Kapitola 37. ,Život R. Aika

26. července 2012 v 22:28 | Elfel |  Život R. Aika
Kapitola 37.

Ne. Kdyby to věděl, už by si pro nás přijeli…, nebo si přijeli, ale byli to ti, co jsou podpláceni!
"Nad čím přemýšlíš?" probral mě ze zamyšlení Tiro.
"Ale nad…" skočil mi do řeči.
"….nad ničím. To už tu bylo, tak na d čím?"
"Myslím na to, kdo jí to řekl."
"A když ti to všechno řeknu, slíbíš, že to nic nezmění?" podíval jsem se na něj.
"Slibuju."
"Fajn. …"
Rozlétli se dveře. "Můžete si jít pro snídani!" zařvali gorily z chodby.
Jelikož jsme oba měli děsný hlad, hned jsme šli. Ostatní se zdržovali s oblečením, takže to způsobilo pět minut čekání, ale byli jsme hned první v celé frontě.

Suché rohlíky…bez ničeho. Ale to nevadí. Oba jsme si vzali po šesti rohlíkách a sedli si na lavičku ke stolu. U jídla nikdo ani nedutal. Všude bylo ticho, každý hltal hlady. Jen Tiro a já jsme jedli v klidu, když hltáte, snadno vám zaskočí nebo si to jídlo prostě nevychutnáte.
V řadě k odchodu jsme byli naopak poslední. Což mi nevadilo.
"Jdu mu říct, že to vzdávám."
"Fakt!?" Tiro se usmál. "Chvátej." Levým okem na mě mrknul.
"Jo, neboj."
Čekal jsem, že to bude rychle vyřízené, tak to jak pro koho.

Zaťukal jsem na dveře.
"Vstupte…. To jsi ty? Pojď, sedni si." Řekl tlusťoch.
"Rád bych se na něco zeptal…" cítil jsem, jak mi tělo protíná miliony jehlic.
"Na co?" jeho hlas zněl tak nedůvěřivě.
"Bylo by možné zrušit tu soutěž?" jeho ruce se rozklepaly.
"Ne! Už jsem do tebe vrazil tak dost peněz. Nejde to."
"Ale já si to rozmyslel. Fakt nechci."
"Rozmyslel. Vy si všechno rozmejšlíte na poslední chvíli!" Úplně zrudl, div mu nepraskla nějaká tepna.
"Takže?"
"Půjdeš tam!"
"Fajn, půjdu, ale prohraju!"
"A víš co… nemusíš tam chodit." Uklidnil se, ale z jeho úsměvu jsem měl větší strach než z jeho křiku. "Splatíš mi trojnásobek toho, co jsem zaplatil plus, sem budeš chodit každý den přesně v pět ráno a v jednu v noci." Znovu se usmál a jeho ksicht zbledl do původní barvy.
"A … kolik peněz to bylo pro představu?"
"Nevynásobeno třemi? Dva miliony dolarů."
Tvář i sebevědomí mi kleslo až na samou podlahu. "To nemůžu vydělat ani za dvacet let!"
"Jdeš tam, nebo ne?"
"Ne!"
"Pak je vše dohodnuto. Dneska v jednu tě čekám. A teď vypadni!" když jsem odcházel, slyšel jsem jak se směje a s někým mluví po telefonu.

"Už jsi zpátky?" zeptal se Tiro a objal mě s úsměvem. Ten jsem mu oplatil. "A jak to šlo?" co mu mám říct..
"Dobře." Znovu jsem se usmál.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Hikari - san Hikari - san | Web | 27. července 2012 v 10:20 | Reagovat

tý jo... tak to bude mít chudák zas co dělat :(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama