Kapitola 10. ,Lov na stín

5. srpna 2012 v 17:47 | Elfel |  Lov na stín
Kapitola 10.

Když jsem konečně vypojila diktafon, domluvila jsem si s Lin schůzku v jednom baru hned zítra večer ve dvacet hodin přesně. Dala jsem ji pro nouzový případ svou poslední vizitku.


"Koho podezříváš nejvíc?", položila jsem si notýsek na stolek, tak jako své brýle i propisku. V místnosti jsem byla sama a Bernard ve vedlejší taky, mohli jsme debatovat jak jsme chtěli.
"Davida a Ivana. Oba jsou hodně divní, ale pohyblivý stín ještě nic neznamená. Mohlo se pohnout světlo."
"Oba víme, že se světlo nepohne pokaždé, když se náhodou jeden člověk zvedne a někam jde. To zní hodně divně."
"Jako levitující skříňky?"- narážel na nahrávku z kamery.
Došla mi slova. Poprvé. Tohle je opravdu složité. "Nevím, co na to říct, ale každopádně se mi taky nelíbí. Více mne ale znepokojuje ten kluk Eduarda."
"Já bych řekl, že tě znepokojuje jeho zanedbaná hygiena.", v reproduktoru byl značně slyšitelný jeho smích.
"To taky.", pousmála jsem se.
"Venku čeká ta Laura.", poznamenal bokem.
"No jo vlastně! Už nepřijdu, půjdu pak rovnou domů."
"Dobře, dobrou noc."
"Dobrou.", dveře za mnou klaply, když jsem popadla kabát a frčela z místnosti.

Seděly jsme obě v baru Zoral na rohu jedné velmi opuštěné ulice. Podnik to byl skvělý, nejlepší whisky, co znám, podávají jenom tady!
"Dáš si taky něco?"
"Dvě deci bílého.", barman to hned podal a já platila. "Já si to zaplatím.", lovila bankovku v peněžence.
"Já zvala, já platím."
Vděčně se usmála a poděkovala.
"Když už jsme tady, znáš se s Abigail nebo Lin?", hleděla jsem na houpající se kostku ledu v rozbouřené hladině zlatavé tekutiny, co mi čerstvě kolovala v žilách.
"Trochu. Moc se s nimi nevídám, občas si radíme, ale to je všechno."
"Působí docela strašidelně, viď?"
"Hm.", blikající nápis 'Zoral' nad barem na chvíli zhasnul. Občas tu vypadávala elektřina, jelikož tohle byla nejen opuštěná, ale dokonce velmi problémová čtvrť.
Ticho, co panovalo mezi námi dvěma, pročesávala hlasitá hudba skupiny Hammerfall. Celkem fajn heavymetalová skupina.
"Jak jste se dostala ke své práci?", zeptala se zčista jasna.
"No, mého otce jednou praštil nějaký hlupák tyčí po hlavě, když jsme vyšli z banky. Pamatovala jsem si jeho tvář zcela do detailu. Ale opravdu zcela. Všechno, místo, čas, obličej, oblečení, značku bot i barvu tkaniček. S tímhle popisem zvládla policie vypátrat pachatele díky městským kamerám do pěti hodin. Do šesté už seděl v base a čekal na soud. Dostal šest let. Líbilo se mi u výslechu i to, jak jsem mohla popisovat vraha. Bylo to velmi smutné a tragické, jelikož matku jsem nepoznala, babička s dědou zemřeli na rakovinu, šla jsem ve dvanácti do děcáku. V osmnácti mne pustili a já věděla přesně, čím chci být."
Zírala na mě. "Zajímavý příběh. Velmi zajímavý.", znovu přihnula sklenku.
"A co by jsi chtěla dělat ty?", i já jsem si lokla té skvěle chutnajícího zlatého, trochu medově zbarveného nápoje.
"Chtěla bych navrhovat domy. Už jsem si udělala pár návrhů pro svůj vlastní, snad mi to vyjde."
"Tak to ti držím palce."
"Takže vy nemáte rodinu?"
"Mám, ale ne pravou. Takové částečně adoptivní. Posílali mi peníze na studium, kapesné, nové nádherně vonící oblečení. Byli hodně pozorní. Třikrát do týdne za mnou jezdili na tři hodiny. Nezapomněly ani na jeden jediný svátek nebo narozeniny. Ani na jedny.", měla bych si dávat pozor na pusu. Nevím kdo to udělal opravdu a už se tu svěřuji jak nejlepší kamarádce.
"To máte super rodinu.", mlaskla a olízla si rty.
"Ty máš určitě taky super rodinu, nebo ne?", podívala jsem se na ní. Ale ona hleděla s ironickým úsměvem na dno sklenky.
"Matka věčně věků křičí. Nevím proč, kolikrát kvůli bratrovi, ale řve na mě a táta ji podporuje. Asi uteču."
"Ale to nedělej. Dokavaď tě živí, můžeš z toho ještě trochu vydělat, ne?", zasmála jsem se a jí se ten vtip líbil.
"Ale jak. To už je ten problém, když něco chci, nemůžu to mít. Prý je to drahé."
"Půjčím ti jeden ze svých rozbitých mobilů a ty ho ukážeš, že prý je tvůj starý a objednala jsi si nový. Řekneš, že ti to dovolila. Bude si myslet, že zapomněla a zaplatí ti nový."
"To už jsem zkoušela.", vytáhla svůj rozbitý.
"Aj.", vyklouzlo mi. "Mám nějaké náhradní, nové. Sice původně služební, ale je v nich GPS, kdyby něco, věděla bych, kde jsi."
"Nechci obtěžovat."
"Neobtěžuješ, na.", vsunula jsem ji do kapes jeden ze svých mobilů.
Trochu jsme debatovali o jejím příteli a o Bernardovi. Pak jsem ji doprovodila k domu, kde bydlela, protože se bála. Následovně jsem se odebrala do pronajatého bytu, do pronajaté postele a udělala si kávu do pronajatého hrnku.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Cookie Cookie | Web | 7. srpna 2012 v 16:39 | Reagovat

Je to skvělé, těším se na další díly :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama