Kapitola 8. ,Plán C

17. července 2012 v 12:30 | Elfel |  Plán C
Kapitola 8.

Přišla jsem akorát včas, když už se ten kluk chystal odejít. Nad hlavou svíral v ruce zelený deštník s červenými puntíky.
Neubránila jsem se smíchu.
"Čemu se směješ?", přidal se.
"Tomu deštníku, vypadá tak… děcky."
"Náhodou, mám ho po babičce!", bránil se, ale akorát si to zhoršil.
Můj smích se změnil v totální záchvat smíchu.
"Nastydneš, sejdeme se dole.", zabručel s úsměvem, ale než stačil zmizet, přeskočila jsem mezeru mezi našimi domy. "Páni, je to docela dálka.", třeštil oči.
"Bývala jsem nejlepší atlet na škole."

Před vchodem do jedné z nejlepších kaváren se zeptal na mé jméno.
"Jmenuji se Evelin."
"Markus. Ahoj." Jemně mi sevřel dlaň.
Za ruku mě vedl před jednu kavárnu, o které básnil celou cestu.
"Dělají zde to neulepí kafe v celém Londýně!", opakoval stále a stále dokola, až jsem si začala říkat, že o ničem jiném mluvit ani nebudeme.
Posadil mne do zadního rohu kavárny s krémovou barvou stěn. Ze stropů, natřených tmavší hnědou, vyselo sem tam pár lamp v oranžovém papírovém krytu. Trochu to připomínalo čínské lampiony. Vonělo to zde rozehřátým voskem z voňavých svící.
"Kolik ti je, Markusi?", odhodlala jsem se prorazit to ticho kavárny- cinkání lžiček, cvakání kávovaru.
"Dvacet pět.", s odpovědí zároveň diktoval číšnici objednávku. "Jestli se mou zeptat, tobě je kolik?", začervenal se při položení otázky.
Nad odpovědí jsem se dlouho zamýšlela. Vypadal tak roztomile, důvěryhodně, a ty jeho nádherné modré oči. Ale po dlouhém rozvažování nad představami, jak mi říká: zrůdo!, jsem věděla, co mám říct. "Dvacet dva."
Číšnice s drdolem z blond vlasů svázaným růžovou stuhou přinesla dva černé čaje s rumem, cukrem, citrónem a bůh ví, čím ještě. Celý stříbrný podnos s tímto "arsenálem" položila na skleněný stůl, podepřeným pěti dřevěnými nohami z tisového dřeva.
"Piješ černý čaj?", zeptal se, když číšnice objednávku položila na stůl.
"Piji všechny čaje, kromě čajů s červenou barvou." Připomínají mi totiž krev a já mívám hlad. Ale to už jsem raději neřekla.
"Tak to jsem rád, tenhle červený není.", usmál se a sklonil tvář nad bílý hrnek s červenými květinkami okolo okraje šálku, z kterého se linula pára a nádherná božská vůně. Nasypal si tam dva cukry s rumem.
Všimla jsem si ohromných kapek deště, co venku dopadaly na okna, chladnou zem, silnici i auta. Na všechno. Při každém zahřmění zablikala utlumená světla v lampionech. Vůně čaje pomalu přebila vůni svíček.
"Vím, chtěl jsem tě vytáhnout na kafe, ale do kafe si rum nedávám.", opět nasadil ten svůj okouzlující úsměv, na který se musela každá nalepit. Při jeho úsměvu se mu stáhly oči do takových linek, až byly vidět jen jeho bílé zuby.
"To je v pořádku.", hlas se mi chvěl otupením z jeho úsměvů.
"Na co se zase tak koukáš?", zarazil se těsně před tím, než se napil.
"Na nic.", sklopila jsem pohled ke svému šálku. Ruce se mi chvěly, ale já nevěděla proč. Měla bych odejít! Znělo mi v hlavě.
"To říkáš už po druhé.", zase ten kouzelný úsměv.
Asi se rozteču… "Po druhé?", jako by jeho úsměv byl nakažlivý. Prudce nakažlivý.
"No samozřejmě. Nejprve na té střeše, a teď tady.", usrknul z čaje.
Rozhodla jsem se trochu experimentovat se svým čajem a "výzbrojí" na stříbrném podnose.
Cukr, citrón, rum, jako Markus, ale ještě zkusíme tohle- šedohnědý prášek s nádherně aromatickou vůní. Tipovala jsem to na nějakou skořici, nebo tak něco. Rychle jsem celou směsici promíchala a neodolala ochutnat tuhle skvěle vonící věc, co vznikla jako produkt praštěné holky za přístupu ke "koření".
Vyprskla jsem všechno, co jsem pozřela. "Fuj!", nadměrné množství rumu se vůbec nehodilo do čaje, natož pak se skořicí.
"Ukaž.", napil se Markus. Po několika locích pronesl "Máš tam vůbec čaj? Nebo jenom rum?", rozesmál se.
"Zkoušela jsem to poprvé.", usmála jsem se a otřela poprskaný stůl. "A naposledy." Pokynula jsem na číšnici a poprosila ji o další černý čaj s černou kávou.
Během pár vteřin se přiřítila s krátkou bílou sukní. "Tady to je madam.", postavila přede mne dva šálky. Jeden s černou kávou, druhý s černým čajem. Do obou jsem dala stejné množství cukru.
"Takhle je to dobré!", pochválila jsem si.
On se jen usmál. Díval se stále na mne, občas usrkl čaje, ale stále se mi díval do očí. Věděla jsem na co myslí, přesně jsem to věděla. Posunul se na rohové sedačce blíž ke mně.
"Co to děláš?", upírala jsem zrak na jeho nádherně tvarované rty. Po těch dlouhých letech v samotě a uzavření sebe sama s homosexuálním partnerem jsem už přestávala věřit v něco víc, než přátelství. Políbil mne jednou. Pak se malinko odtáhl, když viděl, že se mi to líbilo, pokračoval. Chtěla jsem možná na první schůzce trochu moc, ale on to chtěl očividně taky. Pak mne napadlo "Jde jen za hezkými sukněmi, nic o mě neví, a už se ke mně má takhle!" Na to už jsem víc nemohla. Buď to ukončím, nebo toho budu litovat. "Ne, nemůžu, promiň.", on nevěřil mému chvějícímu se hlasu, plný potřeby a touhy po rozkoši, ale poslechl. Nechtěl, ale udělal to.
"Omlouvám se…", začal po dobré minutě tichu u našeho stolu. Minuta není moc, ale když tam tak sedíte s někým inteligentním, krásným, neodolatelným, pět set let "nepolíbena", je to těžké strávit v trapném tichu i tu jedinou vteřinu.
"Nemáš se za co omlouvat. Jen nejsem připravená…", rozjela jsem větu, kterou jsem nemohla dokončit jediným pochopitelným důvodem.
Tak tři čtvrtě hodiny jsme jen tak seděli, popíjeli čaje a kávu, povídali si o našich zaměstnání, tedy povídal jen on, já řekla že dělám krásnou, tichou práci doma, šiji oblečení, šaty, (což je částečně pravda). On pracuje jako číšník v jedné z nejlepších restaurací v Londýne nedaleko Big Bena.
Uprostřed věty, kterou nyní započal, se odněkud zvenku, ze tmy, provlečenou mnoha táhlými kapkami teplého letního deště, ozvalo hlasité řinčení skla. Neuniklo mi houkání sirén, ani hučení helikoptér.
"Promiň, ale musím jít!", položila jsem pár bankovek na stůl a odešla, než stačil cokoliv říct. Neměla jsem je nechávat spolu v jednom bytě! Do háje! Podpatky klapaly rychleji a rychleji, cítila jsem nárůst strachu, s nímž přišel i nárůst nehtů, zbystření smyslů a všeho dalšího. Uniklo mi spousta pohledů zfetovaných nebo opitých lidí. Budou si myslet, že mají halucinace- honilo se mi hlavou.
Po chvíli jsem dorazila na roh ulice, ve které byl náš byt. Téměř celá byla v plamenech. Pak se cosi mihlo za mými zády. Spatřila jsem tu dívku, zároveň jsem pocítila zvláštní touho vědět, co se stalo, i nutkání ji zabít. Za pár chvil už mi uvízla krkem v mé dlani. "Tak zpívej!", cloumala jsem s ní nad zemí.
Ona se jen smála. "Ty huso.", zakoktala, když se zadusila slinami potom, co jsem trošku víc sevřela úchop jejího tenkého krčku.
Vzduchem se ozvalo zapraskání omítky. Třískla jsem s ní o zeď jedné budovy, znovu, znovu a znovu, až se omítka začala rozpadat. Když jsem jí chtěla doslova zakroutit krkem, rozplynula se snad na vteřinu a už jsem ji zase viděla utíkat. Dohnala jsem ji, podruhé jsem po ní čapla, ale zase se rozplynula, jako vítr. Po třetí a po čtvrté se to opakovalo. Ona se jen smála, pak zmizela nadobro kdesi mezi hotelem a obchodním centrem.
"Musím se vrátit!", už to tak dopadlo. Mluvila jsem sama se sebou. "Kam jsem to jen došla…"

V budově SOFORIP

Zadýchanými bílými prostory s kancelářemi z neprůstřelného skla se nesl zvuk klapajících podpatku. Vysoká slečna s bílými krátkými vlasy sestříhanými do mikáda, nesla tak šesti set stránkový svazek listů, dokumentů a všeho možného o agentuře do své kanceláře.
Její kancelář byla v krémových barvách, všude mnoho rostlin a moderní nábytek. Jako bonus jí zde sloužilo sedm větráků plus klimatizace. Nechyběla ani lednička, postel, televize.
"Našla jsi je?", promluvila vysoká útlá žena, co si právě sedla do pohodlného černého křesla, co "bil" do očí, mezitím vším bílým a krémovým.
"Ano, slečno.", pravila po hlubokém úklonu na bělovlasá dívka s rudýma vlkodlačíma očima.
"Postarala jsi se o vše?", sesunula si ze stohu papírů drobnější svazek.
"Ne o vše, slečno.", doposud od úklonu nepozvedla tvář. Dívala se do země.
"Jasně jsem řekla, co máš udělat…"
Skočila ji do řeči dívka. "Ale máme jejího přítele i společníka. Dostaneme ji živou, jak jste chtěla původně."
"To je hned lepší zpráva.", na moment se usmála. Lehce vzala tužku a začala sepisovat poznámky na jednotlivé papíry, které si stáhla v užším svazečku. "Až k nám přijde, byla bych ráda, aby se nedostala do žádných jiných prostorů, než je třeba. Rozumíš?", mrkla na dívku skrze brýle s oranžovými nožičkami.
"Samozřejmě!"
"A jak je na tom náš host?", opět si pročítala listiny.
"Nutně potřebuje krev upíra, aby se mu jeho zranění zhojila. Je zde možnost, že vykrvácí."
"Pak mu ji dejte.", mávla prázdnou rukou.
"Ale madam, my nemáme v budově zcela čistého upíra.", namítala dívka.
"Tak mu dej krev od Nich, mají upíří geny z poloviny. To by mělo stačit."
"Ale nevíme, co to s ním udělá. Jsou to přeci i vlkodlaci, ke všemu ještě něco jiného. Nevím jestli.."
Slečna s mikádem a bílým pláštěm ji čapla pod krkem a mrštila s ní o zeď během vteřiny. "Nemám ani kapku nálady se bavit o tom, co by, kdyby. Dejte mu, co potřebuje. My potřebujeme, jen aby zůstal naživu pár hodin, nic víc. A teď jdi." V následující vteřině stála jedné ze stěn. Zcela prosklená a vyztužená stěna s výhledem do pozemků SOFORIP, obehnaných velmi vysokým plotem, pod elektrickým napětím. Za ním už byla obyčejná malá rušná část Londýna. Trochu opuštěná, ale život tam šel jako v normálním městě. "A ta druhá? Našla jsi ji?", otázala se, než zase přešla ke své práci.
"Bohužel paní, ale domnívám se, že bude hledat tu, na kterou čekáme. Ona je jediná, kdo jí může pomoct.", mnula si krk bělovlasá dívka.
"Dobrá, ale ona je priorita, za žádnou cenu se tomu nesmí nic stát! Je vlastně nemožné to usmrtit, ale nikdy nevíte, co se stane.", mrkla po dívce okem.
"Ano, pokusím se ji najít co nejdřív. Budu vás průběžně informovat.", bolestí zkřivila tvář. Postupně se ale uvolňovala, až vrásky bolesti zmizely úplně.
"Dobrá tedy, jdi. Najdi je pro mě a přiveď mi je."
"Ano, madam!", její odchod nebyl viditelný, jen prudce se otevírající dveře jemně bouchly do jedné stěny kanceláře. To oznámilo dívčin odchod.
Slečna se usadila do svého křesla a hladila si vnější část dolní čelisti nad krkem, kde byla jasně vidět jizva po noži. "Tak se opět uvidíme…", zamumlala si sama pro sebe.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama