Kapitola 41. ,Život R. Aika

5. srpna 2012 v 17:53 | Elfel |  Život R. Aika
Kapitola 41.


Paprsky mi drtily zavřené oči a já nevrle prskal, různě se otáčel, ale vždy mi znovu svítily do očí. Pak jsem zaslechl jakýsi úšklebek.
"Ahoj.", otevřel jsem oči a spatřil usmívajícího se Tira. Jeho kouzelný ranní úsměv od ucha k uchu mi zvedl hned náladu.
"Jak jsi spal ty princezno?", prstem mi shodil několik pramínků vlasů z očí.
Protáhl jsem se. "Celkem dobře." Toužil jsem mu oplatit úsměv, ale celá ústa, za krkem, zkrátka všechno mě bolelo.
Chtěl jsem něco říct, ale jen jak jsem otevřel pusu, strčil mi do pusy čerstvý rohlík.
"Snídaně už byla.", jeho tělo se svalilo vedle mě na postel.


"Děkuju.", vyžvanil jsem s plnou pusou a trochu ho poprskal, čemuž jsme se oba začali příšerně smát.
Ráno bylo jako každé jiné, dneska ale hráli celkem dobré písničky v rozhlase. Ruch byl o dost větší, byl pátek a pokud se nemýlím už i pololetní prázdniny. Toto utíká.
"Jsi tu?", zasmál se na mě jeho krásný, ne, ten nejhezčí obličej na celém světě a já na chvíli myslel, že… .Ne, jen omyl.
"Promiň, hádám co hrajou za písničku." A znovu jsem se zaposlouchal do pomalé hudby bez jakéhokoli textu, klavír. Název jsem měl opravdu na krajíčku, až jsem se chtěl praštit do hlavy, že si nevzpomenu.
"River flows in you, od …", pobaveně se usmál, když mi musel říct název.
"Já vím! Od Yirumi, jen jsem nemohl přijít na to jméno." Zahrčel jsem.
"Promiň, ty tygře.", a políbil mě.
Cítil jsem, jak se mi do tváří hrne krev a já červenám. Něco takového jsem nezažil, nikdy jsme si s Nickem nedávali nějaké přezdívky, nebo si ze sebe neutahovali, když byl někdo naštvaný. V tom to bylo hezčí s Tirem, málo věcí bral vážně, a ty vážné rychle vyléčil hezkým …"gestem".
"Nebaví mě si hrát moc dlouho.", řekl úmyslně dráždivým, ale tichým hlasem mě do ucha, přičemž následovalo jemné kousnutí do ušního boltce.
"Takže raději vše uděláš a pak zdrhneš?", provokoval jsem ho, obdivoval a líbal najednou.
"Kdepak, všechno má svůj čas, ale co můžeš udělat teď," znovu mě políbil. "Neodkládej na zítřek a vychutnej si to."
"To sis k tomu přidal.", převalil jsem ho a nahoře jsem byl teď já.
"Můžu si to předělat ne?", usmál se a chytl mě za stehna.
"Autor ti to dovolil?" Mé myšlenky teď směřovaly k různým světovým autorům a hledal jsem toho, kdo to vyslovil, abych náhodou neřekl omylem, že už je mrtvý. Stejně jsem nezjistil kdo to řekl první a tak jsem se jen zazubil.
"Stačí mi, když mi to povolíš ty.", jeho ruce zajely pod tričko.
Rychle jsem se stáhl, uvědomil jsem si, že tam budou možná stroupky od toho incidentu (od TĚCH incidentů v noci).
"Stalo se něco?", zeptal se zaskočeně.
"Ne, kdepak.", nemohl jsem m uříct pravdu. Nedokázal bych si představit, že by to nechal jen tak. Nechci přijít o dalšího člověka, kte-…., na kterém mi záleží.
"Tak proč?"
Zčervenal jsem.
"Máš chřipku? Nebo střevní potíže?", hlasitě zasmál se.
"Ne!", a usmál jsem se taky, ale jeho otázka mi na tvářích přidala červené barvy.
"To nevadí, nebudu tě nutit. Však se nic nestane, viď?", usmál se a jeho oči se stáhly do tenkých zahnutých linek. Tohle jsem na něm miloval. Ten jeho úsměv a přírodní vůni jeho kůže. Žádné drahé parfémy, jen obyčejnou vůni a mýdlo v jeho vlasech. Tak to bylo dokonalé. Stále si ale nemohu přiznat, že bych dokázal milovat za tak krátkou dobu, je to jen takový bližší přítel. Nemohlo by mezi námi něco být, on pak odejde, začne nový život, já tu ale zůstanu.
Najednou se zamračil.
"A teď pověz ty, pane tajemný, na co myslíš?", a vyzývavě jsem se prohnul v zádech.
"Chtěl jsem ti to říct, ale… nechtěl jsem ti přidělávat potíže. Během zítřka tu nebudu."
"Však pozítří tu zas budeš." Usmál jsem se a chytl ho za bradu, jenž už byla pokrytý jemným strništěm.
"Já tu nebudu ale už navždy, doufám.", oči se mu zaleskly smutkem, ale já věděl, že je někde tam uvnitř šťastný.
I přes hořkost a žalostný bezedný smutek jsem se nějak zmohl na úsměv, při kterém jsem zavřel oči, aby neviděl mé skleněné oči plné slaných slz. Zvedl jsem se a oči otevřel, až když jsem byl zády. Neutřel jsem si je, nechtěl jsem aby viděl, že brečím.
"Počkej, odskočím si." A vyběhl jsem ven na chodbu a dál, až do dveří s panáčkem. Než jsem vyběhl, slyšel jsem ještě jeho slova "Počkej prosím…", nemohl jsem. Zběsile jsem si začal utírat slzy, ale bránil jsem se vzteku, vzteku na to, že mi nic neřekl, až teď na poslední chvíli. Zároveň jsem se bránil panickému smutku ze samoty, bolesti, že jsem opět selhal a ztratil další klenot svého života. Opět se mi dělo to, co jsem nikdy nechtěl zažít. Z očí se mi koulela jedna kapka za druhou i přes to, že jsem brečet nechtěl. Kurva už dost! Nadával jsem sám na sebe. Ale ony si nedaly říct. Najednou jsem je ale pochopil. Chcete být venku, volné a pryč z toho vězení, kde vás nikdo nevidí a neslyší váš nářek, tak běžte. A nechal jsem je téct.

"A kam půjdeš?" zeptal jsem se ho když jsem přišel na pokoj. Dveře klaply a my tu byli zase sami. On seděl na mé posteli s hlavou ve dlaních, kterou ale zvedl hned po mém příchodu. Musel vidět mé zarudlé oči. Chtěl jsem aby je viděl, ani jsem nečekal, než vyblednou, jen na to, kdy přestanou téct mé slzy.
"Ani to nevím. Zaslechl jsem něco o tom, že mě někdo koupil."
Jo. Nic jsem na to neřekl, ale věděl jsem přesně, o co jde.
"Zítra se pro mě zastaví.", řekl. "Je mi to fakt strašně líto!", pokračoval, opět se mu leskly oči a já teď viděl plakat jeho. Mne už to ale nerozhodilo, pevně jsem se smířil se samotou. Jak nerozlučná dvojka. Stále byla při mně. Přisedl jsem si k němu a hladil ho po vlasech. "Klid, však budeš volný, to jsi přece chtěl!"
"Ne! Já chtěl být volný s tebou.", tak na to jsem připravený nebyl.
Hladil jsem ho dál a nedal své rozhození najevo. Stálo to ale moc sil. "Ne, kdepak. Budeš volný. To jsi chtěl.A já taky.", podíval se na mě, jak kdyby si myslel, že jsem mu nerozuměl. Pak ale pochopil, jak jsem to myslel. Snažil jsem se mu namluvit pravdu, tu co chtěl hned po tom, co ho unesli. Dál plakal a já ho dál hladil.
Den utíkal strašně rychle i přes chmurnou náladu. O to víc mne ničila představa na noc. Srdce se mi svíjelo, i když bylo "teprve" osm (musel jsem se stále ptát goril). Podíval jsem se na Tira.
Unavený a vyčerpaný spal vedle mě na mé posteli. Já ho stále hladil. Horký vzduch vydechoval na mou hruď a mne bylo líto, že u něj nemohu sedět i celou noc.

Jedna hodina nastala (tentokrát si pro mě došli a dali o sobě vědět tichým zaklepáním).
Šel jsem. Připravoval jsem se na bolest a ponížení.
Otevřeli mi dveře a ho viděl. Koukali jsme na sebe a já nevěděl, co mám dělat dřív.
"Nazdar.", ozval se jako první.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Hikari - san Hikari - san | Web | 8. srpna 2012 v 9:14 | Reagovat

Juu, opět napínavý konec ! Ale smutnej díl... :'-(
Jinak už jsem zpět a musím říct, že mě teda všechno bolí a jsem ráda, že si dojdu na záchod :D ale jinak to bylo super ! :)
Co ty, jak jsi všechno zvládl? :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama