Kapitola 6. ,Lov na stín

1. srpna 2012 v 22:26 | Elfel |  Lov na stín
Kapitola 6.

Usrkla jsem si kafe. Teplé, bez cukru, hořké jako blázen. To udělal schválně, ale alespoň to nevypiji hned.
Do pokoje vstoupil Eduard. Velká obtloustlá postava s černými kudrnatými vlasy. Okamžitě se po pokoji roznesl nesnesitelný puch jeho…lidskosti. Ani ta nejlepší voňavka by nezamaskovala jeho pach potu.


S nelibostí jsem mu řekla "Posaďte se. Jak se jmenujete?"
"Eduard.", židle pod jeho těžkostí zakřupala.
Měla jsem co dělat, abych se nezačala smát. "Co děláte ve svém volném čase?"
"Hraji hry.", usmíval se a mě z jeho obličeje bylo na zvracení. Takový ksicht. Nemám nic proti lidem páchnoucím od botu, ale zrcadlo nebo alespoň nějaký krém na akné by mohl používat, ne? Ještě k tomu ten…zápach. Pomyslela jsem si: sedíš u her a žereš, co?
"Jaké hry?"
"Tak různě, WOW, znáte?"
"Nehraji hry, raději svůj čas trávím rozumněji. Třeba sportuji!", ani ta narážka na sport mu nedošla. Banda tupých hňupů! "Jak se učíte?"
"Skvěle!"
"Máte ve škole nějaké kamarády?"
"Jo! Alici, Jáchyma, Annu."
A jsi si jistý, že s tebou opravdu kamarádí? Dlouho jsem nic neřekla, jen na něj civěla s nakrčenými rty. Už jsem ho viděla s mačetou, jak seká do Ivety. "V kolik odcházíte ze školy?"
"Tak většinou okolo dvacáté první hodiny, bývám v knihovně."
Jo, viděla jsem ho tam a pak odcházel, ale kam šel?
"Kudy jste odešel?"
"Zadním vchodem."
Všichni chodí zadním vchodem. "Máte svědky?"
Úsměv mu zmizel. "Matka byla doma, když jsem přišel domů. Bylo dvacet jedna jedenáct přesně! Koukal jsem se na hodinky, mám být doma do dvacáté první hodiny a patnácté minuty."
Sakra! Tenhle má taky svědka. "Máte nějaké podezření na někoho ze třídy?"
"Jo! Viktor!"
"Proč zrovna ten?", jeho názor mě nezajímal, ale musím si ho vyslechnout.
"Před dvěmi měsíci poslal SMS jednomu klukovi od nás. Docela luxusní no."
"Hm…co tam psal?"
"Že ho…" rozesmál se. "Miluje!"
Nepřipadalo mi to vtipné, mí dva přátelé z Las Vegas mají také za druhé polovičky kluky. "A jen kvůli tomu to měl udělat?"
"No já vám nevím, ale on má z nás asi největší důvod k pomstě."
"Za co?"
"No, samozřejmě si z něj děláme srandu. A proč ne,den si zpříjemnit musíme.", zase se zasmál.
Bernard si nejspíš všiml, jak křečovitě svírám okraj stolu a chystám se ho převrhnout. "Bohužel nám nedáváte jasné důkazy, můžete to být také vy."
Eduard se leknul, jeho úsměv se vytratil za hory za doly.
"Kdo se mu směje?"
"Ivan, Anna,…já, samozřejmě že téměř celá parta kluků, no není to bezva?", trochu se usmál.
"Vypadněte! A pošlete dalšího!", třískla jsem pěstí do stolu, až mi kafe uteklo na stůl. Těsně jsem ucukla s papíry. Rukávem mého nového kabátu jsem utřela skvrnu na stole. Sračko!- chtěla jsem na něj zavolat.
"Bernarde, dones sem prosím větrák. Ten puch po něm ne a ne zmizet."
Znovu stiskl tlačítko, abych ho slyšela. "Hned to bude."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama