Kapitola 30. ,Život R. Aika

22. července 2012 v 12:55 | Elfel |  Život R. Aika
Kapitola 30.

Přede mnou se rozprostírala obrovská ,rozsáhlá hala se snad miliony světel. Několik podpěrných sloupů. Okolo betonové schodiště, spadající doprostřed, kde byl jakýsi plac. Něco kolem dvaceti pěti metrů čtverečních.
"Co to bude? A kam povede to schodiště?" vytrousil jsem z úst otevřených do kořán. Jazyk se mi lepil na patro. V ústech jsem měl trpkou chuť, snad s nadšení, snad z obav, co tu vlastně budeme dělat.
"To netuším, ale támhle" ukázal na protější stranu celého areálu co musel mít kolem dvou a půl tisíc metrů čtverečních. "je uskladněno na čtyři sta osmdesát sedadel."
"A my s nimi budeme dělat co?"
"Skládat je vedle sebe s mezerami na tyhle schody." Upažil. Tím ukazoval na schody co od prostředku areálu stoupaly.
"Takže to bude nějaké jeviště nebo divadlo?"
"Spíš bych tipoval aréna." Usmál se.
Na co sakra arénu pod touhle budovou? Proč zrovna u metra? Toto má být nějak nápadné nebo co?
"Tak se pustíme do těch sedadel, ať můžeme začít s tréninkem. Ne?"
"Jo, asi jo." Kývl jsem hlavou a vydali jsme se k těm dveřím na druhé straně.


Ty sedačky byly vázané po dvou. Prostě zpevněny kusem olova a párem šroubů. Vážily snad deset kilo! K tomu ta divná kombinace červeného opěradla a modré sedací desky. Nešlo to k sobě, ale to jsem řešit nechtěl.
Prví dva páry sedaček byly celkem v pohodě, vždyť jsem je skládal hned u dveří do zákulisí, kde byly seskládány. Ale další už mi přišli těžší a těžší! Nebyly, jen postupně narůstala délka dráhy, kam jsem je měl odnášet a mé svaly se začaly unavovat. Úplně.

Za pět hodin, kdy byl konečně čas na oběd, jsme odnosili celkem dvě stě dvacet devět sedaček. Takže když se to vynásobí dvěmi, je to čtyři sta padesát osm. Už jen třicet dva a máme hotovo. Třicet dva, což je šestnáct dvojic.
"To už donosíme, pak ti dám celé odpoledne volno."
"Takže nebude trénink?"
"Ne, dělal jsem si srandu." Usmál se. I ten dědek umí být příjemný.

Skvělý pocit, obědvat na jedné ze sedaček, kterou jste odnosili vy. Hned byl na ty necelé tři řady zaplněné modro červenou barvou hezčí pohled. Jen tomu chyběla klidná, pomalá hudba.

Přede mnou stála obrovská ,rozsáhlá hala se snad miliony světel. Několik podpěrných sloupů. Okolo betonové schodiště, spadající doprostřed, kde byl jakýsi plac. Něco kolem dvaceti pěti metrů čtverečních.
"Co to bude? A kam povede to schodiště?" vytrousil jsem z úst otevřených do kořán. Jazyk se mi lepil na patro. V ústech jsem měl trpkou chuť, snad s nadšení, snad z obav, co tu vlastně budeme dělat.
"To netuším, ale támhle" ukázal na protější stranu celého areálu co musel mít kolem dvou a půl tisíc metrů čtverečních. "je uskladněno na čtyři sta osmdesát sedadel."
"A my s nimi budeme dělat co?"
"Skládat je vedle sebe s mezerami na tyhle schody." Upažil. Tím ukazoval na schody co od prostředku areálu stoupaly.
"Takže to bude nějaké jeviště nebo divadlo?"
"Spíš bych tipoval aréna." Usmál se.
Na co sakra arénu pod touhle budovou? Proč zrovna u metra? Toto má být nějak nápadné nebo co?
"Tak se pustíme do těch sedadel, ať můžeme začít s tréninkem. Ne?"
"Jo, asi jo." Kývl jsem hlavou a vydali jsme se k těm dveřím na druhé straně.

Ty sedačky byly vázané po dvou. Prostě zpevněny kusem olova a párem šroubů. Vážily snad deset kilo! K tomu ta divná kombinace červeného opěradla a modré sedací desky. Nešlo to k sobě, ale to jsem řešit nechtěl.
Prví dva páry sedaček byly celkem v pohodě, vždyť jsem je skládal hned u dveří do zákulisí, kde byly seskládány. Ale další už mi přišli těžší a těžší! Nebyly, jen postupně narůstala délka dráhy, kam jsem je měl odnášet a mé svaly se začaly unavovat. Úplně.

Za pět hodin, kdy byl konečně čas na oběd, jsme odnosili celkem dvě stě dvacet devět sedaček. Takže když se to vynásobí dvěmi, je to čtyři sta padesát osm. Už jen třicet dva a máme hotovo. Třicet dva, což je šestnáct dvojic.
"To už donosíme, pak ti dám celé odpoledne volno."
"Takže nebude trénink?"
"Ne, dělal jsem si srandu." Usmál se. I ten dědek umí být příjemný.

Skvělý pocit, obědvat na jedné ze sedaček, kterou jste odnosili vy. Hned byl na ty necelé tři řady zaplněné modro červenou barvou hezčí pohled. Jen tomu chyběla klidná, pomalá hudba.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hikari - san Hikari - san | Web | 22. července 2012 v 21:36 | Reagovat

supeeeer :) jako má to najednou takovej zajímavej spád, ale mě se to líbí, furt se to posouvá někam dál a to je hlavní :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama