Kapitola 9. ,Lov na stín

5. srpna 2012 v 17:46 | Elfel |  Lov na stín
Kapitola 9.

Samuel. Sto sedmdesát pět centimetrů vysoký, černovlasý kluk. Světle modré oči, svalnatější postava. Jak řekla Jasmína- zdá se uzavřený.
"Posaď se."
Nereagoval. "Fajn, začneme stručně, ať to máme z krku. Co děláš ve svém volném čase?"
Strašně drmolil. "Rád jezdím na motorce, hraji si s mladším bratrem, nebo pomáhám tátovi v práci."
Musíš být trochu pozitivní, abys mi pomohl! Tímhle postupem mi moc nepomůžeš- tak to ve mně vřelo, toužila jsem si po někom vybít zlost. "V kolik chodíš ze školy? Jezdíš autobusem?"
"Jezdím okolo čtrnácté až patnácté.", koukal šíleně nepřítomně. Nevšímal si kamery, ničeho, koukal se jen na roh stolu.
Teď trochu hlouběji. "S kým si tak nejvíce rozumíš? Ze třídy myslím."
Odmlčel se, polkl. "Asi s Annou, Ivanem, Oskarem."


To mne udivilo, spíš až rozhodilo z míry. Je úplným zdánlivým opakem těch tří jmenovaných. Proč by se zahazoval s nimi? Přimhouřila jsem oči a sklopila pohled do složek, aby mne neviděl. Cítila jsem svou zvědavost v každé vrásce, jak se cukala. Měla jsem tik. "Nesmějí se ti kvůli té SMS?"
Lekla jsem se. Ozvalo se prudké zavrzání židle. Seděl na ni, oči dokořán, nasměrované na své boty. "Ne."
"Jak si na ni reagoval poprvé?"
Mlčel. Dlouho mlčel, jen mrkal. Chvilkami jsem až chtěla sáhnout po jeho zápěstí, jestli má vůbec tep, až z něj nakonec vypadla jedna věta, s těží se to dá nazvat větou. "Jako na vtip." Zase dlouho mlčel, už jsem ho chtěla poslat ven. "Vlastně i teď se mi to zdá jako vtip."
Napadala mne další hromada soukromích otázek, ale po těch minutách ticha už mi začínalo kručet v břiše a padaly mi víčka. "Dobrá, to bude stačit. Kdyby něco, zavolej mi sem."
Váhal, zda si má kartičku s mým jménem, telefonním číslem vzít. Ale nakonec si ji teda vzal.
Samuel- nevinný.

Okamžitá změna atmosféry, která nastala po příchodu chlapce s hnědými vlasy, pro mne znamenala výzvu do něčeho neznámého, ale zároveň byla varováním před obrovskou hrozbou. Hnědé vlasy, šedé oči. Ramenatá postava, ale jinak kluk jako jiný. Sto osmdesát centimetrů, svaly tak průměrného dospělého muže čerstvě po dvacítce. Pečlivě oholená tvář nejevila sebemenší zranění po žiletce, zřejmě zručnost.
"David, že? Posaďte se."
Byl až moc klidný. Naprosto vyrovnaný s přátelským úsměvem. "Dobrý večer." Z jeho hlasu mě svrbělo na zádech a vždycky, když mě svrbělo na zádech jsem věděla, že není něco v pořádku.
Husí kůže mi naskočila takřka okamžitě. Snažila jsem před ním zakrýt své znepokojení. Znovu ta samá otázka. "Co děláte ve svém volném čase?"
"Nudím se."
Odpověď, kterou mi ještě nikdo nikdy nedal je- nic nebo nudím se. Jestli je tohle první krok k jeho alibi, je na špatné cestě. "Vy se nudíte?"
"Ano, znáte to. Překračujete po místnosti a nevíte co dělat. Běží vám televize s filmem, ale vidíte ho po sté a nebaví vás čekat na konec, který by jste dokázala odříkat z fleku.
"Ne, to bohudík neznám. V kolik odjíždíte ze školy?"
"Většinou odcházím kolem dvacáté první hodiny. Občas až kolem dvacáté druhé."
"Třeba jako v pondělí?"
"Ano, v pondělí chodím později. Myslíte si snad, že bych ji zabil já?"
Ano myslím! "Podezřelými jsou všichni, pane Davide. Samozřejmě myslet si můžu cokoli.", jeho úsměv se vytratil.
V duchu sem i vybavily Viktorovy věty:

'"Když to necháte zavčasu hezky ležet a nebudete to dráždit, bude vás to ignorovat."
"Až sem vejde, zkuste se podívat na jeho stín, ale ne na moc dlouho, aby to nebylo nápadné."'

Zapomněla jsem, sakra! Tak až bude odcházet. Musím na to myslet!
"Neznám žádného vám podobného chlapce, který by se v jeho věku nudil."
"Všechno je jednou poprvé.", jeho ledový klid ho opouštěl a mě běhal mráz po zádech, svrbění zesilovalo.
"Pane Davide, zeptám se znovu, co děláte ve svém volném čase?", spletla jsem prsty na stole.
"Jak jsem říkal, dívám se na filmy a nudím se.", přimhouřil oči.
"Bydlíte ještě s někým?"
"Bydlím sám, nemám rád hluk, nepořádek, ani společnost."
"Kouříte?", klepala jsem se chutí na nikotin!
"Ne."
"Nebude vám vadit, když…"
"Ne, nebude.", zavrtěl hlavou a pokrčil rameny.
Slastně jsem popotáhla. Při výdechu jsem ze zvyku, když si něco vychutnávám, zaklonila hlavu. Obláček kouře se rozplynul pár desítek centimetrů nad mými ústy. Musím to dokončit rychle, ale musím z něj dostat co nejvíc.
"Co jste dělal v pondělí v noci ve škole?"
"Jako obvykle, byl jsem na počítačích a sháněl různé referáty, či látky, které jsem nepochopil při hodinách."
Ha! Nakonec opravdu nedává pozor, proč teda Andrea čte knihy, když to může mít rychleji a zdarma na počítači!? Všechno je to divné. "Často nechápete látky?"
"Poslední dobou ano.", rozhodil ruce.
"Myslíte si, že je to kvůli té vraždě? Že by vás to mohlo znepokojovat?"
Odmlčel se. "Ne, tohle už je delší dobu."
"Aha. To by mělo být vše.", znepokojeně jsem zavřela jeho složku, kde byl jen jeho životopis, fotka a základní údaje, jelikož byl nový.
David- tři vykřičníky.
Když odcházel, všimla jsem si jeho zvláštního stínu. Pohyboval se zcela jinak, než jeho tělo. Jako by ten stín byl stínem nějakého rosolovitého tvaru člověka. Pohyboval se tak houpavě… Chtěl ose mi z toho zvracet. Horší bylo, že jsem nevěděla, co to může znamená pro mě a pro žáky.

Poslední člověk na holení! Konečně. Típla jsem předčasně už druhou cigaretu. Vešla dívka s černými vlasy po bederní páteř. Padaly jí do nádherný tmavých očí, které prozrazovaly její asijský původ, nebo asijské předky. Mohla měřit tak sto sedmdesát šest, byla střední postavy, vážila zhruba padesát pět kilo. Decentně se usadila a nespouštěla se mě své temné oči. Prohlížela si mě od hlavy po ruce, které sklíčeně ležely na stole se zápisníčkem otočeným prázdnou stranou vzhůru.
"Lin, že?"
"Ano madam.", mluvila tak aristokratsky. Neutrálně, ale zároveň jemně.
"Myslím, že obě tušíme, kdo by mohl být tím, kdo spáchal ten ohavný čin, ne?"
Mlčela, nehnula ani brvou. Nezměnila svůj pohled, tvář, ani nemrkla v jiném intervalu.
"Myslím že by to mohl být Viktor.", zalhala jsem a čekala na její reakci.
"To si nemyslím.", stále na mne upírala své oči. "A vy si to také nemyslíte."
"Proč si myslíš, že víš, co si myslím?"
Mlčky pozorovala mé reakce. "Vždy, když si nejste něčím jistá, ale vy řeknete najisto, že to tak bude, cukne vám koutek. Víte o tom, ne?"
Zírala jsem.
"Prohlížela jsem staré záznamy z televizních zpráv, kde jste pokaždé řekla, že padouchy chytíte a na každičkém konci reportáže vám koutek udělal přesně to, co vám udělal před chvilkou."
"Dobrá, ale proč si myslíte vy, že to on nebyl?", věděla jsem o tomhle a proklínala jsem se za svou prozíravost. Ačkoli, kdo to kdy poznal, kromě jí?
"Možná se s Ivetou moc nevídal, nebavil, ale tohle by neudělal. Neměl důvod a vy nemáte sebemenší důkaz, že? Paní kriminalistko?"
"Nemám, ale co nevidět mít budeme."
"Nebo taky ne.", podle jejího pohledu jsem poznala, že mi zase cukl koutek. Sakra! "Nechci vám tento případ nějak stěžovat, paní kriminalistko, ale určitě bych nechtěla mít nějaké problémy, které by se týkaly i mých kamarádek.", naklonila se ke mně a ztišila hlas.
"A co to znamená?", udělala jsem to samé a odstrčila diktafon.
"Že vám pomůžu."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama