close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Srpen 2012

Hlavně držet hubu...

3. srpna 2012 v 11:46 | Elfel |  Deník Elfela
Dneska ráno jsem se musel zasmát (pro sebe), abych nedostal přes hubu!
Dva dny lítám s hadrem, vysavačem (který mi jaksi vypovídal každou chvilkou službu), mopem, košem na odpadky, lahvemi... aby tu bylo zkrátka vše "dokonalé".
Zašíval jsem polšátř, jelikož byl na dvou místech roztržený a lítal z něj molitan, a táta na mne začal: To jsi nemohl utřít to nádobí!!??
Jako tak já utřel večer jednu várku, pak jsem umýval vanu, odešel jsem konečně nahoru a mamka umývala další várku v 21:00, tosi jako myslí, ež budu každou chvíí lítat k nádobí?
Co udělal on? Jen se válel u telky a nic nedělal!!! Tak ať mne laskavě přestane peskovat! Ještě musím znovu vytřít a další nádobí umejt, posbírat prádlo a on si jede do Benešova!!! Ještě jsem se ani nenaobědval a mají každou chvílí přijet, takže frčím to uklidi!

Ahoj a přeju hezkej víkend!

Tohle úplně nesnáším!

2. srpna 2012 v 11:59 | Elfel |  Deník Elfela
Ježiši...tohle úplně nenávidím! Ty narychlo uspořádané rodinné návštěvy!!
Když vám lidi řeknou o třidny dopředu, že přijedou dvě z osmi příbuzných rodin! První den jsou pařáky, pomáháte tátovi venku a pak se na pár hodinek jdete koupat, druhý den (dnes) musíme uklízet a to musím ještě někam jet (do Vlašimi) s přáteli, už jen z důvodu, že je mi hloupé tam nejet (jedeme za naší bývalou třídní učitelkou) an avíc se tam rovnou skvěle najím ;), a zítra přijedou!
Tak celé dopoledne jsem skákal kolem vysavače a byl jsem i na blogu (jelikož se z vysavače kouřilo (ono to nemůže větrat, když z něj vychází vařící kouř a do něj jde 30°vedro... tak je jasné, že se zavaří!). Alespoň mám vyluxované rohy, pavučiny, koberce, vydrhnutou záchodovou mísu (a to až se leskne- endělám si srandu :D), to samé umyvadlo, vana, dlaždičky... tak na WC a koupelně mám dokonale utřený prach. Ještě vytřít, uklidit kuchyň, obývák, můj pokoj, utřít prach na zábradlí, vytřít schody, vyluxovat pod nimi...a sestřička pleje mamce skalku, dole jen vytře a vyluxuje, jelikož to ostatní si dělá mamka... lol!! Tak já bydlím v horním patře sám nebo co? Ksakru? A nechtějte vědět, co ědlá táta :D..... sedí na gauči a čumí na čt4 sport, nova sport a další podobné programy!
A víte co se na to můžu? :P Jdu si dát konečně zmrzlinu, pak se s dovolením sbalím, vypadnu na bus, vrátím se ve 4, u babičky se jednou vykoupu a poběžím domů, kde musím udělat zbytek povinností. V pátek ráno (čili zítra) ještě uklidim věci na stolech (v kuchyni mám učebnice a papíry na kreslení) v obýváků výkresy a další papíry, v pokoji další učebnice a sešity (tentokráte z 9. třídy, které jsem si projel -češtinu kompletně a matiku do...3/4 :(, ještě fyzika, přírodověda, chemie...brrrr ).
Tákže já mám nabito! O víkendu tu na 100% nebudu! Budeme lítat venku, makat, snad se i chodit koupat, i když tu bude návtěva, protože má být pořádný pařák! No a budu skákat s mamkou kolem návštěvy. Jelikož je sestra stydlivá, bdue zalezlá na facebooku! O to se můžu kliiidně vsadit! :P ...

No nic, konec nadávání, vylévaná vzteku. (Máme brát učitelku an oěbd a já tam budu sedět, protoež táta řve, že mám jít obědvat!? TVL jak jako luxuuus noo :DD budu sedět v restauraci se skleničkou vody? :D Nasrat! Vezmu si dvakrát do huby a kašlu mu na to ;) ). Takže... ahoj a užijte si víkend i za mě :))))

S povídkama musíme počkat všichni ;) papa!


Kapitola 8. ,Lov na stín

2. srpna 2012 v 10:47 | Elfel |  Lov na stín
Kapitola 8.

Náš rozhovor s Viktorem mi dlouho ležel v hlavě. Stále ty stíny a představy o tom, co na něm může být tak hrozného… Už jsem toho měla pro dnešek po krk! Ale tolik jich ještě zbývá. Rozhodla jsem se dnes vzít už jen pár lidí- Lin, Davida, Samuela, Abigail, Oskara a Cristal.
A vezmeme to od konce!

"Ahoj Cristal, posaď se.", už jsem byla připravena vzít to zhurta, neptát se na zbytečné otázky a dělat si tu kamarádky či kamarády.
"Stačí Cris."
"Fajn. Co ráda děláš?"
"Chodím na střelnici, lukostřelbu, ráda zkouším nové účesy a beru si brigády v kadeřnictví, které mám od úterý do pátku od sedmnácti hodin do dvaceti nebo devatenácti."
Pamatuji si její zářivé vlasy jak odcházely ze školy s ostatními v patnáct, takže na otázku 'v kolik chodíš ze školy v pondělí' jsem odpověď už měla. Přeskakuji nudné otázky.
"Co si myslíš o Davidovi?"
Strnula, polkla a vytřeštila oči, ale byla zticha.
"Hele, chci jít konečně domů, tak povídej." Byla jsem úplně mimo- naštvaná. Přišla jsem o kafe, byl tu šílený hic, puch po Eduardovi se tu stále sem tam držel, nestihla jsem dokouřit ani tu jednu cigaretu a bylo už po šesté hodině. Stýskalo se mi po vaně, po mé posteli a po whisky! Tu si ale dám s Laurou- naštěstí!
"Je tu nový…. je divný."
"Jak divný?"
"Těžko se to říká, ale ty jeho stíny, jeho reakce na otázky, jeho hlas… až nepřirozeně depresivní.", civěla do země, jak pod vlivem hypnózy.
"Myslíš, že by byl schopen té vraždy?"
Nepodívala se na mě, jen přimhouřila oči. "Já… myslím si… že to byl on."
"Přátelila jsi se s Ivetou?"
"No moc jsem jí neznala, nebavila jsem se s ní. Nejsem společensky založená, ale přišla mi zcela v pohodě, alespoň co se mi doneslo. Navíc vypadala hodně sympaticky."
"Jo, to vypadala.", civěla jsem na její nádhernou tvář ve školní složce. Měla ohromné množství pohárů z výtvarných soutěží. "To bude všechno. Kdyby něco, zavolej mi sem.", vzala si ode mne vizitku a zmizela za dveřmi.

"Posaďte se, Oskare."
Dlouhán s úplně krátkými vlasy, tlustými rty a úzkými skulinkami na oči se uvelebil v židli.
"Co děláte ve svém volném čase?"
"Hodně pomáhám doma, sekám zahrady- brigáda, nebo se starám s dědou o pole.", ukazoval mi ufiknutý prostředník.
"Pila?"
"Cirkulárka."
"Aha.", tvoje blbost- pomyslila jsem si. "V kolik chodíte ze školy?"
"Většinou okolo čtrnácté, potřebuji stíhat autobus."
Takže asi svědky mít bude.
"Co si myslíte o Davidovi?"
"Nic moc. Zdá se mi v pohodě. Možná je občas trošku praštěný, když nereaguje na otázky učitelů, ale jinak je v pohodě.", krčil rameny.
"A co ostatní spolužáci? Natálie třeba?", jiné jméno mě nenapadlo. Ale ještě se zeptám na Viktora.
"Přijde mi hodně umanutá, rozmazlená, myslí si, že je něco víc. Stále se každému posmívá a když ji vezmu nějakou věc- jen z legrace, hned z toho dělá třetí světovou. Je to husa."
Tak v tom se asi rozejdeme. "A Viktor?"
Zasmál se. "Ten HIV pozitivní?"
"A to víte jak? Nechal jste si od něj dělat krevní testy po tom, co vás opustil?", myslela jsem, že se smíchy neudržím. "Pardon, trochu mimo mísu."
Nesmál se, ba naopak. Sršel vzteky.
"Proč si to tedy myslíte? Kvůli jedné SMS?"
"Ano, z někoho si srandu dělat musíme, ne?"
Vzpomněla jsem si, jak tohle řekl můj bývalí spolužák mé matce, když byla u jeho rodičů kvůli tomu, že jsem mu rozbila frňák po tom, co mi nadával do tlustého vepře. Schytal další pěstí a s mou matkou jsme se odporoučely domů. Jeho rodiče ho vůbec nebránili, nejspíš schytal i pár facek po našem odchodu, protože než jsme stačily zavřít za sebou, už se tam křičelo.
Usmála jsem se. Oskar- otravný, nevinný. "Můžete jít."

Už jsem si představovala barovou stoličku, sklenku jantarově zbarvené whisky s jednou kostkou ledu. Sbíhaly se mi sliny, ještě k tomu ten neúprosný hlad a chuť na hořkou čokoládou zalité mandarinky s banánem.
"Jsem Abigail!", podávala mi ruku usměvavá malá holčina. Blond vlasy a purpurové oči.
"Máš zajímavé oči. Takovou barvu duhovek jsem jakživ neviděla."
Zdála se být zaskočená. "Ano, ano. Mám ji po matce.", trochu koktala.
"Co děláš ráda ve svém volném čase?", tu otázku jsem už pokládala i sama sobě. Co vlastně dělám já ve svém volném čase? No jo! Já vlastně žádný volný čas nemám, ale když už se to poštěstí- whisky, křeslo a můj pes Rony my ho zaberou.
"Chodím na střelnici, lukostřelbu, … zkrátka chodím tam, kam se mihne Cris."
"Jste…"
"Něco jako sestry, bydlíme spolu, ale přítelkyně nejsme.", usmála se.
"Na to, co se stalo máte dobrou náladu, slečno Abigail."
"Víte, Ivetu jsem takřka viděla jen v šatně a autobuse, jinak nikde."
Buď lže a vysmívá se mi do obličeje, jelikož nemám důkazy, nebo má pravdu. "Viděla jste nějaké podezřelé chování u vás ve třídě?"
Trochu ji sklaplo. "No, nezdá se mi David. Stále se směje, nebere nic vážně."
"To je všechno?"
"Vlastně ne. Vždycky, když jsem vešla do šatny, seděla Iveta na konci lavičky a učila se, ale poslední dobou stála pod zářivkou schoulená do svého kabátu, co nosívala snad nonstop, nehledě na počasí."
"Aha."
Její úsměv se "hroutil". "Ale vy nemáte na mysli tohle, že?"
Myslela jsem na to, jak by ona, malá holka, dokázala zabít beze stop holku, kterou takřka neviděla za celou dosavadní školní docházku. Zavrtěla jsem mírně hlavou a bedlivě poslouchala.
Zastavila ukazovákem diktafon. "Myslíte ty stíny, že? Kdo vám o nich řekl? Cris? Marta? Obě o tom stále mluví, ale Marta mluví sama se sebou, už je z toho blázen. Jen Cris se trochu otevírá. Proč se o to zajímáte?"
"Je to má práce."
"Obyčejné výmluvy, jako ve filmech."
"Ale ve filmech je to ve scénáři."
"Vaše fígly ze školy vám tu nepomůžou. Ty diplomy za soutěže v "hádkách", nebo co to bylo, kde byl účel rozhodit soupeře natolik, aby ztratil argumenty. Jak se a soutěž jmenovala…", klepala si prstem na bradu, za to já udiveně zírala. Ta soutěž byla snad patnáct let stará, to jí bylo tak šest.
"Kde jste to…"
"Když sem přijde někdo nový, obzvláště tak populární jako vy, televize to hned vysílají. Já vím, jsou to patolízalové, ale na internetu se najde spousta informací."
Její slova mne dost znepokojovala. Co ještě může vědět?
"Hádám, že jezdíte domů s…Cristal?"
"Ano. Ještě s Lin. Jsme jako sestry."
"Četla jsem si vaše spisy, bydlíte všechny na stejné adrese."
"Hm. Ani jedna z nás nemá rodiče, tak proč nebydlet spolu, vzájemně se nepodpořit, ne?"
Nic jsem neřekla. Abigail- tři otazníky.
Zapnula jsem diktafon. "To bude vše, prozatím."
"Dobrá, těšilo mě paní Hano.", dveře za ní trochu bouchly.

Do místnosti vešel hoch, Samuel.


Kapitola 7. ,Lov na stín

2. srpna 2012 v 10:46 | Elfel |  Lov na stín
Kapitola 7.

Laura. Svalnatější ženská postava s černými vlasy asi po ramena. Měla dredy. Její velké oči se dívaly tak trochu smutně.
"Dobrý den,…", promluvila.
"Ahoj, posaď se.", první, kdo mne pozdravil jako první u všech výslechů. Vždy jsem zdravila první já. "Jak se jmenuješ?"
"Laura."
"Moc hezké jméno. Co ráda děláš ve svém volném čase."
"Nic."
"Jak to myslíš nic? Nechodíš ven? Nejsi na facebooku?"
"Ne.", byla smutná.
"Proč?"
Rozhlédla se. "Nemůžu. Rodiče mi berou kabely k internetu, mám domácí vězení. Ráda bych někam vypadla."
"Aha. Máš nějakou spřízněnou duši?"
Chvilku se divně dívala. "Matka něco říkala?"
"Ne. Proč?"
"Mám. Je mu dvacet sedm."
"Co teda děláš ve svém volném čase?"
Natočila se ke zdi se sklem. Spatřila jsem tunel v jejím uchu.
"Čtu."
Trochu mne to zarazilo, ale proč ne? "V kolik tak chodíváš ven ze školy?"
"Chodím okolo třinácté, až sedmnácté hodiny. Je to různé, občas jdu na kroužky, na které většinou nemám čas."
"A předevčírem?"
"Tam jsem nešla, musela jsem domů, pomáhat matce s vařením. Měli jsme včera rodinnou sešlost."
Takže Laura- nevinná. "A nechtěla by jsi dneska někam vypadnout?", zastavila jsem diktafon.
"Moc ráda, ale rodiče…"
"Ne. Řeknu jim, že se tu zdržíš přes noc s ostatními žáky, kvůli výslechům."
Její tvář odrážela úsměv. "Tak jo…"
"Zatím jdi ven, počkej tam a pošli dalšího.", zapnula jsem diktafon.

Bernard mi přinesl větrák, už mi foukal ze země na obličej, zatím co do pokoje vstoupila Jasmína. Hnědé vlasy s blond melírky. Několikrát propíchnuté uši a v každé dírce se leskla nějaká náušnice.
"Posaď se."
Nepromluvila. Za to její skelný výraz mluvil za vše.
"Jak se jmenuješ?"
"Jasmína.", skoro ji nebylo slyšet. Rozhlížela se okolo, jak každý jiný.
"Co děláš ve svém volném čase?"
"Ona….nebyla blázen."
"Co prosím?", chvilku mi trvalo, než mi dojde, o čem se baví sama se sebou.
"Iveta, ona nebyla blázen. Nemohla být. Vždycky se smála, smála…smála."
"Co se stalo."
"Změnila se, chovala se nepříčetně… nesmála se. Jen brečela, křičela, držela se ve světle a mluvila o stínech…"
Zase stíny? Co s nimi stále mají?
"O stínech, co se pohybují, o jejich síle…..prý nás všechny zabije."
"Kdo?"
Podívala se mi do očí. Plakala. "Stín."
"Byly jste s Ivetou kamarádky?"
"Ráda chodila ven, mnohokrát byla u mě doma. Domlouvala mi rande, nebo tak. Jako moje druhá sestra. Ale pak se změnila."
"Co děláte ve svém volném čase?"
"Jen koukám do obrazovky na facebooku a čekám, až mi napíše. Častokrát se mi zdá, že je online."
"Ale není…"
Neodpověděla.
"V kolik odcházíte ze školy?", věděla jsem, že ona to nemohla být. Vypadala naprosto neškodně, zdrceně.
"Okolo třinácté každý den. Zadním vchodem na autobus, jezdila jsem s ní domů, teď jezdím občas s Viktorem."
"Co mi řeknete o Viktorovi?"
Odmlčela se. "Jak to s tím souvisí?"
"No, podezření padá na všechny…."
"Ne. On to neudělal. Nemohl…", utřela si slzy a její pohled nyní vzbuzoval pocit, že jste v kleci s dost rozzuřenou tygřicí. "Vím, kdo to byl. Vidím je taky. Všude kolem. On to neudělal. Ale on to ví taky! Jako ty tři. Ví to moc dobře, ale bojí se to udělat."
"Co udělat?"
"Zabít ho! Copak to nechápete!? Není živý!", popadla můj hrnek, vylila z něj kafe a třískla s ním o stůl. "On je tak pravý, jako má krev!", řízla se.
"Lékaře!", zvolala jsem směrem ke sklu.
"Je pravý jako tohle, paní Hano! Jen není vidět tak dobře!"
Do pokoje vtrhl Bernard a dva strážní. Ale ona se vzbouzela.
"Dívejte se na zem, paní kriminalistko!"
Co to mělo sakra znamenat!? "Bernarde, zavolej mi Viktora."

Za okamžik byl v místnosti útlý malý kluk. Hnědé vlasy, tmavě hnědé oči, až v nich nebyly rozeznatelné zorničky. Vyzařovala z něj taková zvláštní aura. Neklidná, zuřící, jako soptící sopka, co má každou chvílí vybouchnout, ale zároveň je schovaná za hustou mlhou.
"Viktore, posaďte se."
Poslechl.
"Slyšela jsem na vás různé zprávy od různých lidí."
Podíval se do kouta. "Tak už i policie a co, zatknete mě?", uculil se.
"Za co pro Boha?"
Nyní zase koukal na mě. "Za tu SMS?"
Rozesmála jsem se i já. "Kdepak chlapče! Teď mi povíš, co je to vlastně honí. Prý to víš. Tak zpívej!"
Mezi námi panovalo dlouhé ticho. Občas trochu zaštrachal větrák, nebo se z chodby ozvaly hlasy znepokojených čekajících rodičů, kteří odmítli nechat zde své vlastní děti.
"Dáš si cigaretu?", nabídla jsem mu jednu.
Neodmítl, ale ani ji nechtěl. Nereagoval, ačkoli na tu krabičku stále zíral. Jednu jsem zapálila a podala mu ji, zatím co jsem si zapálila taky.
"Očividně toho máme oba plné zuby, ale abych to vyřešila, musíš mi taky pomoci."
Popotáhl a foukl kouř směrem k zrcadlu. "Měla by jste to nechat plavat."
Zvědavě jsem se na něj podívala.
"Nemůžete to zastavit.", jeho pohled směřoval na špici hořící cigarety. "Nedá se to zabít." Pohledem sjel pomalu na můj. "Tady vám váš odznak nepomůže, paní komisařko. Ani vaše Rugery vás nezachrání.", jeho hlas se chvěl a já poznala, že i on se toho bojí. "Měla by jste odjet.", opřel se a zase zněl zcela klidně. "Když to necháte zavčasu hezky ležet a nebudete to dráždit, bude vás to ignorovat."
"Ale koho?"
Zase se na mne podíval. "Už tu byl? Ten nový?"
"Myslíš..", zalovila jsem ve složkách žáků. "tohohle?", otevřela jsem složku se jménem David Mane."
Kývl.
"Ne, ještě na něj nepřišla řada. Co je na něm tak zajímavého?", opět jsem ji zavřela a složku zahrabala pod ostatní.
"Až sem vejde, zkuste se podívat na jeho stín, ale ne na moc dlouho, aby to nebylo nápadné."
"Jo. Co děláš ve svém volném čase?"
"Tak různě…píšu, kreslím, občas chodím ven."
"Sám?"
"Ne, s naším psem."
"Aha. V kolik jezdíváš domů?"
"Pozdě, této škole jsem schopen obětovat svůj volný čas až do pozdních hodin. Obvykle tak kolem dvacáté první hodiny."

Zajímavé odkazy

1. srpna 2012 v 23:14 | Elfel |  Zajímavé odkazy
Povídky
http://my-world-my-life.blog.cz/
(Nádherný příběh na téma Naruto 'Svět je malý')
http://stories-hikari.blog.cz/
(Ano! Má velmi dobrá kamarádka s nejlepšími povídkami ve stylu Yaoi! Ale má i velmi skvělou povídku "Dávno po smrti")

Komiksy

http://chic-sims.blog.cz/
(Velmi zajímavé komiksy s nápaditými příběhy, odehrávající se mezi postavičkami The Sims 3)
http://colourfullsims.blog.cz/
(Velmi mne zaujal komiks 'Don´t stop me now', nádherný romantický příběh! Opět s postavičkami ze Sims)
http://simicijsoufajn.blog.cz/
(Další blog s nejen zajímavými komiksi na styl The Sims! Ovšem ael zaujme i velmi dobrými články k zamyšlení.)

Fotografie
http://sinart.blog.cz/
(Tak tento blog, jejhož majitelkou je Nina, zaujme především nejnádhernějšími fotografiemi, které jsem kdy viděl!!!!)

Deníky
http://carrie-gratch.blog.cz/
(Blog spolužačky tak asi o všem. Naleznete na něm nejen články ze života, ale i nádherné příběhy!)

Yaoi
http://black-zombies.blog.cz
(Nó jo, známe se jen chvilku, a jak jsme si padli do oka, že? :D)
http://stories-hikari.blog.cz/
(Ano! Má velmi dobrá kamarádka s nejlepšími povídkami ve stylu Yaoi! Ale má i velmi skvělou povídku "Dávno po smrti")

Kapitola 40. ,Život R. Aika

1. srpna 2012 v 22:27 | Elfel |  Život R. Aika
Kapitola 40.

Koukal jsem tváří v tvář sedmičce nadšených hlídačů. Jejich zubaté úsměvy budu vidět v noci snad všude, někteří černí, někteří bílí, ale všichni tak hnusné pohledy. Hlavně při rozepínání kravat a při odhalování jejich až moc "vylepšeného" těla (jak na přehlídkách kulturistů- tak moc zase ne, ale jako přirovnání to stačí).

Kapitola 6. ,Lov na stín

1. srpna 2012 v 22:26 | Elfel |  Lov na stín
Kapitola 6.

Usrkla jsem si kafe. Teplé, bez cukru, hořké jako blázen. To udělal schválně, ale alespoň to nevypiji hned.
Do pokoje vstoupil Eduard. Velká obtloustlá postava s černými kudrnatými vlasy. Okamžitě se po pokoji roznesl nesnesitelný puch jeho…lidskosti. Ani ta nejlepší voňavka by nezamaskovala jeho pach potu.

Když se Vám zničí sen...

1. srpna 2012 v 20:34 | Nameya |  Deník Nameyi
Ahojky :)
Včera jsem spala u kámošek a dozvěděla jsem se něco, co mi teď totálně podělalo tento školní rok, co ještě nezačal. Sice bych si měla užívat prázky, ale nejde jinak, než se tím deptat.

Co se teda stalo? Odjela jsem do Chorvatska dřív, tak jsem tu nebyla na konec roku. Stalo se něco děsného!!!!

Změnili nám říďu- to je fajn, protože ten koho jsme měli byl děsný :-// brrr
Ten nový ředitel je bratranec mého strejdy - možná dobrý, možná naopak...

Naše třídní (a nejlepší učitelka na škole vůbec) se odstěhovala do Ruska!!!!!!!!!!

Chápete? Jeden debilní rok by s náma mohla být...jenom tu devítku...tak krásně jsme si sedli a ona to takhle podělá. Navíc nikomu nic neřekla a mi se to dozvěděli až teď. Strejda mi to řekl. Ona se s náma ani nerozloučila. Je to zrada. Já ji měla ráda- a ani ahoj jsem ji neřekla a ona mě.
Hodně lidí si mě dobírá- že jsem šplhounek, ale já si dokážu hold z učitelů udělat kámoše. Nepodlézám jim.

Ale proč to udělala!? Není to fér. Odložila to předtím, odloží to snad i teď. Poslední rok!!!!!

A navíc, druhá nej učitelka- a moje fakt oblíbená "kámoška" která mě měla fakt ráda a dodávala mi podporu a díky níjsem taky třeba přišla k instrumentální hudbě atd.. Odchází! Sama od sebe!!!!
Díky ní mi šla čeština jak nikdy jindy!!! Byla skvělá!!! Navíc jsme si sedli- kdy se to ještě povede?! Byla fakt fajn...a teď odchází na gympl. Vímnaše škola stojí za houby, je to hotová prdel světa, ale...proč teď?????????


Ani nevíte jaké mám nervy, koho budeme mít jako třídního. Navíc přijdou nový učitelé!

  • Co když se ten rokůplně zkazí? Dostaneme někoho hnusného a co potom????
  • Co když si na mne zasedne nebo já nevím?
  • Co když si nesedneme!?
  • Co když nám nedovolí nikam jet, nebo uspořádat rozlučku atd..?
  • Co když to bude suchar a budeme mít trička s puclíkama?
  • Co když na fotkách budeme vypadat jak sedláci??
Pomooooooooc ;( je mi fakt do breku. Navíc se bojím, i s kým budu sedět! Bože chraň nás, ne královnu!!!

Ale je to zrada. Poslední rok - poslední rok a oni se na nás všichni vyserou!!!!


Nameya

Kapitola 2. ,RW

1. srpna 2012 v 12:58 | Nameya |  Runes World

… Hrdina je minulostí …

Tupě jsem civěl do knihy. Jak tohle mohli napsat?! O mě a o … ní. To vůbec nedávalo smysl. Nebyl jsem žádný hrdina, spíš zmrzačený ubožák. Proč? Neboť má láska, smysl života, byla mrtvá. Jak to? Protože jsem to zavinil já.
Vlastně tu knihu už znám nazpaměť. Je zvláštní, že uplynul jenom jediný rok od její smrti a mé prohry a už o tom vydali knihu. Cítil jsem jak mým tělem vibruje zloba a srdceryvný vztek! Prahl jsem po smrti těch všech krys, co se hrabali v tomhle příběhu. Ani jsem si neuvědomoval, že svírám rub knihy takovou silou, až mi zbělely klouby a ruka začala brnět. Proč by chtěl někdo něco takového psát? Vůbec nevěděli, jak to bylo, jak se to DOOPRAVDY odehrálo.
Jsem v troskách. Nikdy jsem nebyl tak lehkomyslný. Myslel jsem si, že když byla moje, že bude vše už v naprostém pořádku, jenže nebylo. A místo šťastným koncem se to zakončilo tak, že každý den jsem seděl u téhle knihy. U téhle pitomé hromady stránek. Každý den u ní seděl a přemýšlel, co by bylo, kdyby bylo.
Obrátil jsem knihu o svém údajném 'hrdinství' přední stranou k sobě. Větší nesmysl jsem, jářku, nečetl. A taky něco tak potupného. "Hrdina s rozdrceným srdcem", jo to mě úplně vystihuje. Naštvaně jsem přesunul celou tu soptící lávu vzteku do ruky, která knihou prudce udeřila o stůl.
Ale moje zoufalství neproudilo jenom kvůli každému dni, kdy jsem věděl, že žiji a že nemůžu být s … ní. Dokud neumřu, nebo mě někdo nezabije, nebo to neudělám sám. Ale to poslední nemůžu udělat. To by … ona nebyla ráda. Takovou cestou se s … ní znovu setkat nechci. Zradil bych jí, zneuctil a nato jsem ji až moc miloval. Tak moc, že každý den, co jsem dýchal, jsem se nesnažil nedýchat. Jenom pro … ni. Jen a jen pro tu, které jsem bezhlavě dal své srdce.
Jsem blázen! Musel jsem jím být už dávno, kdy …jsem ji potkal. Proč nevyslovuju její jméno? Protože jsem srab. Ano bojím se toho, že uslyším jméno té, která na něj už nezareaguje. Která se neotočí a její špenátové oči nezajiskří očekáváním. Které se při otočení hlavy už nerozevlají černé vlasy kolem její postavy. Kolem … postavy.
Proud myšlenek se mi v hlavě zarazil. Narazily do překážky. Zavřel jsem oči a snažil se si Afroditu představit. Afroditu?! Obraz, co se nestačil ani pořádně vyobrazit, se rozplynul. Zděšeně jsem otevřel a vykulil oči a zakřičel její jméno. Vykřičel ho, jako každý den, když jsem lmarně čekal na její oči, vlasy, na Afroditu, že se vrátí.
Nic. Jo jak to slovo 'nic' nenávidím. Kdyby to byla věc, zničím jí. Kdyby to byl živý tvor, zabiju to. Protože neznamenalo vůbec cokoliv důležitého. Vyjadřovalo prázdnotu. Kterou si musím procházet. Co mě pohltila a nechce se mě vzdát. Takhle jsem nucen žít už rok. Tedy tisíc let. Tady na Runovém světě to běží jinak. Jeden rok je tisíc let.
A když jsem u toho, kolik mi vlastně je?! Osmnáct tisíc let? Devatenáct tisíc? Nebo víc, či míň? Chytil jsem se za hlavu. Bože, jak bych mohl ulevit takovým myšlenkám??
"Kayi! Pojď dolů!" rozlehl se hlas po čtyřpatrovém domě. Trhl jsem sebou. Zaplavila mě vlna emocí. Hlavně naděje, krásné růžové naděje. Afro… že by ona? Ano, ona určitě. Vstal jsem ze židle takovou prudkostí, že se mi podařilo ji převrátit. Ale vůbec jsem ve svých hluchých uších nezaznamenal její dopad na zem. Cítil jsem jenom svůj zrychlený dech. Bylo ticho doku...
"Afrodit…,"okamžitě jsem její jméno zadusil a nakonec jej spolknul. Přece, jsem tak naivní! A na důkaz těch slov se přede mnou objevil narůžovělý kouř. Hned na to se v něm zjevila postava ženy s fialovými vlasy a obdélníkovými obroučkami na ostře řezaném, rovném nose.
"Kayi!"usmála se, nebyl to ale úsměv, byl to ostře mířený úšklebek na zanedbaný život jejího syna. Její nafialovělé oči si mě ráčily změřit.
"Ty ses od minulého týdne nepřevlíkl!"rozkřikla se zděšením. "Kayi, že si zase…,"její pohled, před tím ledový, se roztopil. Jedna slza opustila koryto očního víčka a stekla po tváři, dokud nespadla na koberec. Ani jsem si neuvědomil, že mám koberec! A vážně jsem se nepřevlékl? Udiveně jsem si (ale nenápadně samozřejmě) čichl k podpaží. Ufff...
"Je mi to líto, zlato. Ale nic s tím neuděláš. Měl by ses vzchopit!"řekla pomalu a přivinula si mě k sobě. Společně jsme usedli na mou postel, postavenou do rohu s modrou dekou, a já svoji "matku" objal a...rozplakal se. Jako každý...jiný den.
Ty slzy nebyly srdce ryvné, jako bývaly prvních pět set let. Byly plné neutěšeného smutku. Byly plné strádání. Ale zároveň ze mě vyplavovaly ty nesmyslné myšlenky. Myšlenky, které jsem byl nucen takto vyplavovat těch posledních tisíc let každodenně.
"Tak ale teď už pojď dolů."řekla fialovlasá žena a pozvedla mi hlavu za bradu, která až doteď ležela na jejím rameni. Teprve teď šla krásně vidět matčina runa. Malé čtverečky nad jejím levým obočím. Umožňovaly jí teleportaci. Ale byla to runa tříštěná, a proto jen teleport prostorem, ne časem. Toho bych už dávno využil. Ale né, já musel mít jen ty pitomé blesky. Pitomou elektřinu, náboj, kterým jsem ani ďábla nezabil. Nestačil jsem postřehnout, že mi mezitím, co myšlenky znovu ovládly můj mozek, tekly z nosu hleny jako z očí slzy.
"Ale zlatečko moje malé." Usmála se na mě vlídně má jediná opora. Jediná, co mi nabídla svoje rameno k tomu, abych se na něm vybrečel. A taky jediná osoba, před kterou jsem brečel!
"Lailo. Děkuju moc. Já … omlouvám se."pronesl jsem stejnou větu, co jsem jí říkával pořád. Pořád dokolečka dokola. Neustále. Větu, co Laila ani nezaznamenala. Byla na ni zvyklá. Jako na mou slabost vůči té dívce, co neměla nikdy ráda. Nikdy jí nebyla Afrodita dost dobrá, prý byla nesimpatická. Pořád mi tnáš vztah kritizovala a komentovala.
Vlastně to bylo tak. Byla to ona, kdo mi pořád říkal, že mě ta holka takhle zřídí. Ty její oči, ta divná špenátová, hadí barva. Ten její zkřivený úsměv a její ohnivá runa. A navíc její … jméno. Afrodita, jméno dodávající lásku, jenže ona ji spíše brala a ničila. Jako to udělala s životem Lailininého syna. Mě zničila.
"Tak ale. Kayi. Pojď, dole na tebe něco čeká." Všimla si, jak jsem se znovu prudce odlepil od jejího, teď zmočeného ramena a udělal na ní psí oči.
"Ona ne. Ale radost mít budeš."usmála se Layla. Pohladila mě po střapatých, kolmých vlasech. Vlastně vypadaly jako ježekovy bodlinky. Byl jsem její malinký ježeček.
"Jujda, podívej. Jsi celý od svých hlenů a slz. Hned jsem..,"nedořekla a proměnila se v růžovou páru páchnoucí po její voňavce. Přišlo mi, že s ní Layla nešetří. Používala ji jako teleport. Neustále, nonstop! Takže, zas tak nevšímavý a mimo nejsem. Letmo jsem se nad tím faktem pousmál.
Ani ne po třech sekundách se obláček znovu objevil a Laila s ním. Najednou jsem měl u nosu kapesník a Laila, zatímco jsem se ráčil již sám vysmrkat, mi utřela obličej utěrkou. Bylo jí mě tak líto? Nemohla se na mě zlobit, že jsem ji neposlechl. Protože já ji tak miloval. TAK miloval, až to bylo možné jenom mezi … no mezi Afroditou a mnou. Vždyť já bych se pro ni i zaživa rozcupal na kusy, určitě bych jí dal své srdce a nejen slovy. To s Williemem byla sprostá lež. Pořád jsem si vyčítal, že jsem se měl podívat do jejích očí, ne civět na Williema.
Když utřela poslední vlhkou, slanou stopu po slzách, pohlédla mi do zarudlých, pomněnkových očí. A jak mě měla i přes to ráda. Vůbec nejvíc ze svých jedenácti dětí, ale silnou konkurencí byla Izzy. Vlastně jsem nebyl její runové dítě. Byl jsem potomek runových milenců, ale nevědělo se čí. Přinesl mě k Laile patron. Ostatně jako mé další nebiologické sourozence. Jediné pravé dítě, které měla Layila se svým mužem Raylim, byla dvojčátka Izabela s Elisabeth. Jinak známé jako Izzy a Lisy. Byly to oblíbené holčičky, múzy (muzikální runa).
Zvedla mě z postele a okamžitě se vypařila. Pak jsem stačil jen sledovat jak 'blikala' po mém pokoji. Nakonec jsem se jako s pomocí zázraku a Laily převlékl a teď se nacházel v chodbě. V chodbě, kde už jsem zhruba aspoň půl roku nebyl. Vlastně jsem nevyšel z pokoje. Koupelna byla totiž s pokojem chytře propojena. A o ostatní se starala Laila a její teleport.
Pomalu jsem zahnul za roh a putoval k dlouhému točitému schodišti. Pak jsem sebou ale vyděšeně cukl, to když se za mnou objevila Laila a chytila mě za rameno. Bude chvilku trvat, než si přivyknu k tomu jejímu zběsilému transportu prostorem. Ale, zvykl jsem si před tím, tak si zase navyknu ne?!
"Vždycky se ti nechtělo chodit po schodech dolů. Pamatuješ? Jezdíval jsi po zábradlí. Nakonec jsme oddělali ty kuličky, abys potom nechodil s naraženou kostrčí, nebo ty víš s čím."Laila se usmála a zmizela. Taky jsem se zasněně pousmál a pohladil bílé zábradlí. Bylo trochu sjeté, no není divu. Protože jsem jej na ježdění nepoužíval jenom já. Ale i mých jedenáct spolubydlících.
Vlastně jsem nikdy neříkal 'sourozenci' nebo 'tati a mami'. Vím, že má někde pravé rodiče. Jednou mám to štěstí, že mě sem nepřitáhli patroni. Ale to štěstí se nakonec ukázalo jako bezvýznamné. Protože o mých rodičích nikdo nevěděl.
Opatrně jsem tedy nalezl na zábradlí. Jak jde vidět, moc jsem se nezměnil a změny jsem se bál nejvíce. Navíc jsem trochu vyrostl, protože mi nohy směšně neklimbaly jako dřív. Nemotorně jsem se snažil udržet rovnováhu. Už jsem to stihnul zapomenout?! To ne. Pustil jsem se a řítil se necelou minutu směrem dolů. V mých choulostivých místech to začalo nepříjemně drhnout a pálit. Blížil se konec schodiště. No jo, ale jak se brzdí? Bohužel jsem si na to vzpomněl až moc pozdě. Vylítl jsem ze zábradlí a narazil do dveří, jimiž se jde do obývacího pokoje. Do největší místnosti v bytu, nepočítaje kuchyni, zbrojírnu, stáje a ostatní pokoje mých nebiologických sourozenců.
Dopadl jsem do osvětlené místnosti hlavou napřed.
"Všechno nejrunovější."ozvalo se sborové blahopřání k runovému dni, narozenin. Prudce jsem se otočil na břicho, sakra, kdo může mít teď narozeniny? Laila mi vždy dala aspoň vědět, abych se jako duch ukázal na oslavě a aspoň předal jí koupený dárek. Nezbývalo mi tak, než hledat dort, nebo něco jiného, kde byl zaznamenán věk. Jenže, ano našel jsem jej rychle, ale bylo na něm moje jméno! A můj věk, který byl … osmnáct tisíc let. Takže jsem to tipl dobře.
Já, jakožto typ prchlavý a uzavřený (kdysi jsem býval vtipný a společenský)jsem se rychle vyškrábal na nohy a ucouvl, abych nohou zavřel vyražené dveře. Můj nesehraný šokovaný výraz nikoho nezajímal. Sešli se tu všichni, které jsem už rok neviděl! A to se mnou bydlí v domě. Litujte mě...
Laila držela dort s osmnáctkou. Ty nuly by se tam nevešly. Potom i Rayley, můj jakožto 'otec'(rentgenové vidění, proto nosí srandovní černé slepecké brýle), který držel velký nůž na krájení dortu . Taky se tu nedalo přehlédnout těch deset harantů, které bych měl nazvat sourozenci. Co jim takhle říkat soukmenovci? Nešlo by to?
Moje milované Izzy a Lisy (múzy), Talya (runa vaření), Angee (vůbec nejmladší ze všech. Její runa je ve vývoji, ale asi bude pomocí myšlenek přenášet předměty), Michelleto (lučištník), Amaya (runa-tráva), Animael (mluví se zvířaty), Ella (natahují se jí ruce), Strup (déšť), Kari (supersluch, je to velice nepříjemná runa).
"Děkuju."usmál jsem se (tentokrát již hraně), ale moc rád jsem nebyl. Chtěl bych klid, znovu se mi chtělo plakat. Což znamená, že ta kniha je jedna velká pitomost. Já jsem nemohl být hrdinou. Hrdinové nepláčou!! A hrdinové se jako hrdinové chovají, a já jim jen kazím pověst.

Nameya
Kapitolky: 1. , 2. , 3. , 4. , 5. ,

Kapitola 1. ,RW

1. srpna 2012 v 12:58 | Nameya |  Runes World

… Zrod ďábla …

Byl úplněk. Velký bílý kotouč zářil stejně prudce jako slunce, ale mnohem bělejším světlem, měsíčním. Na nevelký (asi pět set mil dlouhém) ostrov, vzdálený tři sta mil od břehu Dračích hor, jeho světelné paprsky téměř nedopadly. Krajinu totiž halila podivná, černá mlha. Možná za to mohlo i množství stromů, jehličnatých smrků a borovic, jež se rozprostíraly u břehů moře.
Uprostřed tohoto bezejmenného ostrova byl vysoký, skalnatý výběžek. Zabíral téměř polovinu bezlesé oblasti. Ostré kusy oprýskanéno kamene se tyčily kolmo vzhůru. Ani na ně nedopadl sebemenší kousek měsíčního svitu. Ani zdaleka ne.
A i zde se uprostřed nacházel hrad. Byl ale v zanedbaném, polorozpadlém stavu. Za doby Williemovy, byla tato stavba tou nejpozoruhodnější a nejstrašidelnější na celém Runovém světě. Nyní to byla ta nejzanedbanější. A koho by taky lákalo ji opravit?! Nikoho, bylo to místo samého ďábla a ti většinou za sebou neuklidí. Zanechají po sobě něco, čím by se mohli znovuzrodit.
Ale tohle místo asi nic zvláštního neukrývalo. Černé, hladkým kamenem obestavené, věže napodobovaly skalní útvar a také vybíhaly kolmo vzhůru. Bylo jich dvanáct hlavních, které byly po vnějším kruhu. Těch uvnitř bylo šest. Byly v podstatě mnohem širší, ale za to ne tak vysoké. Hrad byl vůbec celý stavěn v gotickém stylu.
Každá věž překypovala velikými gotickými okny beze skel. Místo dveří se na vratké, kamenné balkóny s polorozpadlým zábradlím, dostávalo 'francouzskými' okny. Ale v tomhle případě se jednalo spíše o díry v hladkém kameni. Nádvoří, uprostřed vnitřního kruhu šesti věží, byla (jako jediná) bílá socha mladého muže s dlouhými rozevlátými vlasy s ofinou do čela, přes jedno oko. Ze zad mu vyčnívaly ďáblí (možno říci dračí) blanitá křídla. V ruce třímal dlouhý tenký meč, katanu. Velice oblíbenou zbraň, vyhledávanou právě zastánci temna a zla.
Kvůli černé mlze, co halila ostrov, nebylo možné ostrov zahlédnout, ba ani hrad, ten už vůbec nešel pozřít okem ani za dne, kvůli svému dokonalému maskování. Těch dvanáct vysokých věží navíc zasahovaly do černých mraků vysoko na nebi.
Ale dnes se měla stát výjimka. Přesně o půlnoci, kdy byl úplněk přesně nad sochou padlého anděla, se před jeho světlem rozpustila černá, halící mlha. Světlo se soustředilo jen na sochu. Kužel prudkého, oslňujícího světla, obalil bílý mramor a pohltil jej. Kdyby tento jev zahlédly oči, osleply by. Jakoby se mezi sochou a měsícem navázal jakýsi kontakt, začalo světlo pulzovat, tak nějak se zavlnilo nejprve směrem k úplňku a pak znovu dolů k soše. A to několikrát za sebou. Nakonec se mramor rozzářil stříbřitým světlem a nakřapl. Ruka, co držela katanu pukla, a upadla. S velkým duněním se kutálela po lesklé dlažbě, dokud se nezastavila na prstech. Odhalila tak pravdu dnešní noci. Byla dutá!!
Místo ní kamennou katanu třímala ruka bělostné, ale přeci trochu naoranžovělé, barvy. Prsty, co objímaly jílec katany, zabubnovaly o černou, koženou pokrývku jílce. Znovu se ozvalo praskání stoletého kamene a tentokrát na zem dopadly jen kousíčky, podobné štěrku.
Ruka se až po rameno uvolnila. Černý, tenký rukáv, zakončený bílým proužkem, se zavlnil v jemném vánku. Smetl tak ze sebe prach, který způsobilo drcení mramoru. Katana s téměř bílou čepelí zasvištěla vzduchem. Ten, co byl uvězněn uvnitř, nemínil čekat, až se 'odloupne' i poslední vrstva.
Socha mladíka s křídly se rozletěla na tisícovky drobných úlomků, které prosvištěly se smrtelnou rychlostí na všechny strany. Nastalo opět ticho. Prach, zvířený celou událostí, pomalu usedal. Místo sochy zde stál člověk. Z masa a krve.
Bílé, dlouhé vlasy povlávaly ve vánku a zakrývaly celý mladíkův obličej. Černý plášť popleskával stejně jako dlouhá suknice, která byla teprve druhou vrstvou. První byly kalhoty, jak jinak černé. Ale nejvíc o sobě daly znát křídla. Roztáhly se do maximální velikosti, která činí šest sáhů.
Monstrum pozvedlo hlavu. Bílá ofina zastiňovala pravé oko, právě díky tomu to levé razilo. Oči měly barvu nebe před bouřkou. Takovou našedlou, dešťovou. Ale to nebylo nic, oproti zorničce. Byly jako kočičí, svislé zorničky ve tvaru slunečnicového seménka, ale mnohem staženější, až do tenoučké štěrbinky. Démon se pousmál. Jeho zkřivený úsměv odhalil dlouze špičaté špičáky.
"Volný."nadechl se zhluboka a zaklonil hlavu. Vítr mu přivál do obličeje pramen bílých vlasů.
"Ne, ještě ne." zašeptal skrz špičaté zuby.
Pozvedl stříbrnou katanu a levou rukou chytil všechny vlasy do jednoho ohonu. Jedním rychlým pohybem se katana změnila ve šmouhu a vlasy se poddaly gravitaci. Jako když uvadá květina, splihly vlasy kolem ruky.
"Nechutné."postěžoval si ďábel a odhodil je, jako plesnivý odpad. Potřásl hlavou, která se mu zdála hned mnohem lehčí. Teď již krátké vlasy, připomínající ostny kolem hlavy, se mu zdály víc, více lepší pro jeho osobnost.
Pozvedl čepel katany na úroveň očí a prohlédl se v zrcadlově čisté čepeli. Díky stálému, matnějšímu měsíčnímu svitu uviděl svou novou tvář. Přes pravé oko, které bylo nadále schované, by se měla táhnout hnusná jizva, končící uprostřed lícní kosti.
Levou rukou si pomalu, jako by se svého znovuzrozeného těla bál, odkryl afinu z oka. Bohužel jizva tam byla, ale nebyla tak zarudlá, jak si ji pamatoval. Docela se za těch pět set tisíc let v mramorovém vězení zahojila. Byla akorát mnohem výraznější, béžovější, než jeho celková barva pokožky.
"Konečně,"vydechl s úlevou a zamáchal křídly. ",...volný!" Zakřičel smyslným hlasem a vzlétl vzhůru, jakoby k bílému kotouči světla, před kterým se znovu oblaka zatahovala. Zužovala se díra, kterou světlo proudilo, na teď již zdevastovanou sochu.
"Volný…olný…ný." Rozléhalo se po celém světě. Ale všichni spali, nikdo nebyl vzhůru, kromě ní. Laserové oči se otevřely. Naprostou tmu proťaly dvě naprosto bílé oči. Jenom u zorničky byla tmavá modrá, která se však znatelně ke konci duhovky vytrácela. Opravdu jako dva lasery. Jejich pohled se odvrátil na jih, odkud byl slabý, ale zároveň silný křik slyšet. Měla štěstí, že ty slova vítr přivál právě k ní. Nadechla se. Ve vzduchu ucítila prach, přímo pach mramoru.
"Williem!"vydechla hrůzou. Ale strach a zděšení šlo poznat jen díky barvě hlasu. Její oči (vůbec to jediné, co šlo ve tmě rozeznat) měli stále stejný 'zabijácký' pohled. Obrys jejího štíhlého těla se pohnul, zvedla se.
"Moc dlouho tu nepobudeš." Zasyčela a vytasila … katanu. Potom stejně rychle, jako když se mihne stín ptáka, co krouží nad plání, zmizela!
Nameya

Kapitolky: 1. , 2. , 3. , 4. , 5. ,