Kapitola 7. ,Lov na stín

2. srpna 2012 v 10:46 | Elfel |  Lov na stín
Kapitola 7.

Laura. Svalnatější ženská postava s černými vlasy asi po ramena. Měla dredy. Její velké oči se dívaly tak trochu smutně.
"Dobrý den,…", promluvila.
"Ahoj, posaď se.", první, kdo mne pozdravil jako první u všech výslechů. Vždy jsem zdravila první já. "Jak se jmenuješ?"
"Laura."
"Moc hezké jméno. Co ráda děláš ve svém volném čase."
"Nic."
"Jak to myslíš nic? Nechodíš ven? Nejsi na facebooku?"
"Ne.", byla smutná.
"Proč?"
Rozhlédla se. "Nemůžu. Rodiče mi berou kabely k internetu, mám domácí vězení. Ráda bych někam vypadla."
"Aha. Máš nějakou spřízněnou duši?"
Chvilku se divně dívala. "Matka něco říkala?"
"Ne. Proč?"
"Mám. Je mu dvacet sedm."
"Co teda děláš ve svém volném čase?"
Natočila se ke zdi se sklem. Spatřila jsem tunel v jejím uchu.
"Čtu."
Trochu mne to zarazilo, ale proč ne? "V kolik tak chodíváš ven ze školy?"
"Chodím okolo třinácté, až sedmnácté hodiny. Je to různé, občas jdu na kroužky, na které většinou nemám čas."
"A předevčírem?"
"Tam jsem nešla, musela jsem domů, pomáhat matce s vařením. Měli jsme včera rodinnou sešlost."
Takže Laura- nevinná. "A nechtěla by jsi dneska někam vypadnout?", zastavila jsem diktafon.
"Moc ráda, ale rodiče…"
"Ne. Řeknu jim, že se tu zdržíš přes noc s ostatními žáky, kvůli výslechům."
Její tvář odrážela úsměv. "Tak jo…"
"Zatím jdi ven, počkej tam a pošli dalšího.", zapnula jsem diktafon.

Bernard mi přinesl větrák, už mi foukal ze země na obličej, zatím co do pokoje vstoupila Jasmína. Hnědé vlasy s blond melírky. Několikrát propíchnuté uši a v každé dírce se leskla nějaká náušnice.
"Posaď se."
Nepromluvila. Za to její skelný výraz mluvil za vše.
"Jak se jmenuješ?"
"Jasmína.", skoro ji nebylo slyšet. Rozhlížela se okolo, jak každý jiný.
"Co děláš ve svém volném čase?"
"Ona….nebyla blázen."
"Co prosím?", chvilku mi trvalo, než mi dojde, o čem se baví sama se sebou.
"Iveta, ona nebyla blázen. Nemohla být. Vždycky se smála, smála…smála."
"Co se stalo."
"Změnila se, chovala se nepříčetně… nesmála se. Jen brečela, křičela, držela se ve světle a mluvila o stínech…"
Zase stíny? Co s nimi stále mají?
"O stínech, co se pohybují, o jejich síle…..prý nás všechny zabije."
"Kdo?"
Podívala se mi do očí. Plakala. "Stín."
"Byly jste s Ivetou kamarádky?"
"Ráda chodila ven, mnohokrát byla u mě doma. Domlouvala mi rande, nebo tak. Jako moje druhá sestra. Ale pak se změnila."
"Co děláte ve svém volném čase?"
"Jen koukám do obrazovky na facebooku a čekám, až mi napíše. Častokrát se mi zdá, že je online."
"Ale není…"
Neodpověděla.
"V kolik odcházíte ze školy?", věděla jsem, že ona to nemohla být. Vypadala naprosto neškodně, zdrceně.
"Okolo třinácté každý den. Zadním vchodem na autobus, jezdila jsem s ní domů, teď jezdím občas s Viktorem."
"Co mi řeknete o Viktorovi?"
Odmlčela se. "Jak to s tím souvisí?"
"No, podezření padá na všechny…."
"Ne. On to neudělal. Nemohl…", utřela si slzy a její pohled nyní vzbuzoval pocit, že jste v kleci s dost rozzuřenou tygřicí. "Vím, kdo to byl. Vidím je taky. Všude kolem. On to neudělal. Ale on to ví taky! Jako ty tři. Ví to moc dobře, ale bojí se to udělat."
"Co udělat?"
"Zabít ho! Copak to nechápete!? Není živý!", popadla můj hrnek, vylila z něj kafe a třískla s ním o stůl. "On je tak pravý, jako má krev!", řízla se.
"Lékaře!", zvolala jsem směrem ke sklu.
"Je pravý jako tohle, paní Hano! Jen není vidět tak dobře!"
Do pokoje vtrhl Bernard a dva strážní. Ale ona se vzbouzela.
"Dívejte se na zem, paní kriminalistko!"
Co to mělo sakra znamenat!? "Bernarde, zavolej mi Viktora."

Za okamžik byl v místnosti útlý malý kluk. Hnědé vlasy, tmavě hnědé oči, až v nich nebyly rozeznatelné zorničky. Vyzařovala z něj taková zvláštní aura. Neklidná, zuřící, jako soptící sopka, co má každou chvílí vybouchnout, ale zároveň je schovaná za hustou mlhou.
"Viktore, posaďte se."
Poslechl.
"Slyšela jsem na vás různé zprávy od různých lidí."
Podíval se do kouta. "Tak už i policie a co, zatknete mě?", uculil se.
"Za co pro Boha?"
Nyní zase koukal na mě. "Za tu SMS?"
Rozesmála jsem se i já. "Kdepak chlapče! Teď mi povíš, co je to vlastně honí. Prý to víš. Tak zpívej!"
Mezi námi panovalo dlouhé ticho. Občas trochu zaštrachal větrák, nebo se z chodby ozvaly hlasy znepokojených čekajících rodičů, kteří odmítli nechat zde své vlastní děti.
"Dáš si cigaretu?", nabídla jsem mu jednu.
Neodmítl, ale ani ji nechtěl. Nereagoval, ačkoli na tu krabičku stále zíral. Jednu jsem zapálila a podala mu ji, zatím co jsem si zapálila taky.
"Očividně toho máme oba plné zuby, ale abych to vyřešila, musíš mi taky pomoci."
Popotáhl a foukl kouř směrem k zrcadlu. "Měla by jste to nechat plavat."
Zvědavě jsem se na něj podívala.
"Nemůžete to zastavit.", jeho pohled směřoval na špici hořící cigarety. "Nedá se to zabít." Pohledem sjel pomalu na můj. "Tady vám váš odznak nepomůže, paní komisařko. Ani vaše Rugery vás nezachrání.", jeho hlas se chvěl a já poznala, že i on se toho bojí. "Měla by jste odjet.", opřel se a zase zněl zcela klidně. "Když to necháte zavčasu hezky ležet a nebudete to dráždit, bude vás to ignorovat."
"Ale koho?"
Zase se na mne podíval. "Už tu byl? Ten nový?"
"Myslíš..", zalovila jsem ve složkách žáků. "tohohle?", otevřela jsem složku se jménem David Mane."
Kývl.
"Ne, ještě na něj nepřišla řada. Co je na něm tak zajímavého?", opět jsem ji zavřela a složku zahrabala pod ostatní.
"Až sem vejde, zkuste se podívat na jeho stín, ale ne na moc dlouho, aby to nebylo nápadné."
"Jo. Co děláš ve svém volném čase?"
"Tak různě…píšu, kreslím, občas chodím ven."
"Sám?"
"Ne, s naším psem."
"Aha. V kolik jezdíváš domů?"
"Pozdě, této škole jsem schopen obětovat svůj volný čas až do pozdních hodin. Obvykle tak kolem dvacáté první hodiny."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama