Kapitola 6. ,Plán C

13. července 2012 v 8:33 | Elfel |  Plán C
Kapitola 6.


Budík hlásal pět hodin ráno.
Po krátké teplé sprše, po ranní hygieně jsem šla pro pár věcí do obchodu. Frederik hledal něco na internetu.

Na ulici byl klid, pár aut projelo, ale málo. V naší ulici bylo mnoho lamp rozbitých. Teenageři si tu hodně užívali. Občas jsem je sledovala z oken, jak likvidují výlohy, prozvánějí v noci zvonky na domech, i ten náš. Častokrát jsem měla chuť na ně vlítnout, ale jsou to jen mladí lidé.
Dnes byla zlikvidována kupodivu jen jedna výloha. Namířila jsem si to přímo do obchodu přes ulici. Obchod se blížil.
Už bych bývala brala za kliku, když se dveře rozletěli a zevnitř vyběhlo několik lidí, zděšených a plačících. Šla jsem tedy dovnitř. Nějaký muž mířil zbraní na prodavače. "Prachy! Dej sem prachy!"
"Pane, to je opravdu vše co mám!", opakoval vystrašený prodavač.
Já si situace nevšímala, hledala jsem něco na sebe. Hezkého, sexy. Něco, v čem by se dalo dobře hýbat, bylo by to tenké, lehké. Přesně pro mou práci. Ale místo toho byly jen všude svetry, džíny, kalhoty, gumovky. Pak jsem našla dva kusy síťované látky. Sebrala je a šla k pultu, kde stále strašil zloděj.
"Hele, já bych si tohle ráda koupila, můžeš laskavě vypadnout?!", řvala jsem na zloděje, co mne stále odstrkoval. Štval mě k smrti.
"Kdo si sakra myslíš, že si!?", bouchačku nasměroval ke mně.
"Být tebou bych to nedělala, v tvém zájmu.", unikl mi vyzývavý úšklebek, který ho nejspíš vyprovokoval a stiskl spoušť. Hravě jsem se vyhnula kulce, i druhá a třetí.
"C-co si zač?", říkal, když mu došli náboje.
Chytla jsem ho za zápěstí, vytočila mu ruku dlaní vzhůru a nohou mu kopla do lokte. S řevem, pláčem a zlomenou rukou vyběhl ven z obchodu.
"Smím si tohle koupit?", uklidnila sem se.

"Samozřejmě paní.", oslovil mne, ale jeho strach nepominul. "Nebo víte co, vezměte si to."

"Děkuju.", usmála jsem se.
Za mnou cvakli dveře. Slunce zbarvovalo ranní nebe do oranžova. Ve vzduchu šlo cítit, že bude bouřka, i když na obloze nebyl ani sebemenší mráček, já to cítila.

"Hele co jsem si koupila."
Koukal na dva kusy síťové jemné látky. "Na co?", mračil se.
"To uvidíš.", usmála jsem se. Sesunula jsem se na židli k šicímu stroji a přemýšlela, jak bych to tak mohla udělat. Kdybych to tady sešila a olemovala otvory gumou, a sem bych našila kapsy na zásobníky…. Jo, to půjde.
Za půl hodiny byl můj výtvor hotov. Navlékla jsem si na paže dva "rukávky" z jemné a průhledné látky, které držely pomocí gumy. Na každém "rukávku" byly tři kapsy, obdélníkové.
"Vidíš?", usmála jsem se.
"No, hezký. A co?", četl akorát noviny.
Rychle jsem rozepnula kapsu, z níž vypadl zásobník. Rychle jsem ho zasunula do PT 92 Taurus.
"Aha. Slušný, ale nevím proč to děláš, když máme batoh."
"Abychom ho nemuseli tahat, podívej jak je veliký, jenom nás zdržuje."
Věděl, že mám pravdu, ale zase věděl, o kolik víc se tam toho vejde. Znovu se začetl do novin.
Alespoň o pár kapes víc… povzbuzovala jsem sama sebe.

PT 92 Taurus je pro mě jedna z nejlepších zbraní, se kterými jsem se setkala. Má sedmnáct nábojů, některé zásobníky jen deset, ale ty mám jen dva. Ráži má devět milimetrů. Nádherná stříbrná barva mne uchvátila jak na internetu, tak v obchodě, kde jsem si ji okamžitě koupila minulý rok. Od té doby mne doprovází zcela všude.

Frederik upřednostňoval spíš Glock 21 gen4. Není špatná, na ní je zase dobré, že si můžete přizpůsobit obvod rukojeti pro svou ruku.
Ale mě se líbí víc Taurus. Takové moje děťátko.

Co se týče nožů, mám jich celkem šest. Walter la chasse. Miluju nože s delší čepelí. Mám pak větší jistotu, že cíl usmrtí. Dobře se s nimi i hází, ale jsou drahé.
Oproti Frederikovi teda levné, ten má raději kratší čepel a skládací nože. Má jen dva, typu Spyderco Police 3. Taková já ráda nemám. Může se stát, že je špatně vezmete (starý zvyk z dýk, které měly oboustranné ostří) a omylem si ufiknete prsty.

Na dálku používáme výhradně luky. Jsou lehké a přesné. Nejosvědčenější máme luk Perfect Line Robin 40-60lb. Tichý a spolehlivý.

A s touhle výbavou každou noc pracujeme. Skoro každou, občas nejsou žádné.."zakázky".
Den utíká vždycky pomalu. Nudíme se doma. Koukáme na televizi, čteme, válíme se v posteli, nebo na gauči. Nuda. V noci je to pravý opak.

Brouzdala jsem po internetu a hledala nějaké krásné oblečení, co jsem se snažila najít i v obchodě. Nalezla jsem na eshop s latexovými šaty. Sukně byla až k zemi. V tu chvíli jsem měla ohromné množství nápadů. Šaty za celkem tři sta padesát dolarů, k tomu jsem si objednala i boty za sto osmdesát dolarů, nějaké pásky s pouzdry na nože pro Walter a jednoroční zbraně, konkrétně pro Taurus.

Přišlo to za dva dny. Celkem jsem platila něco kolem šesti set devadesát dolarů. Šílený prachy, ale za tohle to stálo.
"Pro Pána Boha, co to táhneš?", zpeskoval mě Frederik hned u vchodu.
"Nic neříkej, taky ti neříkám, abys přestal jíst brambůrky a podobné … blafy."
Stál jak solný sloup. Tvářil se ukřivděně a sraženě.
"Já to tak nemyslela. Promiň.", začala jsem s omluvami.
"Nic se neděje.", sedl si zpět na gauč, odsunul misku s brambůrkami a sledoval televizi.
Bylo mi líto svého chování, ale okamžitě jsem si sedla ke krabicím. Opatrně jsem je s úsměvem otevírala. Ty šaty byly nádherné, leskly se. Hned jsem si je musela jít zkusit. Na internetu stálo, že pro oblékání se má používat lubrikační gel, nebo podobné kvalitní přípravky. Za žádnou cenu ne máslo, ale různé oleje, tak jsem si rovnou ten gel objednala.
bylo trochu obtížné se do toho dostat.
"Co říkáš?", zeptala jsem se Freda.
Spadla mu brada, až se mi zdálo, že slintá. "Vypadáš nádherně. To sis koupila kvůli mně?", začal se smát.
"Jen se směj.", ale taky mi unikl úsměv. Smývatelnou tužkou jsem si načrtla zhruba deset čárek nad ňadry a uprostřed sukně. Vrchní díl jsem odstřihla, takže nejvyšší bod šatů byl momentálně mezi ňadry. Tam jsem všila veliký stříbrný kroužek. Ze zbylého latexu jsem udělala příjemná ramínka, co se táhla z kruhu, kolem krku na lopatky, kde je spojoval druhý menší kruh.
Sukně, rozstřihnutá přesně v polovině vpředu i vzadu, se pak sešila do upnutých kalhot. Samozřejmě velký kus latexu zbyl. Jelikož šaty měli zapínáni zezadu od krku po lopatky a ten kus zrovna nyní chyběl, udělala jsem po levé straně střih až ke kyčlím, kam jsem umístila tkanice, jako u korzetu. Dovnitř obleku se pak všil můj korzet od Davida. Tkanice z korzetu se vytáhly, takže mne neškrtily a stačilo jen manipulovat s těmi u obleku.
Ihned jsem si ho vyzkoušela. Už nebyl potřeba lubrikační gel, pohodlný a o malinko větší, takže naprosto bezproblémové oblékání.
"Co říkáš?", točila jsem se kolem dokola.
Chvíli mlčel. "Udělala by jsi i jedny pro mě?" Oba nás přepadl výbuch smíchu. "To šněrování se ti moc povedlo.", pochvaloval.
"Díky. Pět hodin skvělé práce. Už jen boty."
"Nevím jestli to stihneš.", koukal na hodiny nade dveřmi.
Podívala jsem se tam taky. "Naprosto v klidu. Ještě mám tři hodiny, to je času."
"Hm.", koukal za mnou dokavaď jsem se neztratila vedle v místnosti u šicího stroje.
Dala jsem se do práce. Kozačky až nad kolena se museli zkrátit pod koleno. Zkusila jsem tam nastavit pásky s držáky na zbraně. "Moc dlouhý. Zkrátit tak… Neviděl jsi mou tužku?"
"Ne.", opáčil.
Za nedlouho mi padla do oka. Ležela pod druhou botou. Čára sem a sem. Párkrát jsem střihla nůžkami do pruhů s pouzdry. "To bude dobré…" Přesně. Akorát se mi tam vešly chrániče, co jsem udělala než přišla zásilka z mé bývalé neprůstřelné vesty, z níž se mi podařilo udělat u dvě kapsičky jen tak nad zápěstí pro jeden granát.

Celá hotová ze svého nového kostýmku jsem se pustila i do těch brambůrek.
"Nesežer mi to všechno!", ječel Frederik.
Napadlo mě se zazubit. "Nebo co?"
Chmátl po pytlíků s brambůrky. "Dej to sem!"
"Vedle! No tak dobře…", podávala jsem mu pytlík, ale těsně než se ho dotkl jsem trhla. Rozesmála sem se a válela se po zemi smíchy.
"Jako malá."
"To říká někdo, kdo by se pomalu pral o brambůrky?", pronesla jsem vítězoslavně se slzami v očích.
Venku zahřmělo, jak jsem předpovídala.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama