Kapitola 5. ,Plán C

13. července 2012 v 8:32 | Elfel |  Plán C
Kapitola 5.

"Musíme pryč..", prohlásila jsem další den ráno. Ryby se nikdo přes noc ani nedotkl. "Tady není život…"
"Máš pravdu. Ale kam chceš jít?"
A nikdo nic neřekl. Na řeku svítilo slunce, on seděl hluboko v jeskyňce. Neviděla jsem mu do očí, ani jsem nemohla posoudit, na co myslí, či jak se zhruba cítí.
Oba jsme měli hlad. Zvířecí krev nebyla nic moc. Neudržela nám pocit sytosti déle jak půl dne.
"Půjdeme, až zapadne slunce.", ozval se hlas z jeskyně.
"Dobře."
Ale ani jeden z nás neměl ponětí, kam bychom měli vůbec jít.
Brouzdala jsem bosými nohami v ledové řece. Když jsem se tak koukala do té vody, sem tam se něco mihlo, ale mou pozornost upoutalo zcela něco rozdílného. Spatřila jsem postavu, osobu, starou ženu uprostřed řeky. Stála na hladině. Poznávala jsem tvář matky.
"Matko!", vykřikla jsem a dala se do hlubší a hlubší vody. Za chvilku už mé nohy nedosáhli dna. "Matko! Matko!"
"Nekřič, dítě…", mluvila chladně, ale starostlivě. Dívala se mi do očí. "Omlouvám se ti. Za tu bolest, co jsem ti způsobila."
"Matko, pomoz!", prosila jsem ji. Snažila jsem se ji sáhnout na nohy, ale jakmile se mé prsty dotkly jejích nohou, začala mizet. Rozplývala se od nohou až k hlavě.
"Na sever děvče, jdi na sever…" zmizela…
"Evelin! Pojď zpátky! Nic tam není!", volal Frederik. Hlavou se snažil vykouknout, ale vždy když se jeho tvář ocitla mimo stín, začala doutnat a měnit se v popel. "Evelin!"
"Sever..na sever… Musíme na sever!", opakovala jsem si v duchu.
"Pojď zpátky! Prosím!", žalostný hlas mne probral ze zamyšlení.

Slunce zapadlo, mé šaty nestihly uschnout. Naštěstí noc byla teplá a veškeré mraky byly pryč. Celou noc nepršelo, jen foukal jemný větřík.
"Na sever, musíme na sever.", opakovala jsem Frederikovi.
"Dobrá, dobrá, ale řekl ti to výplod tvé fantazie, nejspíš tam nic nebude."

Ale mýlil se. Asi za dvě hodiny jsme narazili na první stádo srn. Za další hodinu na další, až jsme se ocitli před městem. Velikým, plným trhů, smíchu a radosti.
"Tak přece." Údiv na Frederikově tváři byl zřetelný.

A zde jsme zůstávali dlouho, moc dlouho. Vše nám rostlo před očima... Z města se stávala metropole. Z kamenných domů se stavěly cihlové, z cihlových zas dřevěné, ale zateplené. Najednou tu stála obrovská stavení. Mrakodrapy, kasina, luxusní hotely. Městem jezdila auta, taxíky, trolejbusy. Pod městy metro.
S Frederikem jsme se usadili v ústraní města, takřka na kraji města, jmenující se Londýn….
On vycházel jen v noci, já jen zřídka brzy ráno, nakoupit nejnutnější věci- oblečení, vodu.
Šli jsem s časem, s dobou internetu přišli i zbraně, na které jsme si dali oba udělat "kartu". Legálně jsme kupovali zbraně a dávali inzeráty jako "vražda na objednávku". Slušná prachy, to jo, taky práce, která nás bavila, živila. Mohli jsme si kupovat lidskou krev. Dnes je vše dostupné tak lehce. Vlkodlaci…po nich nebylo ani stopy. Pracovali jsme jen v noci. Já ve dne hledala upíry. Kohokoli nám podobné, bezvýsledně.
"Miluju tuhle práci.", pronesl jednou Fred. Tak jsem mu říkala, kratší a roztomilejší.
"Co na ní miluješ nejvíc? Krev? Zmatek?"
"Ten pocit, když zabiješ pohnutím prstu, najednou je všude hluk, řev, všichni utíkají. Dřív to tak lehké nebylo.", tvář mi při zmínce o minulosti zkysla.
"Hm.", chápala jsem ho. Nerada jsem se zmiňovala o minulosti. "Jdeme?", právě nám hodinky ukazovaly po desáté hodině.
"Jo…", pomalu se zvedl z gauče.
Do batohu jsem si dala pár jednoročních zbraní, náboje, granáty a amulet od matky.
Bydleli jsme v opuštěné čtvrti, vysoko v paneláku. Stačilo vyjít před dveře bytu a mohli jsme po malinkém žebříčku vylézt na střechu. Odtud jsme také plánovali veškeré akce. Celé město známe jen ze střech.
Nejlegračnější je, když na "místo činu" po vykonání naší práce přijede policie. Ze srandy jim prostřelujeme gumy. Několikrát se nás snažili pronásledovat, i s vrtulníky, ale my jim zmizeli buď na střechách, nebo ve stínech domů- v zatemněných uličkách, kam nikdo nechodil.
Nejprve nás nohy od nárazů ze seskoku z tak vysokých domů bolely, ale časem se otloukaly. Necítím už ani dopad na zem z deseti patrového "domu". Vždy to jen zakřupe, pod nohami se udělají mělké díry v asfaltu a to je vše. Párkrát jsme byli i v televizi, na internetu a různých zpravodajských portálech. Vždy jen s pláštěm a na pár vteřin.

"Napadlo tě někdy, co se stane, až zjistí, co jsme zač?", zeptal se jednou Frederik, když ležel na gauči.
Já ležela na posteli, střídali jsme se. I po těch dlouhých stovkách let… nikdy jsme se nijak víc nesblížili.
"Nezjistí."
"Jak si můžeš být tak jistá?"
"Oni nás nechytí, nevšiml sis? Jak dlouho už tu žijeme? No pověz?"
"Už to ani nepočítám."
"Ano…přesně. Nevšimli si, že nestárneme. Když nás nechytí, nestane se nic.", zděsila jsem se svého tónu hlasu, kterým jsem na něj mluvila, ale neomluvila jsem se, za svůj výlev.
"Snad máš pravdu.", odebral se na zbytek noci na střechu.

Občas jsme se vypařili. Úplně na kraj města a trénovali. Mnohokrát jsem ho dokázala porazit. Spíš od té noci, co jsme utíkali… Od té doby pokaždé.
"Nač myslíš?", sedla jsem si na okraj římsy střechy vedle něj.
"Vzpomínám… brouzdám ve vzpomínkách."
"Nesl jsi smrt Davida těžce."
Zbystřil.
"Více než já. Frederiku, já vím co jsi k němu cítil. Proč ze mne děláš hlupáka."
Ale on mlčel, nereagoval na má slova. Až po dlouhé odmlce, při které dole jezdila auta.
"Oni neví nic o tom, co jsme prožili, co jsme zač. Jak myslíš, že by zareagovali, kdyby zjistili, že někdo jako my, žije v jejich blízkosti? Myslíš, že by nechali děti chodit takhle samotné?", hlas se mu chvěl, jako jeho brada.
Až teď jsem si uvědomila, že jsem jeho chladnou tvář neviděla nikdy plakat."Neodpověděl jsi…", vytěsnila jsem opatrně a potichu z úst s co největším možným citem.
"Co by se tak změnilo. Jen by mne jeho otec při nejlepším nechal seřezat jako psa, jako totální prase a osla, nehodného žít v jeho domě. Jako tihle …, udělali by nám to samí.", hlavou kýval dolů, směrem k lidem. Pak se zvedl, následoval jeho beze slovný odchod do bytu.
Ještě dlouho jsem tam seděla a přemýšlela. Ani nevím nad čím vším. Měl pravdu, co by se změnilo. Jen by ho… Už jsem nechtěla přemýšlet, co by mu tak všechno udělali.
Najednou mi něco spadlo do klína. Kovová mince.
"Ahoj.", ozval se chlapecký hlas z druhého domu.
"A-ahoj."
"Chodíš často? Na vzduch?"
"Jak kdy.", pozorovala jsem ho, jak leží se složenýma rukama pod hlavou.
Díval se na nebe.
"A ty?", probodla jsem vyjeknutím to mnou nenáviděné ticho.
"Já chodím rád pozorovat hvězdy. Občas si jen provětrat myšlenky. Znáš to…"
"Neznám."
Podíval se na mne, seděl v tureckém sedu. Díval se zkoumavým pohledem, zvláštně nakláněl hlavu.
Až teď jsem si všimla jeho krásné tváře. Bílá, jako sníh. Světle modré oči, veliké, hluboké, plné smutku a něhy. Horní ret o něco užší než dolní, ale celkově by se daly hodnotit za úzké. Jeho černé vlasy, dlouhé pod uši, dodávaly jeho tváři zvláštní tajemné kouzlo.
"Na co tak koukáš?", zeptal se s úsměvem.
Rozmrkala jsem se a probrala. "Co?"
Jeho úsměv se ještě o to rozšířil "od ucha k uchu". "Na co jsi tak koukala?", zopakoval otázku.
"Na nic.", jeho tvář, dětská a nevinná mne donutila se usmát. V soukromí jsem se dlouho neusmála. S Frederikem bylo příjemné sdílet byt. Byl důkladný a pozorný. Pomáhal s úklidem, když mu to čas dovolil, ale chyběla mu trochu vtipnost, kterou dřív překypoval. Ale já chápala, proč to tak je. Nezazlívala jsem mu to.
"Budu muset zase padat, mám noční směnu. Zatím..", zamával a zmizel za vikýřem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama