Kapitola 4. ,Plán C

13. července 2012 v 8:31 | Elfel |  Plán C
Kapitola 4.

"Pane, říkám vám pravdu!", povídá Frederik.
"…to není možné.", na tváři Frederikova pána se dalo jasně přečíst. Strach. Měl to vyryté na čele, tučným podtrženým písmem.
"Vlkodlaci…", pokračuje Frederik. "..jdou sem i s vesničany."
"Nemají existovat! Mají být mrtví! Všichni." Nastala dlouhá odmlka. "Přichystejte koně! Ihned!"
"Ano pane.", odešla jsem s Frederikem do stájí.
"Co bude teď?", odvaha pro další otázky mě neopouštěla.
"Odjedeme."
"Kam?"
"Daleko, někam pryč. Chvátej s tím!", i on byl zděšený. Ale já nechápala proč. "Tu máš. Budeš to potřebovat.", hodil mi jeden pár dýk a šavli s pouzdrem.
"Na co? Říkal jsi, že odjedeme."
"Teď jsi ochránce svého pána."
Chuť bojovat, vůně krve, zvuk praskajících kostí… Usmála jsem se.
"Čemu se směješ?", svazoval mne svým zamračeným pohledem.
"Dáme jim co proto!", usmál se taky, na moment. I když jeho úsměv by se dal pokládat za tik.

"Davide, jedeme!", zavolal Frederikův pán do domu.
Vyřítil se můj pán. "Už běžím, už běžím." Za sebou tahal několik knih, ovázaných šálou, aby se lépe nesly.
"Na co bereš tyhle krámy?", naježil se jeho otec.
Ale já neposlouchala. V duchu sem si opakovala to jméno…David.
Otevřela jsem bránu, zatím co Frederik naskakoval na koně, David a jeho otec projeli. Já musela běžet, víc koní jsme neměli.
S rudýma očima a citlivějšími smysly jsem pocítila zápach kouře. V dáli za kopcem hořelo mnoho pochodní. Slyšela jsem cinkot vidlí, hrábí, motyček a vším, co přišlo sedlákům pod ruku.
Vzduch proseklo zavytí vlků.
"Jsou tu.", bičoval koně otec Davida. Ale na mne ohled neberte, to víte že jo…
Vlci se nám hrnuli naproti.
Co budu sakra dělat!? Vytáhla jsem dýku a předběhla Frederika, co jel první. Sundala jsem prvního nejbližšího vlka k zemi. Vrátila jsem se k Davidovi, jel poslední.
"Vezmi si šavli.", poradil mi můj pán.
"Ne, s dýkou se lépe manipuluje.", zvýšila jsem hlas, protože proti nám zrovna běželo několik vlků, které Frederik nestihl seknout.
S vyjeknutím a prudkými výdechy jsem si doslova prosekávala cestu. Vroucí krev vlků mne pobízela, abych se zastavila a ochutnala, ale povinnosti mne nutily pokračovat. Vlčí kňučení doléhalo až k nám dozadu. Rvalo mi to uši. Pak nastala komplikace. Bezmála sedm velkých vlků… Koně ztěžka oddechovali, nebe metalo blesky, hromy dávalo najevo, že zanedlouho se strhne liják. Zdáli už jsme všichni slyšeli řvaní vesničanů- sedláků.
Země se chvěla pod tlapami vlkodlaků. Ohromná stvoření se na nás řítila plnou rychlostí. Chlupaté bestie vysoké jako kůň na zadních. Zuby jako má dýka, ostré a velké.
"To neprorazíme.", upozorňovala jsem Frederika.
"Zahneme doleva!", upozornil a strhl koně z cesty do lesa.
Špatně jsem slyšela, nebo spíš nevnímala, zrovna jsem odrážela útok posledních vlků. Zahnula jsem doprava, až pak, po chvíli jsem si uvědomila, že se mi ztratili. Viděla jsem pouze dva vlkodlaky, mířící ke mně.
"Sakra!", dupal jsem si. "Bože, stůj při mně!", modlila jsem se. Matčin amulet se mi leskl na hrudi pod světlem blesků. Stála jsem jak přibitá, nevěděla jsem, co mám dělat a mé tělo se nechtělo pohnout. "Jdi sakra! Jdi!", ale nic nezabíralo. S výkřikem jsem se vrhla na první bestii. Jeho nemotorným čelistem jsem se vyhnula raz dva. Má ruka s dýkou se vrhla dopředu, prorazila vlkodlakovi chřtán. Místo zakňučení ze sebe vytlačil jen chrchlání. Sesypal se na zem, kde se zmítal. Kopal kolem sebe a kousal. Dívala jsem se na jeho utrpení o několik kroků dál, když mne k zemi strhl druhý, o něco větší.
Než jsem dopadla na zem, odrazila jsem se nohou. Po zádech jsem se sklouzla na mokré trávě o několik metrů zpět, k cestě, jenž jsem ani neviděla. Blesk mi posvítil do vysoké trávy. Mé oči zaregistrovaly rychle se blížící těleso. Dala jsem se na úprk, tentokrát na levou strany od cesty. Bylo jednoduché zjistit, jestli běžím zpět k sídlu, nebo k lesu, protože zpředu se řítila lavina lidí.
Uháněla jsem s větrem v patách. Ale nejen s větrem i s tou bestií. Mnohokrát jsem se otočila, jestli se třeba náhodou někde nevytratil. Byl by docela problém, když by mne třeba najednou napadl zepředu. Kdepak. Ještě bych musela zpomalit. Neměl moc velkou výdrž. Během pár vteřin jsem se mu ztratila.
Z lesa se ozýval křik. Křik mého pána Davida. Běžela jsem, přeskakovala větve, pařezy, prorážela si cestou keři, až jsem ho spatřila. Vysoko na stromě se svým otcem. Frederik zatím dole zápolil se šesti vlkodlaky. Na ruce měl otisk zubů, po noze mu stékala krev. Je zle.
Ty mrchy kolem něj kroužili a doráželi na něj, zmenšovaly kruh.
Zavrčela jsem, tím upoutala jejich pozornost na sebe.
Měla jsem nápad. Proč nezkusit využít svou rychlost. Jako Frederik při našem prvním boji, proč nevyužít pohyblivost, výšek, do kterých vyskočíme. A tak jsem trochu hnula se situací.
Má rychlost je mou hlavní zbraní. Nehty mi začaly zběsile rychle narůstat. Jejich kruh se rozpadal. Bude jich sedm, až nás doběhne.
Přikrčila jsem své tělo téměř až k zemi. Teď si držte klobouky, čoklové! V duchu jsem se tomu výrazu smála. Byla jsem naprosto uvolněná.
Musím zaútočit dřív než oni. Honilo se mi hlavou. Přicházeli pomelu ke mne. Teď!
Vystartovala jsem, jediného čeho si všimli, bylo mé zmizení. Teď stojím úplně na druhém konci, ale oni na to nepřišli. Jo, to vyjde! A znovu. Tentokráte jsem dělala kruh kolem nich já. Občas jsem pro vystrašení zaskřípala drápy, načeš stáhli ocas, vrčeli někam do prázdna, do tmy. Kruh jsem začala uzavírat, téměř jsem drápy dosáhla na jejich krky vysoko nad zemí.
Na Frederikovi stále vysel jeden vlkodlak.
Mé drápy jim rychle pronikaly krky, až ke krční páteři. Padali k zemi, jeden po druhém. Uprostřed kruhu stál poslední vlkodlak. Vrčel, ale ne výhružně, spíš strachy. Celý se třásl. Chtěl utéct, já bych ho nechala, ale zrovna přibíhající vlkodlak se ho lekl a zakousl ho. Všude kolem byla krev, na stromech, na mém takřka novém oblečení.
Ten vlkodlak, co přiběhl se na mne vrhl, rozcápal mi sukni.
"To si ze mě…ty..", klepala jsem se zlostí. Byla jsem do půl těla nahá, horší bylo, že oblečená byla jen horní část. Vzteky jsem mu drápy proťala dolní patro, bylo slyšet několikero prasknutí, až drápy vylezl lebkou ven.
Rychle jsem sáhla po kusu hadru, který býval sukní a překryla si předek. Mé bílé spodní prádlo, celé zalité krví, jenž mi tekla i po stehnech, bylo na vyhození. Ale to jsem nemohla udělat, v čem bych chodila!? Vzteky mi ujela noha do vlkodlačí hlavy. "Parchant!", procedila jsem mezi zuby. Ze stromu se ozval smích, patřící Davidovi a jeho otci.
Hlad mne dohonil. Dřepla jsem si k jeho bezvládnému tělu, chytla ho za krk a zuby ponořila do jeho krku. Slast! Sladká, víc jak med. Ještě vroucí. Nemohla jsem přestat. Zrovna uprostřed orgií, probíhající mi v žaludku, mne vyrušil cinkot zbraní.
"Musíme jít.", zvolal David, když akorát slezl ze stromu.
Frederik vpředu, já vzadu.
Hlasy lidí brzy utichly. Šli jsme v klidu, pomalu. Nic nás nehonilo, mne a Frederika ne. Zato na naše pány doléhal hlad s únavou. Na koně konec konců taky.
"Musíme zastavit.", akorát jsem zachytila otce Davida napůl cesty padajícího z koně o k zemi- hladem a únavou.
"Jo…odpočinek by se hodil.", pronesl tiše.
Začalo pršet. Skvělý! Budeme bez ohně, k tomu nám na hlavu bude pršet. Stromy nejsou nepropustná střecha. Sice budeme méně mokří, ale čím déle tu budeme, tím víc prochladneme. Viděla jsem, že to samé se asi honí hlavou Frederikovi. Otáčel oči v sloup, když už jsme takhle seděli půl hodiny.
"Takhle se nikam nedostaneme, pane. Akorát nastydnete." A měl pravdu.

Další den, když se milostpáni ráčili vzbudit, stále pršelo a David chraptil, jeho otec kašlal, kýchal a navíc měl horečku. David, jeho otec a Frederik jeli na koních, já šla opět pěšky. Trochu mne to žralo, ale alespoň se mi nekoukají na zadek. Všude možně jsem hledala cokoli na zakrytí dolní části těla. Marně.

Šli jsme několik dní, zvěř, jako by se ztratila. Voda jen ta, co napršela. Nejprve umřel Davidův otec. Věděli jsme, co přijde. David mi pověděl o všech jeho chybách v životě. Povídal si se mnou při každé příležitosti. Ale…nakonec zemřel taky.
S Frederikem jsme se dívali na jejich smrt. Na jejich vyzáblé ruce, propadlé tváře, fialové obličeje…na všechno.
"Nemohli jsme dělat víc.", uklidňovala jsem ho.
"Hm.", šel jako bezduchý.
Jeden kůň už to měl taky za sebou. Druhý padal každou hodinu. S jídlem problém nebyl, ale s vodou, co napršela do kožených lahví. Bylo jí zoufale málo. Rozhodli jsme se je zabít. I my byli vysláblí, bylo to buď my, nebo oni.

"Kde myslíš že jsme?"
"Vzhledem k teplotě… někde v horách.", koukal do výše. Skrze stromy nebylo vidět ani slunce. Téměř celé dny byla tma.
"Myslíš, že to má někde konec?"
Neodpověděl mi. "Slyšíš?"
Hukot. Hukot vody.
"Jo, slyším.", oběma nám naskočil radostný úsměv.
Rozběhli jsme se za zvukem. Řeka. Obrovská řeka.
"Půjdeme po proudu. Tady už musí být život!"
Smáli jsme se. Znovu a znovu.

Za tři dny jsme narazili na jeskyni. Byla opuštěná a za celou tu dobu jsme nepotkali jediného člověka.
"Zůstaneme tu?", pohodil u vchodu šavle a dýky.
"Jo. Už se mi nikam chodit nechce."
"Mě taky ne."
Bylo zde teplo. Konečně jsme viděli slunce, oblohu, vodu a…ryby! Jediný zdroj potravy.
"Mám nápad!", rozkřikl se Frederik.
"Povídej…", pobízela jsem ho.
"Z ryb můžeme mít krev, ryby pak opečeme nad ohněm a využijeme jako lákadlo pro větší zvěř."
"Výborně mysliteli, a kde vezmeme oheň?", zasmála jsem se, ale jeho úsměv náhle zmizel.
Vlasy už měl skoro po ramena. Černé, jako stín.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama