Kapitola 1. ,RW

1. srpna 2012 v 12:58 | Nameya |  Runes World

… Zrod ďábla …

Byl úplněk. Velký bílý kotouč zářil stejně prudce jako slunce, ale mnohem bělejším světlem, měsíčním. Na nevelký (asi pět set mil dlouhém) ostrov, vzdálený tři sta mil od břehu Dračích hor, jeho světelné paprsky téměř nedopadly. Krajinu totiž halila podivná, černá mlha. Možná za to mohlo i množství stromů, jehličnatých smrků a borovic, jež se rozprostíraly u břehů moře.
Uprostřed tohoto bezejmenného ostrova byl vysoký, skalnatý výběžek. Zabíral téměř polovinu bezlesé oblasti. Ostré kusy oprýskanéno kamene se tyčily kolmo vzhůru. Ani na ně nedopadl sebemenší kousek měsíčního svitu. Ani zdaleka ne.
A i zde se uprostřed nacházel hrad. Byl ale v zanedbaném, polorozpadlém stavu. Za doby Williemovy, byla tato stavba tou nejpozoruhodnější a nejstrašidelnější na celém Runovém světě. Nyní to byla ta nejzanedbanější. A koho by taky lákalo ji opravit?! Nikoho, bylo to místo samého ďábla a ti většinou za sebou neuklidí. Zanechají po sobě něco, čím by se mohli znovuzrodit.
Ale tohle místo asi nic zvláštního neukrývalo. Černé, hladkým kamenem obestavené, věže napodobovaly skalní útvar a také vybíhaly kolmo vzhůru. Bylo jich dvanáct hlavních, které byly po vnějším kruhu. Těch uvnitř bylo šest. Byly v podstatě mnohem širší, ale za to ne tak vysoké. Hrad byl vůbec celý stavěn v gotickém stylu.
Každá věž překypovala velikými gotickými okny beze skel. Místo dveří se na vratké, kamenné balkóny s polorozpadlým zábradlím, dostávalo 'francouzskými' okny. Ale v tomhle případě se jednalo spíše o díry v hladkém kameni. Nádvoří, uprostřed vnitřního kruhu šesti věží, byla (jako jediná) bílá socha mladého muže s dlouhými rozevlátými vlasy s ofinou do čela, přes jedno oko. Ze zad mu vyčnívaly ďáblí (možno říci dračí) blanitá křídla. V ruce třímal dlouhý tenký meč, katanu. Velice oblíbenou zbraň, vyhledávanou právě zastánci temna a zla.
Kvůli černé mlze, co halila ostrov, nebylo možné ostrov zahlédnout, ba ani hrad, ten už vůbec nešel pozřít okem ani za dne, kvůli svému dokonalému maskování. Těch dvanáct vysokých věží navíc zasahovaly do černých mraků vysoko na nebi.
Ale dnes se měla stát výjimka. Přesně o půlnoci, kdy byl úplněk přesně nad sochou padlého anděla, se před jeho světlem rozpustila černá, halící mlha. Světlo se soustředilo jen na sochu. Kužel prudkého, oslňujícího světla, obalil bílý mramor a pohltil jej. Kdyby tento jev zahlédly oči, osleply by. Jakoby se mezi sochou a měsícem navázal jakýsi kontakt, začalo světlo pulzovat, tak nějak se zavlnilo nejprve směrem k úplňku a pak znovu dolů k soše. A to několikrát za sebou. Nakonec se mramor rozzářil stříbřitým světlem a nakřapl. Ruka, co držela katanu pukla, a upadla. S velkým duněním se kutálela po lesklé dlažbě, dokud se nezastavila na prstech. Odhalila tak pravdu dnešní noci. Byla dutá!!
Místo ní kamennou katanu třímala ruka bělostné, ale přeci trochu naoranžovělé, barvy. Prsty, co objímaly jílec katany, zabubnovaly o černou, koženou pokrývku jílce. Znovu se ozvalo praskání stoletého kamene a tentokrát na zem dopadly jen kousíčky, podobné štěrku.
Ruka se až po rameno uvolnila. Černý, tenký rukáv, zakončený bílým proužkem, se zavlnil v jemném vánku. Smetl tak ze sebe prach, který způsobilo drcení mramoru. Katana s téměř bílou čepelí zasvištěla vzduchem. Ten, co byl uvězněn uvnitř, nemínil čekat, až se 'odloupne' i poslední vrstva.
Socha mladíka s křídly se rozletěla na tisícovky drobných úlomků, které prosvištěly se smrtelnou rychlostí na všechny strany. Nastalo opět ticho. Prach, zvířený celou událostí, pomalu usedal. Místo sochy zde stál člověk. Z masa a krve.
Bílé, dlouhé vlasy povlávaly ve vánku a zakrývaly celý mladíkův obličej. Černý plášť popleskával stejně jako dlouhá suknice, která byla teprve druhou vrstvou. První byly kalhoty, jak jinak černé. Ale nejvíc o sobě daly znát křídla. Roztáhly se do maximální velikosti, která činí šest sáhů.
Monstrum pozvedlo hlavu. Bílá ofina zastiňovala pravé oko, právě díky tomu to levé razilo. Oči měly barvu nebe před bouřkou. Takovou našedlou, dešťovou. Ale to nebylo nic, oproti zorničce. Byly jako kočičí, svislé zorničky ve tvaru slunečnicového seménka, ale mnohem staženější, až do tenoučké štěrbinky. Démon se pousmál. Jeho zkřivený úsměv odhalil dlouze špičaté špičáky.
"Volný."nadechl se zhluboka a zaklonil hlavu. Vítr mu přivál do obličeje pramen bílých vlasů.
"Ne, ještě ne." zašeptal skrz špičaté zuby.
Pozvedl stříbrnou katanu a levou rukou chytil všechny vlasy do jednoho ohonu. Jedním rychlým pohybem se katana změnila ve šmouhu a vlasy se poddaly gravitaci. Jako když uvadá květina, splihly vlasy kolem ruky.
"Nechutné."postěžoval si ďábel a odhodil je, jako plesnivý odpad. Potřásl hlavou, která se mu zdála hned mnohem lehčí. Teď již krátké vlasy, připomínající ostny kolem hlavy, se mu zdály víc, více lepší pro jeho osobnost.
Pozvedl čepel katany na úroveň očí a prohlédl se v zrcadlově čisté čepeli. Díky stálému, matnějšímu měsíčnímu svitu uviděl svou novou tvář. Přes pravé oko, které bylo nadále schované, by se měla táhnout hnusná jizva, končící uprostřed lícní kosti.
Levou rukou si pomalu, jako by se svého znovuzrozeného těla bál, odkryl afinu z oka. Bohužel jizva tam byla, ale nebyla tak zarudlá, jak si ji pamatoval. Docela se za těch pět set tisíc let v mramorovém vězení zahojila. Byla akorát mnohem výraznější, béžovější, než jeho celková barva pokožky.
"Konečně,"vydechl s úlevou a zamáchal křídly. ",...volný!" Zakřičel smyslným hlasem a vzlétl vzhůru, jakoby k bílému kotouči světla, před kterým se znovu oblaka zatahovala. Zužovala se díra, kterou světlo proudilo, na teď již zdevastovanou sochu.
"Volný…olný…ný." Rozléhalo se po celém světě. Ale všichni spali, nikdo nebyl vzhůru, kromě ní. Laserové oči se otevřely. Naprostou tmu proťaly dvě naprosto bílé oči. Jenom u zorničky byla tmavá modrá, která se však znatelně ke konci duhovky vytrácela. Opravdu jako dva lasery. Jejich pohled se odvrátil na jih, odkud byl slabý, ale zároveň silný křik slyšet. Měla štěstí, že ty slova vítr přivál právě k ní. Nadechla se. Ve vzduchu ucítila prach, přímo pach mramoru.
"Williem!"vydechla hrůzou. Ale strach a zděšení šlo poznat jen díky barvě hlasu. Její oči (vůbec to jediné, co šlo ve tmě rozeznat) měli stále stejný 'zabijácký' pohled. Obrys jejího štíhlého těla se pohnul, zvedla se.
"Moc dlouho tu nepobudeš." Zasyčela a vytasila … katanu. Potom stejně rychle, jako když se mihne stín ptáka, co krouží nad plání, zmizela!
Nameya

Kapitolky: 1. , 2. , 3. , 4. , 5. ,
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Elfel :) Elfel :) | Web | 1. srpna 2012 v 17:09 | Reagovat

wow wow ...a kdo byla ta dívka? :D :D

2 Nameya Nameya | Web | 1. srpna 2012 v 20:40 | Reagovat

[1]: Si počkej xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama