než by došlo, že nežertuje. Ale nějaké lepší vysvětlení nikdo podat nemohl.
"Možná jsi už četla, nebo jsi viděla zhruba před rokem v televizi, jak se zhroutila její společnost. Za to nemohli teroristi, ale my. Přesněji ti, které ona zkoumala. Dělala z nás takové ty pokusné králíky- co kdo vydrží. Pomohla nám Evelin, ta zemřela při výbuchu toho komplexu. Ale jednou z nejdůležitějších částí našeho života, je doba přeměny. Všechno, co se tě dotýká při přeměně- voda, oheň, světlo, stříbro, zlato-, proti tomu jsi pak imunní."
"Když jsi řekla -našeho života-, to znamená…?"
"Já, Abigail, Cristal, Mila a Niki jsme byly právě těmi pokusy. Díky výzkumu máme všechny stejné schopnosti- můžeme se dorozumívat v mysli, plus máme termální vidění. Samuel má zase schopnost teleportace. U každého se schopnosti objeví někdy jindy….", odmlčela se. Všichni nás pozorovali.
"A David…"
"Některé schopnosti nemají zařazení, ale některé ano. Třeba živly: blesk, oheň, voda, vítr, země a led. Někdo říká, že led spadá pod vodu, ale není to tak. Na světě dokáže ovládat každý živel jen jeden upír a ten když zemře, jeho schopnost zdědí někdo jiný. Pak tu jsou další odvětví: zelené plameny- smrt a život, stín, různé druhy teleportace a mýtické bytosti. Někteří upíři mají více schopností, kupříkladu ta Velena- mění se v draka, ale prý vyvolává nějaké iluze, ale tím si nejsme jistí."
"A co teda ten David?"
"Stín. Ovládá stín. Jen svůj, ale zkus zabít něco, co není hmatatelné, že?", nasadila sarkastický úsměv.

Zavládlo tu ticho, které prolomil smích, vycházející z druhé strany dveří. Patřil Davidovi.
"B-i-n-g-o!", znovu se rozesmál a dveře se rozlétly.
Pokaždé když udeřil blesk se jeho stín změnil na jeho pravou lidskou podobu. Že by byl zranitelný na světle, kde není obklopen stínem? Vytáhla jsem druhý ze svých Rugerů a čekala na další blesk, zatímco se jeho stín blížil. Blesk nepřicházel, ale za to David už byl dost blízko. Všichni jsme byli v pasti, vlastně téměř všichni. Abigail prorazila zeď na chodbu. Samuel odnesl Andreu pryč. Všichni byli pryč, jen já tam stála, jako z kamene. Kolena se mi klepala, zuby skřípaly a do očí se mi hrnula poslední slza. Rozklepaná ruka svírala mou poslední, plně nabitou zbraň. Blesk udeřil a já střelila. Fungovalo to! David se na moment svalil na zem, viděla jsem, jak se jeho rána rychle hojí. S božekáním jsem utíkala chodbami, až do pavilonu se třídami plných hudebních nástrojů. Už při prvním kroku jsem zaslechla nádhernou hudbu na klavír. Šla jsem za zvuky.
Seděla tam dívka s dlouhými bílými vlasy. Bílými, jako sníh a hrála. Při tom poslouchání jsem zcela zapomněla na všechno to dění za mnou- na křik, Davidův smích, na můj Ruger, na volání Bernarda. Ze snění mne probral hrom.
Bernard, je na chodbě.
"Kampak by jsi šla?", škubla mi s paží ta bělovlasá dívka s rudýma očima. Trhla s ní znovu a vyhodila mi rameno. "Kam?", smála se.
Spatřila jsem její tesáky. Můj prst automaticky stiskl kohoutek pistole. Stříbrná kulka bleskurychle zasáhla hrudník dívky.
"Ty štětko! Ty svině jedna!", svíjela se na zemi, ale pak se zase jen zasmála a vstala. Její rána se zahojila stejně rychle, jako ta Davidova.
Pocítila jsem bezmoc. Tělem mi projelo mraky jehlic, naskočila mi husí kůže, pot mi stékal po čele a nyní mi z tváře stekla ona poslední slza. Můj nos zašimrala vůně krve, její bílé vlasy mi škádlily tváře, její ruce svíraly mé boky. Drtila mě v obětí. Tělem se rozběhlo teplo, vzápětí zima, zase teplo…stále se to střídalo. Mé tělo bylo v takovém tom zvláštním šoku, takže bolest nevnímalo, jen lechtání stroužků krve na mém krku.


Hannibal

7. září 2012 v 17:49 | Elfel |  Recenze knih



Název: Hannibal
Autor: Thomas Harris
Překlad: Jana Odehnalová
Rok vydání v ČR: 1999
Počet stran: 478
Žánr: krimi

Kapitola 13. ,Lov na stín

7. září 2012 v 17:30 | Elfel |  Lov na stín

Kapitola 13.

Seděla jsem ve svém křesle s espressem po ruce. V hlavě mi létaly obrazy zavražděných, a pak ta žena s mikádem, já ji už viděla. Neochotně mne myšlenky postavily na nohy. Odebrala jsem se k telefonu a vytočila Bernardovo číslo na pevnou linku.
"Haló?", ozval se hlas z druhé strany.
"Ahoj Bernarde, mám na tebe dotaz…"
"Prosím, ptej se."
"Znáš tu ženu, co byla dnes v tělocvičně? Stála u toho mrtvého těla a smála se společně s dalšími lidmi. Měla to bílé mikádo s…"
"Hm. Znám, byla ředitelkou té společnosti, co jim údajní teroristé napadli komplex. Obrovská katastrofa. Několik mrakodrapů spadlo do ulic v poledních hodinách. Mnoho mrtvých."
"Aha. A jméno té agentury?"
"Počkej moment. Hele, jmenuje se Velena, najdi si to na internetu, já teď sháním toho Viktora, jak si chtěla, ale není nikde k nalezení."
"Dobrá.", povzdychla jsem. "Díky moc, měj se. Pak mi zavolej, až ho najdeš."
"Jo, čau."
Klesla jsem do točícího křesílka u malého notebooku značky ASUS a usrkla jsem si svého espressa. Nebe se zatahovalo, asi bude pršet.
Ihned, co jsem zadala do vyhledávače Yahoo jméno Velena, vyběhlo mi několik jejích fotografií s krátkými úryvky článku. Otevřela jsem první odkaz.

"Ředitelka jedné z největších společností, zkoumající nemoci a choroby na celém světě je v krizi. Veškeré budovy, spadající pod její ruku, se zřítily do ulic Londýna, které byly zrovna "v plném provozu". Sama se nechce k dění více vyjadřovat, ale její mluvčí prohlásil, že za vším stojí nečekaný útok teroristů. Policie nenašla viníky, co by mohli za tento masakr. Bylo nalezeno mírně pod tři sta mrtvých. Nikdo neví přesný počet a hasiči se nechtěli pouštět do prohledávání podzemních pater, jelikož nikdo nedokáže uhodnout jejich stabilitu. Ředitelka společnosti SOFORIP nechala spodní patra zalít betonem, ty vyšší zeminou a celý areál prodala starostovi příslušné části Londýna. Ten za pomoci právě ředitelky udělali z celého placu fotbalový stadion, schopný pojmout nad tři tisíce diváků."

Tak to by mě zajímalo, proč se o tento případ stará bývalá ředitelka nějaké agentury pro výzkum nemocí.
První kapky deště dopadaly na okenní římsu a cinkaly v nepravidelném rytmu. Uklidňovalo mne to. Především pak ten nádherný vlahý vzduch. V tom zazvonil telefon.
"Hanno! Průser!...", hulákal Bernard do telefonu. Slyšela jsem vrčení motoru, troubení aut a pískání pneumatik.
"Co se stalo?", zamračila jsem se.
"Několik žáků není doma."
Škola byla mimo provoz, kvůli vraždám se tam nesmělo učit, proto byli žáci dočasně uvolněni.
"Budou někde venku.", zavrtěla jsem hlavou.
"Nikdo z nich nebere telefony a vrátného našla mrtvého kolemjdoucí, venčící psi."
"To nemusí znamenat, že jsou uvnitř."
"Taky jsem si to myslel, dokavaď ta žena neřekla, že uvnitř viděla dvě holky."
Škola je vysoce zabezpečena. Okna tvoří dvě části- dolní a horní. Dolní je z neprůstřelného skla, horní z klasického, ale ta horní část je úzká a navíc dva metry nad zemí. Pokud je něco honí, určitě je nenapadne hledat židličky, skládat je na sebe a proskočit oknem jako v těch stupidních filmech.
"Hele, jedu na stanici, nechám ti tam záznamy a vezmu pár lidí, dojedeme pro ty děcka."
Záznamy. Kamery. Zase tam nic nebude. Jen brutální kuchání mladíka. V hlavě mi rezonovaly věty z výslechů. "Když to necháte zavčasu hezky ležet a nebudete to dráždit, bude vás to ignorovat."
"Jsi tam?", zvolal a vyrval mne z mých myšlenek.
"Jo, promiň. Jedu na stanici.", už zase jsem lhala. Potřebuji vědět, co se tam děje. Musím to vyřešit a takhle se nikam nehneme. Položila jsem telefon, ale okamžitě mi zase zavibroval v dlani, než jsem ho stačila odložit.
"Ano Bernarde?", začala jsem stroze.
"Paní Hano?", ustrašený ženský hlas mi nahnal husí kůži. O to víc, že šeptal, jíkal. Nevěděla jsem kdo to je, ale přizpůsobila jsem se.
Že by některá z těch dívek? "Kdo je tam?"
"Tady Marta.", brečela. Černovlasá dívka s tmavou pletí.
"Kde jsi Marto?"
"Ve škole, myslím že v kabinetu jednoho z učitelů.", snažila se ztišit svůj hlas. "Prosím, pomozte…" vypadl signál. Nejspíš padá často, ale nevím proč. Něco to musí rušit.
Doběhla jsem do své ložnice, kde ležely na stole mé Rugery. Během pár vteřin už mi visely za pasem, společně s několika dalšími zásobníky. Popadla jsem kabát, nazula si tenisky a už se řítila ve svém půjčeném autě ke škole. Déšť značně zesílil, spíš to byla bouře, ale pořádná. Vítr foukal jako blázen, velké kapky deště mi bubnovaly do kapuce kabátu a blesky pročesávaly oblohu. Bylo zhruba pět hodin odpoledne.
Proč jsem si sakra vybrala tuhle práci?
Zastavila jsem těsně u vchodu do školy. Za mnou byl ještě ten mrtvý muž, musela volat před chvilinkou.
Dveře do školy byly zamčené. Mé ruce vydraly zpoza opasku jednoho mého blízkého přítele. Ozvala se rána, další, další a další. Zámek byl na cucky. Otevřela jsem a okamžitě mne "udeřil" do uší jízlivý výkřik. Nevěděla jsem, odkud vyšel. Bylo tu nesčetně spojovacích chodeb, v mnohých byla velká část střechy prosklená. Tam, kde prosklená nebyla, bylo zabudované světlo.
Stiskla jsem vypínač od všech světel na chodbách. Nic. Stiskla jsem ho znovu, ale reakce byla stejná- nic. Opatrně jsem nahlédla do první spojovací chodby. Nikde ani noha, jen sem tam krvavá šmouha, ale téměř nepatrná. Zřejmě stopa po nějaké odřenině. Vkročila jsem tedy do chodby. Nechtěně pokračovala dál. Déšť, nyní už míšený s kroupami byl tak silný, že mi občas zvuk cinkání krup s kapkami připomínalo praskání skla. Naštěstí bylo sklo dost odolné. První pavilon byl po levé straně chodby, zhruba uprostřed byla odbočka k jeho dveřím. Poznala jsem, že se blížím k mému cíli, jelikož ten dívčí křik zesiloval. Ozvala se rána, nepatřila mým zbraním, spíš něčemu kovovému, co narazilo do zdi. Vlhké podrážky tenisek čvachtaly po dlážděné podlaze. Bylo mi vedro. Sundala jsem si kabát a zcela jsem zapomněla, že v nich zůstal můj mobil, košile s kalhotami šustila, musela jsem se jich zbavit, stejně jako těch bot.
Nyní jsem se ocitala v šedém tílku, bílých kalhotkách, ponožkách s páskem mých Rugerů a zásobníků před odbočkou do pavilonu. Křik po té ráně utichl. Stále se opakovaly rány hromů. Dveře do pavilonu děsivě zavrzaly, ale já jimi neprocházela. Vyběhla z nich dívka. Ve tmě jsem ji nepoznala, ale jakmile se na obloze objevil blesk, vystartovala jsem po ní. Strhla jsem ji za roh odbočky a zakrývala jí ústa mou dlaní.
"Natálie, to jsem já. Hana! Uklidni se!", šeptala jsem ji do ucha, až se po chvíli přestala smýkat.
"Je to David! Je to David!", opakovala dokola.
"Dobře a kde je teď?"
"Musíme pryč, musíme pryč, nedá se zastavit. Je to jen stín. Není to nic živého.", prskala všude okolo. Ohlížela se a koukala po zemi.
"Natálie, kde je?"
"Utíkejte!", zakřičela a začala utíkat kamsi do temných chodeb.
Ani jsem se neohlédla a utíkala za ní. Na konci chodby, kde byla křižovatka, jsem zahnula napravo a ještě se podívala, co to po nás vlastně jde. Blesk pročísl oblohu, odhalil tak temná chapadla tvořená stíny. Ohromná, kmitající chapadla, byly na zemi a "plazily se". Celé to byl stín Davida, stál na druhém konci chodby a nehýbal se, jediné, co se hnulo, byl ten jeho strašný stín. Pak zmizel, ale nezmizel se vším všudy, ten jeho zatracený stín šel po mě. Dala jsem se tedy znovu do panického běhu. Nevnímala jsem odbočky, pavilony.
něco mne chytlo, trhlo to se mnou a namísto v chodbě jsem stála v jídelně.
"Ty jsi…"

Kapitola 45. ,Život R. Aika

7. září 2012 v 17:25 | Elfel |  Život R. Aika

Kapitola 45.

Další den jsem se probudil,…ne, já ani nespal, celou noc jsem brečel na chodbě. Seber se! Bylo už brzo ráno, kolem čtyř hodin a já si říkal 'Všechno bude dobré!', dneska utečeme!


Kapitola 12. ,Lov na stín

6. září 2012 v 17:21 | Elfel |  Lov na stín
Kapitola 12.

"Bez důkazů. To zkrátka není možné!", hudrovala jsem, nervózně pochodovala po pokoji a popíjela Skotskou.
Povzdechl.
Zazvonil telefon. Bernardovi chvilku trvalo, než se vzpamatoval. Byl hluboce zasněný, že ani necítil stůl, který se chvěl pod vibracemi jeho mobilního telefonu. Najednou to ustalo.
"Volal ředitel.", pronesl a vzápětí se rozezněla pevná linka. "Tady vrchní vyšetřovatel Bernard. Ano, samozřejmě."
Chvíli bylo ticho, spatřila jsem jeho pomalu klesající bradu. "C-cože? Hned tam budeme, ničeho se nedotýkejte! Zabraňte jakémukoli kontaktu žáků s místem činu! Nejlépe je ihned pošlete domů. Už jsme na cestě.", položil sluchátko. Jednou rukou si přihnul Skotské a druhou si mnul obličej.
"Co se stalo?"
"Řeknu ti to v autě. Podej mi kabát prosím."
Ihned sem mu hodila černý těžký kabát a sobě jsem si vzala ten svůj dlouhý hnědý. Venku mrholilo, ale slabý déšť jsme přeběhli rychle. V zápětí už jsme seděli v policejním autě, na střeše nám houkaly majáčky a za patami se nám řítilo druhé auto.
"Další vražda."
"Tak rychle?", udivila jsem se.
"Hm. Byl to ten hnědovlasý brejlatý."
Udivila jsem se ještě víc. "Ivan?"
"Jo, myslím, že se tak jmenoval."
Sakra… podezřelý v tahu. Už jsem si vybavovala jeho tělo v absurdním stavu, někde na záchodku, jak visí za střeva, ale omyl ve všech směrech. Jen v tom, že visel, jsem se nemýlila.

Vcházeli jsme do školy, nikde ani noha, až na chodbách, spojující pavilony a tělocvičnu, jsme s Bernardem spatřili několik skupin hledačů stop s bílými kufříky, zakrvácenými rukavičkami. Už před velkými prosklenými dveřmi nás zastavil jeden z Bernardových kolegů.
"Dobře, vy můžete vstoupit."
Ukazovala jsem mu odznak. Bernarda pustil taky, ale moc se netvářil. Asi nějaká rivalita. Když už jsme u těch nadřízených, nikdy by mě nenapadlo, že má nadřízená, kterou jsem nikdy neviděla, bude žena. Viděla jsem ji snad patnáct vteřin po našem vchodu do tělocvičny. Stála na konci toho ohromného sálu, v bílém plášti, s úsměvem na rtech a s bílým mikádem. Z dáli mi mávala.
"Dobrý den, my se známe?", odložila jsem si věci a šla k ní.
"Jsem tvá nadřízená, to já ti udělila tento případ. Nebudeš přeci s tvým talentem marnit čas zde, ne?"
"Hm.", v duchu jsem pronesla pár nadávek na její šeredný účes, stupidní hlas a vůbec na celou její osobnost.
"Kamery?", zaslechla jsem Bernarda, co mluví s ředitelem.
V tělocvičně byly dvě, každá na opačném rohu, vysoko těsně pod střechou, za silnými železnými sítěmi, co je měly chránit před nárazy míče.
"Budou záznamy?", šla jsem za ním.
"Zase do hodiny. Už jsi ho viděla?", ukazoval za mě.
"Koho?", otočila jsem se tím směrem, ale okamžitě mi zrak klesl jinam. Bylo to šílené zvěrstvo.
Chlapec visící za nohu ve dvoumetrové výšce hlavou dolů. Na kotníku měl uzel, z něhož by se jen těžko vymotal. Ze zad mu plandala lesklá zakrvavená kůže, rozdrásaná od jakého si biče. V nohách měl díry, kterými se hladce protáhly i pingpongové míčky. V jednom oku měl zaražená sklíčka od svých brýlí. Prsty, co byly původně na jeho ruce, ležely na zemi v obrovských kalužích krve.
Bernardův pohled byl chladný. Jako by to byla jeho běžná denní rutina. Vražda jeho ženy v něm zanechá hodně velké následky. Věděla jsem, že tohle musím vyřešit v co nejkratším čase.
"Bernarde, ráda bych si promluvila s Viktorem, můžeš mi ho sehnat?", vyndala jsem právě vibrující telefon.
"Hned to bude."
"Díky moc.", uchopila jsem telefon a zmáčkla zelené sluchátko. "Ahoj, hele, mám hodně na pilno, mohla bys zavolat za chvíli?"
Z druhého sluchátka to zašumělo. "Jsi všude v televizi! Úřady říkají, že poslali do Londýna na nějakého masového vraha nejlepšího kriminalistu, co mu je na stopě a dali tam tvou fotku! Jsi slavná holka!"
Nechtěla jsem nic vyzrazovat. Jak to, že nemám žádnou stopu, tak i to, že zavraždili dalšího. "Jo, zanedlouho bude sedět."
"To bych mu taky řekla! Holka, dopadni ho co nejdřív, ty popisy její mrtvoly zní opravdu nechutně, je to i v novinách. A to nemluvím o fotkách!"
"Mám opravdu na pilno, zavolej za týden jo?"
"Nebudu rušit, měj se a vyřeš to co nejdřív! Elišce se po tobě moc stýská.", zasmála se a já ve sluchátku zazněla hlas malé Elišky, její dcery.
"Jo Magdo, ahoj."
"Ahoj!"
Byla jsem jak na trní, z jedné strany mé příbuzenstvo, z druhé tohle. Dělala jsem opravdu mraky případů! Mraky! Ale tohle, to se žádnému z nich nevyrovná. "Máme nějaké stopy?", zeptala jsem se posledního odcházejícího policisty s naleštěným kufříkem.
"Bohužel, našlo se pár chlupů, ale obáváme se, že všechny patří tomu chlapci, protože jsme je našly společně s částmi kůže, co by mohly chybět na zádech po těch ranách. Dáme vám vědět do večera. Zatím naschle."
"Dobrá, dejte vědět. Děkuju moc.", povzdychla jsem.


Kapitola 44. ,Život R. Aika

6. září 2012 v 17:17 | Elfel |  Život R. Aika
Kapitola 44.

Gabriel na moment odjel pryč a já měl celý dům pro sebe. Od dvanácti až do dvou odpoledne. Rozhodl jsem se zavolat Ros, jestli by byla ochotná zítra jet a nenápadně nás najít v tom obchodě.
"Ahoj Ros!", zvolal jsem nadšeně do sluchátka od pevné linky.
"Jsi to ty Richi?", bylo slyšet, jak se směje a hned za ní jsem někde zaslechl hlas Tira.
"Jak se máš? A co Tiro, nedělá problémy?",cítil jsem mou klepající se bradu a slzy, co se mi vhrkly do očí.
"Všechno je v pohodě, hraje tu s mým bráchou na play stationu.", na chvíli se odmlčela. "Myslím že se to jmenuje nějak Need for speed, ale nejsem si jistá."
"Jo. Prosím tě, mohla by jsi zítra přijít s Tirem do jednoho obchodu?"
"Klidně. Miluju nakupování! Ticho tam sakra! Nic neslyším!" , a já si v duchu říkal, jaké mám štěstí, že tímhle tónem neřvala na mě. Sluchátko mi málem vypadlo z ruky, jak jsem se lekl. "A kde ten obchod je?" , zeptala se.
"V L.A., jmenuje se prý Torinacita."
"Jo,ale nemyslel jsi Torenacita? Tam chodím každý týden, mají tam skvělé věci!"
"Asi jo.", byl jsem úplně zmatený.
"A kdy?"
"Nejspíš odpoledne.", bylo slyšet šustění papírů a nejspíš jak něco píše na papír.
"Hm. Budu tam!"
"Díky! Ahoj!"
"Jo, ahoj a zítra!", položila telefon dřív, než jsem stačil říct, aby ho pozdravovala. Pozdě.
Tak teda zítra. Pomyslil jsem si. Konečně!

Ve dvě hodiny a pět minut (plus mínus), přijel Gabriel. Nesl malou igelitovou tašku z níž koukaly listy nějaké zeleniny a kus bagety, samozřejmě že taška byla celá něčím naplněným, ale tohle bylo všechno, co jsem zahlédl.
"Jdi. Kamkoli kam chceš, ale kuchyň teď ovládám já.", usmál se. "Něco uvařím a kouknem na nějakej film ne?"
Jeho chováním jsem byl trochu zaskočen. "J-jo. Třeba.", nějak mi to koktání poslední dobou šlo. Krátké vlasy se mu leskly, jakmile na ně dopadly jediné paprsky slunce.
Zapnul jsem televizi a pozorně sledoval, co kde dávají. Můj nejoblíbenější pořad nějak přejmenovali, na což mě upozornil Gabriel, když jsem ho splašeně hledal a nadával u toho.
"Co dávaj?", zeptal se, ale ani se na mě nepodíval.
"Samé telenovely!", a jiné pořady či seriály, kde něco nabízeli. Na programy tipu Disney channel jsem se raději ani nepodíval. Některé díly některých seriálů byly dobré, ale častokrát se opakovali a já už měl pocit, že všechny znám dokonale.
"Pustíme si teda něco?", sluch mi zbystřil.
"A co máš na mysli?"
"Máš tanec s vlky?", při jeho směšném pohledu jsem usoudil, že se mi jen vysměje do obličeje.
"Tak to fakt ne. Ale filmy podobné Rychle a zběsile jo.", domem se roznesl smích.
"I to jsou dobré filmy.", slyšel jsem spousty chvály na střední, ale já je nikdy neviděl. Nepřitahovali mne nějaké akční filmy, kde se střílelo. Spíš historické, nebo ze západu s indiány a takové ty "staré a kouzelné" filmy, co měly vždycky něco do sebe. Dokázaly člověka rozbrečet, nebo potěšit ze skvělé podívané.
Otočil jsem se a podíval se, co to vaří. Ale na to jsem hned schytal vroucí pohled, což mě přinutil ose zase stočit na pohovku k obrazovce.

Vzduchem se linula skvělá vůně.
"Tady to je!", položil na stůl dva talíře s opraženou bagetou, jemně posolenou, omytou, vodou ochlazenou zeleninou a volským okem (vajíčkem).
"Voní to skvěle!", pochvaloval jsem.
"Dík.", zazubil se a sehnul se k obrovské skříni, která s pro otevření musela vytáhnout, takže takový veliký šuplík. Když to vytáhl, uviděl jsem obrovskou hromadu disků do dvd přehrávače. "Páni! Taková sbírka!", ovšem všechno byly originály. To musel ostát majland!
"Kdepak. Jen skvělé filmy od skvělého prodejce." Rychlým pohybem vytáhl jeden kryt s diskem uvnitř. Pohyb byl taky rychlý až jsem si myslel, že to ani nehledal, už věděl kde co má, nejspíš.
Zapnul ho. Zatáhl závěsy a zatemnil místnost. Jako v kině. Obrovská obrazovka, pohodlí a jídlo. Ještě vytáhl deku a oba jsme se natáhli na gauč. Každý měl hlavu na druhé straně.
"Je to fakt dobrý!", oznámil jsem s obrovským nadšením hned, jakmile jsem polkl první sousto.
"Je to jednoduché a rychlé. Hlavně dobré."
"To teda!", v jeho obličeji jsem zaznamenal radost, že mi to chutná.

Oba jsme dojedli a už půl hodiny sledovali film s napjatou atmosférou po celém přízemí.
Občas se na mne koukl, nevím proč.
Po chvíli začal podezřele hýbat jednou nohou. Pak mi došlo, že se mne snaží dráždit, což se mu po chvíli podařilo. Chodidlem mi přejížděl po rozkroku u kalhot. Stále znovu a znovu, dokavaď jsem nezasténal. Zavřel jsem oči, kousl se do rtu, abych náhodou nevypustil zase nějaký pazvuk. On se jen uculil, jako by na svou práci byl hrdý. Pak se ale přetočil a ležel na mne. Krátkými pohyby, které vyvíjel odstrkováním se od opěradla pohovky se naše těla třela. A nejen těla. Líbilo se mi to, když mě začal líbat po šíji. Svlékl mi tričko, pak kalhoty. Nakonec jsem skončil nahý pod tenkou dekou, kterou stejně shodil dolů a jazykem sjel po mém těle až k mému údu. Křečovitě jsem zaťal prsty u nohou a rukama se chytl opěradla za sebou. Neudržel jsem další zvuky a povolil jsem stisk svého rtu. Nešlo to.
Po mém "ukončení" se jen tak frajersky narovnal, pohodil si vlasy a sklonil se k mému uchu.
"A teď já.", pošeptal mi. Když mne líbal pomohl jsem mu s páskem, on už si pak stáhl dolů džíny sám. Trenky stáhl už ke kotníkům, klekl si na širokou pohovku. "Připraven?"
"Hm.", zaťal jsem zuby. Nevěděl jsem co mám dělat, jestli zasténat malou momentovou bolestí, nebo se slastí propnout. Nějak mi to ujelo a mé tělo si dělalo co chtělo. Prstem mi přejížděl po hrudy a jednou rukou skončil u bradavky, druhou u boku. Pohyboval se mnou lehce, ale přirážel tvrději. Pak se sklonil, ale nic nekončilo, jen se nahnul nad mou hruď a jeho vlasy se letmo pohybovali a způsobovali mi husí kůži po celém těle. Jeho jazyk si pomalu nacházel cestu k bradavce. Ruce si prohodily místa. Objal jsem ho a čekal co bude. Chvíle plná vzdechů, doprovázená zvuky a dialogy z filmu se mi uchovala v paměti. To bylo to slavné Poprvé a Naposled, jak se říká.
Už jsme jen vzdychaly, zpocení a na sobě. Nikdo se neopovážil hnout.
"Dobrý?", dostal ze sebe celý zadýchaný.
Jen jsem vztyčil palec, s jeho tělem na sobě mi dělalo kapánek větší problémy se nadechnout, ale bylo to příjemné. O to víc jsem si vychutnával každičký nádech jeho vůně.

Po chvilce vstal a oblékl si trenky, odnesl talíře a dal se do uklízení nádobí. S čímž jsem mu šel pomoct. Dobíhaly titulky od filmu, až to skočilo na začátek. Ani jsme to moc neregistrovali, jen jsme se bavili, smáli a umývali nádobí. Chvilku jsem i přemýšlel, jestli bych si to s tím úprkem nerozmyslel. Po vzpomínce na jeho úsměv, přírodní vůni jeho kůže a na některé chvilky, co jsme byli sami a bylo nám zle, … rozmyslel jsem si to. Je to nutné! Musíme to udělat!

Na večeru zase odjel pryč a já byl doma až do nočních pozdních hodin.
Když už klaply dveře, v zámku to cvaklo, čekal jsem ve "svém" pokoji. Po chvilce ke mně přišel Gabriel.
"Ty nespíš u mě?", jeho výraz byl zvláštní, jak kdyby se ptal s údivem.
Sebral jsem se, pokusil se o úsměv. Jeho ložnici jsem ještě neviděl, ale byla luxusně zařízená.
Stál jsem mezi dveřmi a obdivoval tu krásnou malbu na zdech. Různé abstraktní čáry, občas připomínající ryby ve vodě, občas ptáky v nebi na mne působily jako ta nejlepší paralyzující látka na světě.
"Půjdeš dál, nebo tu budeš jen tak stát?", jeho hlas byl divný, poznal jsem ,že je opilý. Svalil mě na postel a vysápal se na mě. Jeho tvář byla moc blízko. Pohled mi létal z jeho očí na rty. Násilím mi roztáhl nohy a bezcitně ze mě serval trenky.
"Co to děláš. Nech mě prosím!", snažil jsem se ho přesvědčovat, že neví co dělá. Proti jeho svalnatému tělu jsem se ale zmítal zcela zbytečně. Má obrana byla bez efektu. Musím odtud pryč.