Kapitola 7. ,Plán C

17. července 2012 v 12:29 | Elfel |  Plán C
Kapitola 7.

"Půjdeme dneska?", zeptal se mrzutě.
"No já nevím.", vystrašilo mne dění venku na ulici. Téměř nikde ani živáček, jen občas projelo policejní auto. "Ale zajímalo by mě, kam všechna ta auta jedou."
"To mě taky, ale vypadá to všelijak.", taky se bál, svým způsobem.
"Nejdeme…", pronesla jsem stroze. "Jdu se podívat na střechu, omrknu to."
Najednou se obrátil. "Ale do ničeho se nepouštěj."
"Neboj se.", uklidňovala jsem nejen jeho, ale především sebe.

S mým latexovým oblečkem, který jsem chtěla ozkoušet, jsem se prodrala vikýřem na střechu. Zde opět seděl ten kluk.
"Ahoj.", řekl, a svým pohledem zkoumal mé oblečení.
"Nazdar…"
"Myslím, že dnes není maškarní.", zasmál se.
Trochu mne to urazilo, ale zase nevěděl nic. "Není."
"Omlouvám se.", ale dál se smál "Nezajdeš na kafe?"
Znovu zahřmělo. Bleskl pročísl temnou oblohu.
"Teď nemůžu."
"Tak za hodinu? Nebo až zítra?"
Nevím jestli se vnucuješ, ale jde ti to dobře. "Tak za hodinu."
"Tady?", obličej se mu rozzářil, jak malému děcku, kterému koupíte zcela novou hračku.
"Jo…"
"Tak jo, zatím.", při odchodu se díval na hodinky.
Podívala jsem se na své, Casio-G-Shock-G 2900F-8. Sedm hodin a pět minut. Nařídila jsem si budík na osmou hodinu.
Projelo další policejní auto. Hned jsem se ho "chytla". Sledovala ho ze střech bytů, přeskakovala jednu mezeru za druhou, až jsem narazila na obrovský shluk policejních aut, vrtulníků, sanitek a hasičů. Už snad o pět ulic před tímto místem jsou uzavřeny silnice. Proč už takhle daleko?
"Pane Bože…", vytrousila jsem ze sebe a přikrčila se za římsou střechy. Mým tělem projelo mračno jehlic, elektrizující strach. Vzduchem se neslo hlasité vytí, co rozbíjelo skla domů. Z toho zvuku praskala omítka domů. Chytala jsem se za uši a snažila se zvuk překřičet, bylo to hrozné. Jako by mi do uší někdo troubil a přitom mi je trhal. Vlkodlak. Svírala ho skupina policistů v obchodním domě. Nebyl veliký, spíš malý, ale ten roj policistů… Muselo jich tam být snad třicet, plně vyzbrojených. Stříleli naslepo do oken, do zdí, kde se byť peříčko hnulo.
Mám, nemám, mám? V hlavě se mi rojily myšlenky o tom, že bych tomu tvoru měla pomoct, jdou po něm tak, jako by šli po nás. Musím! Seskočila jsem z několikapatrového domu. Pod mým kolenem a chodidlem se prorazil asfalt. Jeden z policistů se otočil.
"Nemrtvý!", zvolal. V tu chvíli se ke mne několik lidí od policie otočilo a začalo střílet mým směrem.
Primitivové. Myslela jsem si, ale to už jsem stála u auta, kde jedna žena žádala o posily. Obrátila jsem auto na bok. Žena křičela, zatím co jsem táhla to auto před sebou, jako štít. Pomalu se přibližující budova, v níž byl vlkodlak, se začala zvětšovat. Už tam skoro budu! Po rychlém přeskoku jsem se ocitla v budově. Třetí patro. Okna vystřílený, nábytek rozmlácený. V rohu se krčila dívka. Její hluboké rudé oči šelmy se na mne upíraly, jako špendlíky na nástěnku.
"Neboj se, neublížím ti.", pomalu jsem se k ní přibližovala s nataženou rukou.
Měla krásné bílé vlasy, ve kterým se její oči nádherně vyjímaly. Drobné tělo dospívající dívky.
"Musíme jít, pojď.", trochu jsem zrychlila tempo. Do mých uší se mi dostával zvuk klapajících bot ze schodů.
Dívka pomalu vstala, zavrčela, jako by mne chtěla vystrašit, ale to se jí nepovedlo.
Rozlétly se dveře, z nichž se rojil jeden těžkooděnec za druhým, v bílé vestě s bílou výbavou, na níž byl znak SOFORIP. Než ale začali s palbou, my už padaly na silnici. Dívka byla hodně zraněná, nohy se jí klepaly, stékaly z nich potůčky krve, z hrudě taky. V mžiku jsem si ji hodila na záda a vyskočila až na střechu budovy. Tam už jsem jen skákala z jedné na druhou, dál a dál. Helikoptéry mi hučely nad hlavou. Odlákala jsem je daleko od našeho bytu. Z helikoptér střílelo několik odstřelovačů. Kličkovala jsem mezi komíny, které mnohdy schytaly kulku místo mě. Najednou jsem cítila polechtání na stehně. Jedna zbraň mi vyklouzla. Chytila ji holčina. Ze zbraně vyšly dvě kulky, každá zasáhla jednu vrtuli helikoptér. Oba dva těžké stroje se zřítily na zem s jekotem lidí, sedících uvnitř. Začalo pršet. To se nám hodilo, krev dívky déšť brzo smyl z budov a my tak byly takřka k nedostižení. Seskočila jsem na silnici, po ní už jsem běžela přímo domů. Silnice byla nejvhodnější, lehce jsem se kdykoli mohla ztratit v temných uličkách a kanály odtékala dívčina krev pryč. Navíc bychom se mohly kdykoli ukrýt v kanálech.
Nikde jsem neslyšela jedinou sirénu. "Ztratila jsme se jim."
"Asi jo.", zasténala bolestí.
"Za chvilku budeme doma."
Déšť neustával, spíš zesiloval.
Co to zase dělám!? Úplně jsem se zbláznila! Pomáhám vlkodlakovi! Měla bych ji zabít… Jinak to udělá Frederik. Pomalu a bolestivě, bude se na ní mstít za Davida.
Ale i přes to všechno jsem ji donesla až domů.

"Kdo to je?", zeptal se Frederik s nakrčeným nosem. "Cítím puch.", pak spatřil její krev. "Slíbila jsi, že se do ničeho nebudeš pouštět!"
"Neboj se. Jen jsem ji vytáhla poldům z pracek."
Naježil se. "Co tě to popadá! Víš co jsi udělala? Najdou nás…", schoulil se na gauč, zpěv k rozkoukanému filmu, ale nedíval se na něj. Tvář měl obořenou do dlaní.
"Je to vlkodlak.", pošeptala jsem mu do ucha.
Pomalu se na mne otočil s jeho upíříma bledýma očima.
"Ne, ne, ne, ne. Sedni si."
Naštěstí poslechl, ale nejraději by ji zabil. Všimla jsem si jeho tiku v koutku úst.
"Šla po ní SOFORIP. Možná tam najdeme někoho, jako my! Jak dlouho už jsme neviděli jiného upíra, než sami sebe?"
Tik ustal. Stále mlčel, znervózňovalo mě to.
Dívka zakřičela bolestí.
Přeběhla jsem k posteli, kam jsem ji uložila. Po krátkém zářezu nožem mi z ruky začala tryskat krev, rychle se ale zase zastavila. Polštář i peřina byla od krve, zdi taky.
"Udělám to ještě jednou a ty se napiješ."
Ustrašeně kývla. Napila se, její rány se zahojily. Z kůže najednou vypadlo několik stříbrných kulek.
"Podívej se.", podávala jsem mu zlaté a stříbrné kulky.
"Dej to pryč!", cukl sebou. "Já nejsem imunní!", začal křičet.
"Promiň!", hodila jsem je do papírového sáčku a ten zase do koše. "Zůstane.", předhodila jsem to jako hotové téma.
"Nemůže! Jestli po ni šli Oni, nemůže zůstat."
"Šli by i po nás, kdyby… Sakra!"
"Jo, prozradila jsi nás. Sama jsi říkala, že to se nestane.", vyčítal mi mé chování.
"Udělal bys to samé, kdybys to viděl."
"To si nemyslím!", ohradil se.
Zazvonil mi budík.
"Sakra.", zaklela jsem.
"Ale…", vběhla jsem do koupelny. Z latexových šatů rovnou do fialového trička.
"Kam jdeš?", odvážil se zeptat Fred.
"Na Kafe.", zapínala jsem si zip u džín.
"Sama?", polkl.
"S jedním klukem."
Strnul. Hodil mi nepromokavý kabát.
"Není to tak. Potkali jsme se včera v noci na střeše, když jsi odešel."
"Letíš z jednoho průseru do druhého.", napomínal mě.
"Postarej se o ni, prosím.", žalostně jsem koukala.
"No jo. Jdi.", mával rukou ke dveřím.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama