Kapitola 9. ,Plán C

17. července 2012 v 12:30 | Elfel |  Plán C
Kapitola 9.

Už bylo ráno, světlo stoupalo nad Londýnským okem a já seděla se slzami v očích nad hromadou popela a zničeného nábytku v našem "bytě" bez střechy, také bez veliké části podlahy. Slzy mi stékaly po chladných tvářích, nehty se mi zarývaly do stehen, chvějící se brada měla co dělat, aby vůbec udržela spodní patro u horního a já nezačala řvát. Ale po chvílí jsem stejně začala ječet, pištět, až praskla poslední tabulka skla v posledním "stojícím" okně.
Mraky ustoupily už kolem třetí hodiny ranní, ale stále trochu mrholilo. Hasiči byly pryč, novináři jak by smet a ta holka, ta svině taky.
"Až tě najdu,", vzlykala jsem "až tě najdu…Tak te sejmu!", hysterický záchvat ani te´d nepomíjel. Ale cítila jsem se…prázdnější, uvolněnější, zkrátka lépe.
Po hodině jsem se tedy rozhodla vstát. "Musím do druhého bytu pro zbraně.", blikalo mi v hlavě.
Měli jsme celkem tři byty, ale jeden byl pro zbraně, druhý jako rezerva "kdyby něco".
byt číslo dvě se schovával asi tři ulice od Tower Bridge.
Veliký, prostorný, bíle natřený byt. Jedna skříň vedle druhé, jeden stolek, tři židle a pohovka. Popadla jsem mé děti- Tauruse, vložila je do kapes na lýtkách u bot. Šest naplněných zásobníků do šesti kapes na pažích, dva úzké granáty s kousky stříbra uvnitř jsem vložila do kapsiček na loktech, čtyři nože do čtyř kapsiček ze strany na lýtkách. Dlouhé vlasy jsem svázala dlouhou stuhou do jednoho velikého copu na zádech. Popadla jsem středně veliký batoh kruhového tvaru, v němž bylo asi šest kapes s krví, osm časovaných bomb- neaktivovaných-, dalších několik zásobníků do Tauruse, mačeta Walter Mach Tac 1.
Pak nějaký velmi odolný vlasec, nebo tak něco a raději jsem si nandala za ucho mini kamerku s možným USB napojením k počítači přes kabel.
K páté hodině odpoledne jsem se rozhodla. Jdu! Vyrazila jsem do ulic Londýna. Mé kroky mne vedly po nejrušnějších částech města. Má výbava byla skryta pod dlouhým černým pláštěm, který mi sahal až po kotníky.
"Tak co uděláš!? NO!?"
Zaslechla jsem hluk, dětský křik, zamířila jsem tím směrem.
"Ne! Prosím! To bolí!", křičela malá holčička s blonďatými vlasy, droboučkým tělem a nádhernýma světle hnědýma očima.
"Chcípni!", kopala do ni pětice tak patnáctiletých kluků.
"Vypadněte!", vyjelo mi. Neměla bych se do toho plést, ale na tohle se koukat nebudu!
"Nebo co?", jeden z kluků si nasadil ocelového boxera, namířil si to ke mně s namyšleným úšklebkem.
Dívce už Tekla krev z úst, bylo vidět, že má minimálně něco zlomeného.
"Nebo budeš utíkat k mamince, parchantě! Neslyšeli jste!? Nechte ji!", zahulákala jsem ještě hlasitěji. Lidé mne začali obcházet s divnými obličeji, ze kterých se dalo číst "ta si troufá".
Teď ke mne šli téměř všichni kluci, s podobnými boxery a kapesními nožíky.
"Nechci vám ublížit.", napadlo mne, proč jim lžu?
"Nejdřív hromada keců, a pak -nechci vám ublížit-!", chytl je záchvat smíchu. Když se uklidnili, začali kolem mne kroužit. Utvořili tak veliký kruh, že je lidé museli obcházet po silnici.
Dívka se na mne koukala a svírala malou vychrtlou kočku.
"Koledujete si, chlapečci.", zatnula jsem pěsti.
"Ta to rozbal kočičko!", olizoval si jeden svůj boxer.
"Jak chceš!", vystartovala jsem s pěstí napřed, nestihl ani mrknout, když už seděl na zadku na obrubníku. Druhý se ke mne rozeběhl, s ním třetí i čtvrtý. Mezi jeho nohama jsem se sklouzla za něj. Podrazila jsem mu nohy, on padl nosem na kamennou dlažbu chodníku, mokrou od deště. Dost to klouzalo a já toho využila. Třetí se mne pokusil bodnout nožem, ale já jeho ruku včas chytla, otočila jsem se pod ní a tak utvořila páku. "Víš co se stane, když tvou ruku trochu pootočím? Ne? Ty jsi nechodil na hodiny fyziky!?", prudce jsem s rukou trhla a on se s bolestí svalil na zem. "A teď vy, chlapečci.", civěla jsem na rozklepaná kolena dvou posledních kluků. Jednomu bylo maximálně třináct a druhému tak sedmnáct. Ten mladší zahodil boxera a utekl se zděšeným pohledem, míhal se davem, až se zcela ztratil.
Okolo se jen míhali lidi, co si držely dlaň na ústech a mračili se na mě. Ale já se jimi nezaobírala. Jen jsem poslouchala řev ležících chlapců, co už nikdy nebudou kopat do malých holek. Vyběhl proti mně s taseným nožem, jenž mi mířil na krk. Primitivním přemetem jsem se vyhnula noži a ještě jsem ho kopla podpatkem do vnějšku spodního patra. S rukama u krku se svalil na zem. Z úst se mi linuly pramínky krve.
"Pojď.", podala jsem ruku děvčeti, co se svíjeli u okapu vedle vchodu jednoho obchodu.
z náruče ji utekla kočka. "Pojď.", pronesla jsem klidným a milým hlasem s úsměvem na tváři.
Opatrně se dotkla mé ruky, pak ji sevřela.
Rozhodla jsem se svůj plán trochu přehodnotit a nejprve ji odvést do našeho třetího bytu.

"Slečno?", pravila bělovláska do telefonu. "Mám obě dvě." Na chvíli se odmlčela. "Rozumím…samozřejmě!" Zmizí pod kápí pláště v davu lidí.

"Posaď se.", nabídla jsem ji židli snad už po páté.
Teprve teď se posadila. Oči jí klesaly a já věděla, že potřebuje mou krev.
"Napij se.", přiložila sem ji k ústům svou mělkou ránu na dlaní, blízko malíčku.
Hltala každičkou kapičku krve, co stekla z rány. Kůže jí začala růžovět, propadlí líčka se propínala i končetiny nabíraly na mohutnosti a síle. "Děkuju…", pustila mi dlaň.
Má rána se nechtěla zhojit. Nechápu to! "Co jsi mi to udělala?", ptala jsem se v klidu. Byla to malá rána, nechtěla jsem ani na chvilinku přemýšlet nad důsledky toho, kdybych si nařízla krví honosnější místo.
"Omlouvám se, já- já nechtěla jsem!", dala se do pláče, zatímco jsem si ovazovala dlaň obvazem.
"To je v pořádku.", skousla jsem obvaz, druhou rukou přišpendlila jeden konec fáče k vrstvě na dlani, aby se nerozvázal. "Jak se jmenuješ?"
Koukala na mne jak na zjev. "Jsem dvacet pětka. Říkej mi Abigail.", napjatě si prohlížela kuchyň.
"Jsem Evelin."
"Já vím.", pronesla chladně, ale ani se na mě nepodívala, hleděla na fotografii mě a Frederika před Londýnským okem těsně po jeho "otevření". "To je tvůj přítel?"
"Ne, kamarád.", myslela jsem na to, co řekla. Ona ví, ale co ví?
"Už to není tvůj kamarád, viď?", uchopila rukou fotografii.
"Je. Proč by neměl být?", zpozorněla jsem.
"Má ho ona, ta bílá…", zasekla se. Hladila Frederikovu tvář na fotografii.
"Kdo ho má? Kde je?", rozčíleně jsem vstala a omylem rozbila židli, jak jsem prudce vstala, rozmáčkla jsem ji o zeď za mnou. Ty její hádanky mi tečou doslova krkem!
Neodpověděla mi.
"Tak se tedy uklidníme a začneme znovu…", uvelebila jsem svůj zadek na vedlejší universální pohovku. "Kolik ti je let?"
"Devatenáct.", položila opatrně fotografii s rámečkem na poličku a usadila se vedle mě.
"Vypadáš na třináct…", oči se mi zužili do tenkých linek.
"Mám pomalejší projevy stárnutí.", její nádherná ústa se jen malinko míhala a z nich vycházela drmolená slova. Bylo ji rozumět, ale málo, jelikož venku panoval večerní hluk.
"Kdo jsi?", rozhodla sem se zeptat na onu zásadní otázku, co mne tížila.
"Ani ty, ani oni. Jsem číslo dvacet pět. Nemám bližší specifický název."
"Odkud jsi?"
"Znáš SOFORIP? Tak odtud jsem."
"Pane Bože…"
"Byla jsi tam někdy? Vědí toho o tobě celkem dost a jejich zájem o tebe vzrůstá. Prý jsi výjimečná.", tázavým pohledem se podívala do mých očí.
"Řekni mi všechno.", zhluboka jsem se nadechla, připravena čerpat mnoho informací.
S nádechem mne napodobila. "SOFORIP, její ředitelka je Velena L., příjmení neznám a na vizitce ho nemá, řídí celou tuto agenturu. Zkráceně odchytávají upíry, vlkodlaky a zkoumají jejich DNA, pomocí jehož vyvíjejí nejnovější a stále odolnější stvůry. Některé se nevyvedou a ty potom zlikvidují pomocí laserů, stříbrných koupelí nebo dalšími geniálními způsoby. Celkem jsou tři kategorie, do kterých řadí tyto experimenty.
Kategorie první:
Osm skvělých vlkodlaků, nepoznala by jsi, že jsou to vlkodlaci, nemají s nimi dnes takřka nic společného, mnoho z nich bylo se mnou na pokoji, skvělé holky. Nemění se na lidi, to je zásadní. Nemají srst, jen průhlednou odolnou blánu, pokrývající jejich svalstvo. Jejich náchylnost vůči stříbru a zlatu nepoklesla, ale tou blánou projdou jen opravdu hodně tvrdé rány. Jejich oči jsou mnohem lepší. Mají termální vidění. Víš asi, co to je. Používají to vojáci především ve tmě. Toto vidění zachytí všelicos, co má vyšší tělesnou teplotu. Celkově smysly jsou zlepšené. Jejich blána je sice odolná, ale jejich regenerace se nezvedla ani o procento.
Kategorie druhá:
Jsou to upíři. Na pohled normální lidé, bez špičáků. K rychlé regeneraci nepotřebují krev, živí se jako normální lidé- čímkoli. Jejich síla i dovednosti se vyrovnají těm tvým- skákání, běh, všechno. Jejich zrak je vyvinutější, proti první kategorii. Jejich oči nerozlišují den a noc, vidí stále stejně, vytváří jednoduše své vlastní vlny, podobné slunečním paprskům, a tohle jim právě umožňuje skvěle vidět. Sluch sice není zas tak skvělý, jen párkrát znásobený oproti člověku, ale na upíří sluch nemají. Též je jich osm a zásadně chodí ve skupinách po dvou.
Kategorie třetí:
Dali by se nazývat kouzelníky. Dokáží levitovat lehkými předměty, to znamená do jednoho kilogramu. Jsou rychlí, silní i odolní. Termální zrak, dokonalý sluch, ještě lepší než ten tvůj, čich mnohokrát lepší než vlkodlačí, prostě dokonalé bytosti. Jejich zásadní chybou je jejich rivalita. Prostě chlapi."
"A ty jsi..?", její počty nedávaly smysl, osm krát tři je dvacet čtyři. Ona je dvacet pět? Co to tu na mě hraje!?
"S mými sestrami jsme tak zvané Čtyřky. Nemáme kategorii, ale pro rozlišení nám říkají číslem Čtyřka. Je nás pět. Nejsme ani vlkodlaci, ani upíři. Jsme něco mezi tím. Po prvním ochutnání krve se hojíme okamžitě, bez ohledů na naši stravu. Máme fotografickou paměť. Jsme rychlejší i silnější, než kterákoli kategorie, proto nám nikdy nedali krev. Jsme pro ně nestabilní. Často se nám vypojují čipy a my se pak chováme dle našeho uvážení. Každé experiment má čip, pomocí něhož nás jak sledují, tak ovládají. Přeměňujeme se dle našeho uvážení a…."

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Writergirl Writergirl | Web | 18. července 2012 v 11:19 | Reagovat

:O

2 yuki-chan yuki-chan | 18. července 2012 v 18:51 | Reagovat

NO WAU honem dalsi dil :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama