Kapitola 8. ,Lov na stín

2. srpna 2012 v 10:47 | Elfel |  Lov na stín
Kapitola 8.

Náš rozhovor s Viktorem mi dlouho ležel v hlavě. Stále ty stíny a představy o tom, co na něm může být tak hrozného… Už jsem toho měla pro dnešek po krk! Ale tolik jich ještě zbývá. Rozhodla jsem se dnes vzít už jen pár lidí- Lin, Davida, Samuela, Abigail, Oskara a Cristal.
A vezmeme to od konce!

"Ahoj Cristal, posaď se.", už jsem byla připravena vzít to zhurta, neptát se na zbytečné otázky a dělat si tu kamarádky či kamarády.
"Stačí Cris."
"Fajn. Co ráda děláš?"
"Chodím na střelnici, lukostřelbu, ráda zkouším nové účesy a beru si brigády v kadeřnictví, které mám od úterý do pátku od sedmnácti hodin do dvaceti nebo devatenácti."
Pamatuji si její zářivé vlasy jak odcházely ze školy s ostatními v patnáct, takže na otázku 'v kolik chodíš ze školy v pondělí' jsem odpověď už měla. Přeskakuji nudné otázky.
"Co si myslíš o Davidovi?"
Strnula, polkla a vytřeštila oči, ale byla zticha.
"Hele, chci jít konečně domů, tak povídej." Byla jsem úplně mimo- naštvaná. Přišla jsem o kafe, byl tu šílený hic, puch po Eduardovi se tu stále sem tam držel, nestihla jsem dokouřit ani tu jednu cigaretu a bylo už po šesté hodině. Stýskalo se mi po vaně, po mé posteli a po whisky! Tu si ale dám s Laurou- naštěstí!
"Je tu nový…. je divný."
"Jak divný?"
"Těžko se to říká, ale ty jeho stíny, jeho reakce na otázky, jeho hlas… až nepřirozeně depresivní.", civěla do země, jak pod vlivem hypnózy.
"Myslíš, že by byl schopen té vraždy?"
Nepodívala se na mě, jen přimhouřila oči. "Já… myslím si… že to byl on."
"Přátelila jsi se s Ivetou?"
"No moc jsem jí neznala, nebavila jsem se s ní. Nejsem společensky založená, ale přišla mi zcela v pohodě, alespoň co se mi doneslo. Navíc vypadala hodně sympaticky."
"Jo, to vypadala.", civěla jsem na její nádhernou tvář ve školní složce. Měla ohromné množství pohárů z výtvarných soutěží. "To bude všechno. Kdyby něco, zavolej mi sem.", vzala si ode mne vizitku a zmizela za dveřmi.

"Posaďte se, Oskare."
Dlouhán s úplně krátkými vlasy, tlustými rty a úzkými skulinkami na oči se uvelebil v židli.
"Co děláte ve svém volném čase?"
"Hodně pomáhám doma, sekám zahrady- brigáda, nebo se starám s dědou o pole.", ukazoval mi ufiknutý prostředník.
"Pila?"
"Cirkulárka."
"Aha.", tvoje blbost- pomyslila jsem si. "V kolik chodíte ze školy?"
"Většinou okolo čtrnácté, potřebuji stíhat autobus."
Takže asi svědky mít bude.
"Co si myslíte o Davidovi?"
"Nic moc. Zdá se mi v pohodě. Možná je občas trošku praštěný, když nereaguje na otázky učitelů, ale jinak je v pohodě.", krčil rameny.
"A co ostatní spolužáci? Natálie třeba?", jiné jméno mě nenapadlo. Ale ještě se zeptám na Viktora.
"Přijde mi hodně umanutá, rozmazlená, myslí si, že je něco víc. Stále se každému posmívá a když ji vezmu nějakou věc- jen z legrace, hned z toho dělá třetí světovou. Je to husa."
Tak v tom se asi rozejdeme. "A Viktor?"
Zasmál se. "Ten HIV pozitivní?"
"A to víte jak? Nechal jste si od něj dělat krevní testy po tom, co vás opustil?", myslela jsem, že se smíchy neudržím. "Pardon, trochu mimo mísu."
Nesmál se, ba naopak. Sršel vzteky.
"Proč si to tedy myslíte? Kvůli jedné SMS?"
"Ano, z někoho si srandu dělat musíme, ne?"
Vzpomněla jsem si, jak tohle řekl můj bývalí spolužák mé matce, když byla u jeho rodičů kvůli tomu, že jsem mu rozbila frňák po tom, co mi nadával do tlustého vepře. Schytal další pěstí a s mou matkou jsme se odporoučely domů. Jeho rodiče ho vůbec nebránili, nejspíš schytal i pár facek po našem odchodu, protože než jsme stačily zavřít za sebou, už se tam křičelo.
Usmála jsem se. Oskar- otravný, nevinný. "Můžete jít."

Už jsem si představovala barovou stoličku, sklenku jantarově zbarvené whisky s jednou kostkou ledu. Sbíhaly se mi sliny, ještě k tomu ten neúprosný hlad a chuť na hořkou čokoládou zalité mandarinky s banánem.
"Jsem Abigail!", podávala mi ruku usměvavá malá holčina. Blond vlasy a purpurové oči.
"Máš zajímavé oči. Takovou barvu duhovek jsem jakživ neviděla."
Zdála se být zaskočená. "Ano, ano. Mám ji po matce.", trochu koktala.
"Co děláš ráda ve svém volném čase?", tu otázku jsem už pokládala i sama sobě. Co vlastně dělám já ve svém volném čase? No jo! Já vlastně žádný volný čas nemám, ale když už se to poštěstí- whisky, křeslo a můj pes Rony my ho zaberou.
"Chodím na střelnici, lukostřelbu, … zkrátka chodím tam, kam se mihne Cris."
"Jste…"
"Něco jako sestry, bydlíme spolu, ale přítelkyně nejsme.", usmála se.
"Na to, co se stalo máte dobrou náladu, slečno Abigail."
"Víte, Ivetu jsem takřka viděla jen v šatně a autobuse, jinak nikde."
Buď lže a vysmívá se mi do obličeje, jelikož nemám důkazy, nebo má pravdu. "Viděla jste nějaké podezřelé chování u vás ve třídě?"
Trochu ji sklaplo. "No, nezdá se mi David. Stále se směje, nebere nic vážně."
"To je všechno?"
"Vlastně ne. Vždycky, když jsem vešla do šatny, seděla Iveta na konci lavičky a učila se, ale poslední dobou stála pod zářivkou schoulená do svého kabátu, co nosívala snad nonstop, nehledě na počasí."
"Aha."
Její úsměv se "hroutil". "Ale vy nemáte na mysli tohle, že?"
Myslela jsem na to, jak by ona, malá holka, dokázala zabít beze stop holku, kterou takřka neviděla za celou dosavadní školní docházku. Zavrtěla jsem mírně hlavou a bedlivě poslouchala.
Zastavila ukazovákem diktafon. "Myslíte ty stíny, že? Kdo vám o nich řekl? Cris? Marta? Obě o tom stále mluví, ale Marta mluví sama se sebou, už je z toho blázen. Jen Cris se trochu otevírá. Proč se o to zajímáte?"
"Je to má práce."
"Obyčejné výmluvy, jako ve filmech."
"Ale ve filmech je to ve scénáři."
"Vaše fígly ze školy vám tu nepomůžou. Ty diplomy za soutěže v "hádkách", nebo co to bylo, kde byl účel rozhodit soupeře natolik, aby ztratil argumenty. Jak se a soutěž jmenovala…", klepala si prstem na bradu, za to já udiveně zírala. Ta soutěž byla snad patnáct let stará, to jí bylo tak šest.
"Kde jste to…"
"Když sem přijde někdo nový, obzvláště tak populární jako vy, televize to hned vysílají. Já vím, jsou to patolízalové, ale na internetu se najde spousta informací."
Její slova mne dost znepokojovala. Co ještě může vědět?
"Hádám, že jezdíte domů s…Cristal?"
"Ano. Ještě s Lin. Jsme jako sestry."
"Četla jsem si vaše spisy, bydlíte všechny na stejné adrese."
"Hm. Ani jedna z nás nemá rodiče, tak proč nebydlet spolu, vzájemně se nepodpořit, ne?"
Nic jsem neřekla. Abigail- tři otazníky.
Zapnula jsem diktafon. "To bude vše, prozatím."
"Dobrá, těšilo mě paní Hano.", dveře za ní trochu bouchly.

Do místnosti vešel hoch, Samuel.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Cookie Cookie | Web | 2. srpna 2012 v 11:58 | Reagovat

Je to napínavé, rychle piš další díly :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama