Kapitola 5. ,Lov na stín

31. července 2012 v 11:20 | Elfel |  Lov na stín
Kapitola 5.

Hubená postava, strašně hubené nohy. Hnědé krátké vlasy na patku, modré brýle. Strašně inteligentní úsměv, asi jako Anny.
"Jak se jmenujete?", k takovým lidem nemám potřebu mít cokoli bližšího, tak jim tykám. Většinou.
"Ivan.", uvelebil se na židli a koukal jen do zrcadla. Ani se na mě nepodíval a ve mne to bublalo.
"Co děláte ve svém volném čase?"
"Hraji hry.", pokrčil ramen a stále se zubil do zrcadla.
"Jaké?"
"Střílečky a takové ty…akční."
"Hm. V kolik chodíte ze školy?"
Otočil se na mě. "Kromě pátku v sedmnáct."
"A v pátek?"
"To je různě, občas ve dvanáct, když mám kroužky tak ve čtrnáct."
Viděla jsem ho odcházet, ale byl tak nepříčetně tupý, že jsem ho chtěla shodit! Aby odešel s brekem! "Jaká vztah jste měl s Ivetou?"
"Co prosím?", rozezněl se výbuch smíchu.
"Uklidněte se prosím! Jste na policii, měl by jste si to uvědomit!"
Postupně se uklidnil. "Byla to jen princezna. Nic víc."
Asi jako ty? Pomyslela jsem si. "Takže jste byli přátelé?"
"Ne.", naštěstí mu ta narážka nedošla a dál se zubil.

"S kým se tak nejvíce kamarádíte?", zapnula jsem tužku, abych si poznamenala svůj názor.
"Se Samuelem a Annou. Taky se bavím i s Danielem."
"Řekněte mi o nich něco."
"Samuel je takový uzavřený kluk. Rád se přehrabuje v drátech, jestli chápete, taky má rád hokej, zkrátka sportovně založený kluk. Anna je inteligentní hezká holka, nemyslíte?", zasmál se tím svým otravným hlasem. "A Daniel… pyrotechnik. Možná se učí trochu hůř, ale je docela v pohodě."
"No, tě Bůh!"
"Prosím?", zamračil se.
"Nic! Jdi a pošli sem někoho dalšího."
Praskl dveřmi. Ivan- nevěrohodný, podezřelý.

Vešla Gilda. Tmavě hnědé vlnité vlasy, hnědé oči a její pleť měla trošku hnědý nádech. Silné rty, ze kterých sršelo jedno pronikavé slovo za druhým…
"Smím se posadit?"
"Prosím. Jak se jmenujete?"
"Gilda.", lokty si dala na stůl a prohlížela si pokoj. Zastavila sen a kameře.
"Co děláte ve svém volném čase?"
"Jsem na facebooku, chodím ven…"
"S kým?"
"Tak hlavně s Jakubem, Natálií, a jak to vyjde no."
"Jaký máte vztah s panem Jakubem?"
"Myslíte jako soukromí jo?", mlaskla. "Dalo by se říct, že milostný.", zazubila se.
"A co Iveta?"
Její úsměv se změnil v žalostný pohled. "Snažíme se na to všichni nemyslet, je to hrozné. Co se jí stalo, všude se o tom mluví."
"O čem?"
"O její smrti přece.", naklonila se blíž. "Jedna holka našla v její lavici její dvě náušnice od krve. Něco bylo i ve zprávách. Víte, hodně lidí od nás se bojí toho, kdo bude další."
"Tak tomu rozumím."
"Byla to super kamarádka. Ale nechodila ven, nepila, nijak se mimo školu nezapojovala."
"Myslíte, že v tom mají prsty rodiče?"
"Nejspíš. Stále se vymlouvala, že nemůže."
Nevěděla jsem, jak by mi její výpověď mohla pomoci, ani na co bych se měla ptát dál. "V kolik tak odcházíte ze školy?", nepamatovala jsem si její odchod, ale něco mi říkalo, že odešla, ale nevěděla jsem to jistě.
"Odcházím zadním vchodem. Každý den okolo čtrnácté, abych stihla autobus. Jezdím s tetou, ta pracuje v samoobsluze."
Svědka teda má, takže… Gilda- nevinná. Kruh se zužuje.
"Dobrá, pošlete prosím dalšího, můžete jít."
"Hlavně to brzy vyřešte.", už se vůbec nesmála.

Promnula jsem si oči a přejela dlaněmi přes obličej. "Dones mi prosím kafe."
Nic se neozvalo, ale věděla jsem, že mě slyšel. Diktafon stále běžel.
Do pokoje vešla Marta. Její černá kůže, zelené oči plné samoty mi donesly, jak musí být sama.
"Jak se jmenujete?"
"Marta.", opatrně se usadila na židli a prohlížela si podlahu. Pak si oddychla.
Podívala jsem se na zem taky. "Co tam je?"
"Spíš co tam není. Stíny."
"Jaké stíny?", přimhouřila jsem oči a do pokoje vešel Bernard. Měla jsem sto chutí mu jednu vlepit, ale když jsem viděla to kafe, milovala jsem ho.
Dívku to rozrušilo a kontrolovala otevřené dveře. Rychle dýchala.
"Bernarde, odejdi prosím.", řekla jsem zvědavým hlasem a on se rychle klidil pryč.
"Jaké stíny?"
Otočila se zase ke mně, ale byla strašně rozrušená, celá se chvěla. "Ty Stíny, co zabili Ivetu."
Stíny…
"Co o tom víte? Znala jste ji dobře?"
"Ne, nikdo se semnou nebaví, až na Viktora, ten jo a trochu ještě Alice, ale jinak nikdo."
"Aha."
"Ale poslední dobou… Iveta… všimla jsem si, jak byla rozrušená. Její oči byly podlité krví, ještě ty kruhy… věděla jsem, že hodně nespala. Stále se ve škole koukala po zemi. Pořád. Vždycky se zděsila, když se stromy, co vrhaly stíny do naší třídy okny, pohnuly. Úplně se neznala. Začala vždycky vřeštět."
"Ale to mi nikdo jiný neříkal."
"Já jsem s ní měla nejvíce hodin. Biologie, fyzika, chemie, geologie a paleontologie."
"Aha.", věděla jsem, že ona odešla, nedalo se jí přehlédnout, šla jako poslední. Ani jsem se neptala v kolik odchází. Marta- stíny, otazník, nevinná, otazník. Byla jediná, kdo mi poskytl nějaké informace. Ať nepravděpodobné, všechno bylo nahrané. Nevím proč, ale věřila jsem ji a otazník za nevinná jsem škrtla.
"Děkuju, jděte domů a prospěte se. Kdyby něco, tady máte moje telefonní číslo, zavolejte.", poděkovala a zmizela.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama