Kapitola 2. ,RW

1. srpna 2012 v 12:58 | Nameya |  Runes World

… Hrdina je minulostí …

Tupě jsem civěl do knihy. Jak tohle mohli napsat?! O mě a o … ní. To vůbec nedávalo smysl. Nebyl jsem žádný hrdina, spíš zmrzačený ubožák. Proč? Neboť má láska, smysl života, byla mrtvá. Jak to? Protože jsem to zavinil já.
Vlastně tu knihu už znám nazpaměť. Je zvláštní, že uplynul jenom jediný rok od její smrti a mé prohry a už o tom vydali knihu. Cítil jsem jak mým tělem vibruje zloba a srdceryvný vztek! Prahl jsem po smrti těch všech krys, co se hrabali v tomhle příběhu. Ani jsem si neuvědomoval, že svírám rub knihy takovou silou, až mi zbělely klouby a ruka začala brnět. Proč by chtěl někdo něco takového psát? Vůbec nevěděli, jak to bylo, jak se to DOOPRAVDY odehrálo.
Jsem v troskách. Nikdy jsem nebyl tak lehkomyslný. Myslel jsem si, že když byla moje, že bude vše už v naprostém pořádku, jenže nebylo. A místo šťastným koncem se to zakončilo tak, že každý den jsem seděl u téhle knihy. U téhle pitomé hromady stránek. Každý den u ní seděl a přemýšlel, co by bylo, kdyby bylo.
Obrátil jsem knihu o svém údajném 'hrdinství' přední stranou k sobě. Větší nesmysl jsem, jářku, nečetl. A taky něco tak potupného. "Hrdina s rozdrceným srdcem", jo to mě úplně vystihuje. Naštvaně jsem přesunul celou tu soptící lávu vzteku do ruky, která knihou prudce udeřila o stůl.
Ale moje zoufalství neproudilo jenom kvůli každému dni, kdy jsem věděl, že žiji a že nemůžu být s … ní. Dokud neumřu, nebo mě někdo nezabije, nebo to neudělám sám. Ale to poslední nemůžu udělat. To by … ona nebyla ráda. Takovou cestou se s … ní znovu setkat nechci. Zradil bych jí, zneuctil a nato jsem ji až moc miloval. Tak moc, že každý den, co jsem dýchal, jsem se nesnažil nedýchat. Jenom pro … ni. Jen a jen pro tu, které jsem bezhlavě dal své srdce.
Jsem blázen! Musel jsem jím být už dávno, kdy …jsem ji potkal. Proč nevyslovuju její jméno? Protože jsem srab. Ano bojím se toho, že uslyším jméno té, která na něj už nezareaguje. Která se neotočí a její špenátové oči nezajiskří očekáváním. Které se při otočení hlavy už nerozevlají černé vlasy kolem její postavy. Kolem … postavy.
Proud myšlenek se mi v hlavě zarazil. Narazily do překážky. Zavřel jsem oči a snažil se si Afroditu představit. Afroditu?! Obraz, co se nestačil ani pořádně vyobrazit, se rozplynul. Zděšeně jsem otevřel a vykulil oči a zakřičel její jméno. Vykřičel ho, jako každý den, když jsem lmarně čekal na její oči, vlasy, na Afroditu, že se vrátí.
Nic. Jo jak to slovo 'nic' nenávidím. Kdyby to byla věc, zničím jí. Kdyby to byl živý tvor, zabiju to. Protože neznamenalo vůbec cokoliv důležitého. Vyjadřovalo prázdnotu. Kterou si musím procházet. Co mě pohltila a nechce se mě vzdát. Takhle jsem nucen žít už rok. Tedy tisíc let. Tady na Runovém světě to běží jinak. Jeden rok je tisíc let.
A když jsem u toho, kolik mi vlastně je?! Osmnáct tisíc let? Devatenáct tisíc? Nebo víc, či míň? Chytil jsem se za hlavu. Bože, jak bych mohl ulevit takovým myšlenkám??
"Kayi! Pojď dolů!" rozlehl se hlas po čtyřpatrovém domě. Trhl jsem sebou. Zaplavila mě vlna emocí. Hlavně naděje, krásné růžové naděje. Afro… že by ona? Ano, ona určitě. Vstal jsem ze židle takovou prudkostí, že se mi podařilo ji převrátit. Ale vůbec jsem ve svých hluchých uších nezaznamenal její dopad na zem. Cítil jsem jenom svůj zrychlený dech. Bylo ticho doku...
"Afrodit…,"okamžitě jsem její jméno zadusil a nakonec jej spolknul. Přece, jsem tak naivní! A na důkaz těch slov se přede mnou objevil narůžovělý kouř. Hned na to se v něm zjevila postava ženy s fialovými vlasy a obdélníkovými obroučkami na ostře řezaném, rovném nose.
"Kayi!"usmála se, nebyl to ale úsměv, byl to ostře mířený úšklebek na zanedbaný život jejího syna. Její nafialovělé oči si mě ráčily změřit.
"Ty ses od minulého týdne nepřevlíkl!"rozkřikla se zděšením. "Kayi, že si zase…,"její pohled, před tím ledový, se roztopil. Jedna slza opustila koryto očního víčka a stekla po tváři, dokud nespadla na koberec. Ani jsem si neuvědomil, že mám koberec! A vážně jsem se nepřevlékl? Udiveně jsem si (ale nenápadně samozřejmě) čichl k podpaží. Ufff...
"Je mi to líto, zlato. Ale nic s tím neuděláš. Měl by ses vzchopit!"řekla pomalu a přivinula si mě k sobě. Společně jsme usedli na mou postel, postavenou do rohu s modrou dekou, a já svoji "matku" objal a...rozplakal se. Jako každý...jiný den.
Ty slzy nebyly srdce ryvné, jako bývaly prvních pět set let. Byly plné neutěšeného smutku. Byly plné strádání. Ale zároveň ze mě vyplavovaly ty nesmyslné myšlenky. Myšlenky, které jsem byl nucen takto vyplavovat těch posledních tisíc let každodenně.
"Tak ale teď už pojď dolů."řekla fialovlasá žena a pozvedla mi hlavu za bradu, která až doteď ležela na jejím rameni. Teprve teď šla krásně vidět matčina runa. Malé čtverečky nad jejím levým obočím. Umožňovaly jí teleportaci. Ale byla to runa tříštěná, a proto jen teleport prostorem, ne časem. Toho bych už dávno využil. Ale né, já musel mít jen ty pitomé blesky. Pitomou elektřinu, náboj, kterým jsem ani ďábla nezabil. Nestačil jsem postřehnout, že mi mezitím, co myšlenky znovu ovládly můj mozek, tekly z nosu hleny jako z očí slzy.
"Ale zlatečko moje malé." Usmála se na mě vlídně má jediná opora. Jediná, co mi nabídla svoje rameno k tomu, abych se na něm vybrečel. A taky jediná osoba, před kterou jsem brečel!
"Lailo. Děkuju moc. Já … omlouvám se."pronesl jsem stejnou větu, co jsem jí říkával pořád. Pořád dokolečka dokola. Neustále. Větu, co Laila ani nezaznamenala. Byla na ni zvyklá. Jako na mou slabost vůči té dívce, co neměla nikdy ráda. Nikdy jí nebyla Afrodita dost dobrá, prý byla nesimpatická. Pořád mi tnáš vztah kritizovala a komentovala.
Vlastně to bylo tak. Byla to ona, kdo mi pořád říkal, že mě ta holka takhle zřídí. Ty její oči, ta divná špenátová, hadí barva. Ten její zkřivený úsměv a její ohnivá runa. A navíc její … jméno. Afrodita, jméno dodávající lásku, jenže ona ji spíše brala a ničila. Jako to udělala s životem Lailininého syna. Mě zničila.
"Tak ale. Kayi. Pojď, dole na tebe něco čeká." Všimla si, jak jsem se znovu prudce odlepil od jejího, teď zmočeného ramena a udělal na ní psí oči.
"Ona ne. Ale radost mít budeš."usmála se Layla. Pohladila mě po střapatých, kolmých vlasech. Vlastně vypadaly jako ježekovy bodlinky. Byl jsem její malinký ježeček.
"Jujda, podívej. Jsi celý od svých hlenů a slz. Hned jsem..,"nedořekla a proměnila se v růžovou páru páchnoucí po její voňavce. Přišlo mi, že s ní Layla nešetří. Používala ji jako teleport. Neustále, nonstop! Takže, zas tak nevšímavý a mimo nejsem. Letmo jsem se nad tím faktem pousmál.
Ani ne po třech sekundách se obláček znovu objevil a Laila s ním. Najednou jsem měl u nosu kapesník a Laila, zatímco jsem se ráčil již sám vysmrkat, mi utřela obličej utěrkou. Bylo jí mě tak líto? Nemohla se na mě zlobit, že jsem ji neposlechl. Protože já ji tak miloval. TAK miloval, až to bylo možné jenom mezi … no mezi Afroditou a mnou. Vždyť já bych se pro ni i zaživa rozcupal na kusy, určitě bych jí dal své srdce a nejen slovy. To s Williemem byla sprostá lež. Pořád jsem si vyčítal, že jsem se měl podívat do jejích očí, ne civět na Williema.
Když utřela poslední vlhkou, slanou stopu po slzách, pohlédla mi do zarudlých, pomněnkových očí. A jak mě měla i přes to ráda. Vůbec nejvíc ze svých jedenácti dětí, ale silnou konkurencí byla Izzy. Vlastně jsem nebyl její runové dítě. Byl jsem potomek runových milenců, ale nevědělo se čí. Přinesl mě k Laile patron. Ostatně jako mé další nebiologické sourozence. Jediné pravé dítě, které měla Layila se svým mužem Raylim, byla dvojčátka Izabela s Elisabeth. Jinak známé jako Izzy a Lisy. Byly to oblíbené holčičky, múzy (muzikální runa).
Zvedla mě z postele a okamžitě se vypařila. Pak jsem stačil jen sledovat jak 'blikala' po mém pokoji. Nakonec jsem se jako s pomocí zázraku a Laily převlékl a teď se nacházel v chodbě. V chodbě, kde už jsem zhruba aspoň půl roku nebyl. Vlastně jsem nevyšel z pokoje. Koupelna byla totiž s pokojem chytře propojena. A o ostatní se starala Laila a její teleport.
Pomalu jsem zahnul za roh a putoval k dlouhému točitému schodišti. Pak jsem sebou ale vyděšeně cukl, to když se za mnou objevila Laila a chytila mě za rameno. Bude chvilku trvat, než si přivyknu k tomu jejímu zběsilému transportu prostorem. Ale, zvykl jsem si před tím, tak si zase navyknu ne?!
"Vždycky se ti nechtělo chodit po schodech dolů. Pamatuješ? Jezdíval jsi po zábradlí. Nakonec jsme oddělali ty kuličky, abys potom nechodil s naraženou kostrčí, nebo ty víš s čím."Laila se usmála a zmizela. Taky jsem se zasněně pousmál a pohladil bílé zábradlí. Bylo trochu sjeté, no není divu. Protože jsem jej na ježdění nepoužíval jenom já. Ale i mých jedenáct spolubydlících.
Vlastně jsem nikdy neříkal 'sourozenci' nebo 'tati a mami'. Vím, že má někde pravé rodiče. Jednou mám to štěstí, že mě sem nepřitáhli patroni. Ale to štěstí se nakonec ukázalo jako bezvýznamné. Protože o mých rodičích nikdo nevěděl.
Opatrně jsem tedy nalezl na zábradlí. Jak jde vidět, moc jsem se nezměnil a změny jsem se bál nejvíce. Navíc jsem trochu vyrostl, protože mi nohy směšně neklimbaly jako dřív. Nemotorně jsem se snažil udržet rovnováhu. Už jsem to stihnul zapomenout?! To ne. Pustil jsem se a řítil se necelou minutu směrem dolů. V mých choulostivých místech to začalo nepříjemně drhnout a pálit. Blížil se konec schodiště. No jo, ale jak se brzdí? Bohužel jsem si na to vzpomněl až moc pozdě. Vylítl jsem ze zábradlí a narazil do dveří, jimiž se jde do obývacího pokoje. Do největší místnosti v bytu, nepočítaje kuchyni, zbrojírnu, stáje a ostatní pokoje mých nebiologických sourozenců.
Dopadl jsem do osvětlené místnosti hlavou napřed.
"Všechno nejrunovější."ozvalo se sborové blahopřání k runovému dni, narozenin. Prudce jsem se otočil na břicho, sakra, kdo může mít teď narozeniny? Laila mi vždy dala aspoň vědět, abych se jako duch ukázal na oslavě a aspoň předal jí koupený dárek. Nezbývalo mi tak, než hledat dort, nebo něco jiného, kde byl zaznamenán věk. Jenže, ano našel jsem jej rychle, ale bylo na něm moje jméno! A můj věk, který byl … osmnáct tisíc let. Takže jsem to tipl dobře.
Já, jakožto typ prchlavý a uzavřený (kdysi jsem býval vtipný a společenský)jsem se rychle vyškrábal na nohy a ucouvl, abych nohou zavřel vyražené dveře. Můj nesehraný šokovaný výraz nikoho nezajímal. Sešli se tu všichni, které jsem už rok neviděl! A to se mnou bydlí v domě. Litujte mě...
Laila držela dort s osmnáctkou. Ty nuly by se tam nevešly. Potom i Rayley, můj jakožto 'otec'(rentgenové vidění, proto nosí srandovní černé slepecké brýle), který držel velký nůž na krájení dortu . Taky se tu nedalo přehlédnout těch deset harantů, které bych měl nazvat sourozenci. Co jim takhle říkat soukmenovci? Nešlo by to?
Moje milované Izzy a Lisy (múzy), Talya (runa vaření), Angee (vůbec nejmladší ze všech. Její runa je ve vývoji, ale asi bude pomocí myšlenek přenášet předměty), Michelleto (lučištník), Amaya (runa-tráva), Animael (mluví se zvířaty), Ella (natahují se jí ruce), Strup (déšť), Kari (supersluch, je to velice nepříjemná runa).
"Děkuju."usmál jsem se (tentokrát již hraně), ale moc rád jsem nebyl. Chtěl bych klid, znovu se mi chtělo plakat. Což znamená, že ta kniha je jedna velká pitomost. Já jsem nemohl být hrdinou. Hrdinové nepláčou!! A hrdinové se jako hrdinové chovají, a já jim jen kazím pověst.

Nameya
Kapitolky: 1. , 2. , 3. , 4. , 5. ,
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Saanma Saanma | Web | 1. srpna 2012 v 13:56 | Reagovat

Krásně napsané! Psát jako ty, tak už dávno vydám knihu. Nemohla jsem oči odpoutat. :)

2 Elfel :) Elfel :) | Web | 1. srpna 2012 v 17:26 | Reagovat

Souhlasím se Saanma!!! Je to krásný příběh :-). Jsem velmi zvědavý, jak se to vyvrbí ;) nebo mi to napiš na skypu :D

3 Writergirl Writergirl | Web | 1. srpna 2012 v 18:34 | Reagovat

[2]: Heleeeď teď mi došel ten dopis ^^ kawaiii dík a to prase je boží xD
Hmm...cestuje to celkem rychle. Je 1. A tys to poslal 30- nepočítaje soboty a neděle- je to celkem rychlý ;) hned odepíšu :P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama