Kapitola 3. ,Plán C

9. července 2012 v 9:42 | Elfel |  Plán C
Kapitola 3.

Čím dál víc mě překvapovaly mé schopnosti, dovednosti a přednosti. "Nepotřebuji spát, jsem rychlá, silná. Ale k čemu mi to je. K čemu to je služce, nebo "ochrance", když na ně ze strachu nikdo nezaútočí?", stále jsem si přehrávala celou noc v hlavě, opakovala si stejnou myšlenku "k čemu". Mezi tím už mé ruce držely koště.
Jen zametání jsem dělala dvě hodiny. Než jsem se nadála, bylo sedm. Sedm hodin… .Už jen vytřít, utřít prach a poklidit.
Po osmihodinové práci jsem se ani necítila unavená. Vždy jsem byla ráda, že nepadnu únavou a najednou je …pryč.
Rozhodla jsem se tedy ve zbytku nudného dne procvičovat své dovednosti sama.
Frederik mi půjčil luk a šípy. "Ale dej na něj pozor.", prosil.

O deset minut jsem stála na zahradě. Zde strom, zde keř, zde cesta, tam lavička a támhle, tam stojí tři figuríny. Slaměné pany se již nemohly dočkat, až jimi proletí šíp.
""Vidím na očích", jak se na mne těšíte.", mumlala jsem si pro sebe.
Soustředila jsem se na oči. Stačí jen zavřít na pár vteřin a… otevřít. Oči se mi sami zalily rudou barvou. Chtíčem po lukostřelbě a boji.
Uchopila jsem luk, přesně tak, jak to ukazoval Frederik dnes v noci. Mé ruce opatrně s pečlivostí nasadily končík na prostředek tětivy. Naposledy jsem se zhluboka nadechla a vzpřímila své tělo. Šíp již byl připraven na palci ke střelbě. K vypuštění do vzduchu pro jediný cíl -trefit! Dech se mi pozastavil.
"Teď!", vycítila jsem pravý okamžik. "Sakra! Těsně vedle. Šíp se zabořil do ramena nad srdcem."Znovu, znovu a znovu…." Opakovala jsem si v hlavě s reálnou představou, jak mi tohle opakuje Frederik.
Vzduchem svištěly šípy. Hodinu jsem takhle střílela, než mi došly. Musela jsem je dojít posbírat. Pracné hledání desítek šípů.
"Tohle by měl být poslední." Zastrkávala jsem šíp po šípu do pouzdra. "Ze čtyřiceti osmi šípů jen dvanáct tref. Ubohé.", kritizovalo mne mé Já, ale v hloubi sebe jsem byla se svým výkonem spokojená.
"Dvanáct tref do srdce, osm do stehen a tři do paží. To není celkem dvanáct, ale dvacet tři.", opravil mne můj Pán. Zajímá vás jeho jméno? Smůla, ani já ho nezjistila.
"Počítají se jen ty, které neminuli cíl, jenž jsem jim udala, Pane.", věnovala jsem mu hluboký úklon.
"Jaký byl ten zvláštní cíl?", zeptal se a v rukou si pohazoval dvěmi šavlemi.
"Srdce, samozřejmě.", unikl mi úsměv.
"Pak tedy dvanáct skvělých tref.", úsměv opětoval. "Pojď si se mnou zašermovat, potřebuji trochu cvičit.", jeho úsměv ne a ne zmizet. Hodil mi jednu z naleštěných, ostrých šavlí.
"Neumím s tímhle bojovat.", podotkla jsem se vší úctou.
"Všechno je jednou poprvé.", připravil jaký si bojový postoj.
Potěžkala jsem si šavli. Lehoučká, jako pírko, ostrá, jako první mrazík. "Dobrá, když si to přejete."
"Ale bez těch očí, prosím."
Zamrkala jsem, až se mi mé široké zorničky roztáhly a rudé barva z duhovek "slezla".
"Teď teprve můžeme začít. Tváří v tvář, bez skoků a běhu."
"Hm."
Vystartoval proti mně chladně, rychle s účelem zasáhnout. Jednoduše jsem se vyhnula. Sekl po druhé po třetí, až mne donutil blokovat údery čepelí mé šavle. Prudce se otočil. Řízl mne do lýtka, do žeber a zastavil se hrotem své zbraně u mého krku.
"Ještě jednou?", usmíval se.
"Ano, prosím." Nyní ti ukážu, zač je toho lézt své služce na nervy!
Udělala jsem rychlý výpad. Vyblokoval ho, třikrát jsem se ho snažila seknout do seshora, ale vždy to vyblokoval.
Nyní udělal výpad on, zachytil mne zcela nepřipravenou. Ale jakmile se jeho hrot dotkl mých "šatů", zatočila jsem se. Tím jsem způsobila skluz jeho zbraně po mém korzetu a on spadl.
"Ještě jednou?", řekla jsem se zrychleným tepem, jakmile jsem mu položila s klidem čepel na hruď.
"Jestli chceš." Usmál se a otřel si kapku krve ze rtů.
Jakmile jsem ji viděla, začaly mi růst špičáky. Neovladatelně se mi zrychloval tep, dokavaď tu kapku nesetřel.
"Ale opatrně, já nejsem upír. Nehojím se tak rychle."
"Samozřejmě…pane.", unikl mi úšklebek. Kdyby chtěl, mohl ho brát za provokaci a potrestat mě. Ale to neudělal.
Znovu a znovu se naše šavle střetávaly ve vzduchu plném napětí. Údery tak silné, až z nich naskakovala husí kůže.
"Jsi dobrá."
"Vy víc, pane.", i když bych řekla, že na mou nezkušenost s takovou zbraní bych měla na zemi ležet častěji než on. Na druhou stranu už nejsem člověk.

Celé odpoledne utíkalo rychle. Čištění stájí a kartáčování bylo to nejjednodušší, jelikož jsem vše dělala včera.
Stmívalo se. Kůň začal plašit. Za živa se nenechal uklidnit, nevěděla jsem co mu je. Zběsile běhal dokola, kopal nohama do stěn stáje. V jeho očích byl vidět strach. Nikdy se takhle nechoval.
Zahřmělo. Bouřka. Tak proto…
Setmělo se dřív, než slunce zapadlo. Temné mraky byly oponou pro to zářivé slunce. Prodloužily nám o minimálně půl hodinu noc.
"Začneme.", vešel do stáje Frederik.

Tentokrát mi nejprve dal luk. "Viděl jsem, že jsi trénovala. Tak se podíváme." Nekontroloval mé pohyby, nedal na sobě nic znát.
Natáhla jsem tětivu, šíp na nehtu palce, končík pod bradou s loktem mírně nad ramenem. Výdech a pal! Srdce. Další šíp. Výdech a pal. Jeden šíp létal za druhým. Ze čtyřiceti osmi střel jich minulo cíl jen pět. Všechny dopadaly do srdce, hlavy, krku.
"Nádherný pokrok. Ještě zapilovat na rychlosti."
"Ano, pane."
Přecházeli jsme do lesa. Šli jsme mnohem dál, než včera. Snad až na druhou stranu lesa. Ale všude bylo ticho, až děsivé.
"Stůj.", jeho oči byly neklidné. Zamračený pohled směřoval kamsi do lesa.
"Je tu…ticho."
V keřích něco zakřupalo.
"Evelin, utíkej!"
Rychle se otočil. Chvíli mi trvalo, než jsem v lidském sprintu proměnila své oči a zbytek těla do kompletní podoby nočního tvora.
"Přidej!", jeho dýka mi proletěla těsně nad ramenem a zasáhla něco. Cítila jsem na bedrech teplý dech a puch.
Vlci. Zaslechla jsem vrčení a vytí.
"Kolik jich tak může být?", dohonila jsem Frederika.
"Nevím, takhle velkou smečku jsem neviděl ani nepamatuji!"
"Kolik?", zděsila jsem se.
"Přes třicet určitě."
"Pane Bože…"
Běželi jsme rychlostí větru, ale oni byli rychlejší. Vlevo od nás byla skála, asi tak tři metry vysoká.
"Vyskočíme nahoru.", pronesl Frederik.
"Jo."
"Tři, dva, jedna…", skočil, ale ze shora se sneslo dalších osm vlků. "Jdi!"
Ale já zastavila. Plná zloby, hněvu a strachu jsem sundala ze zad luk, ještě v běhu natáhla tětivu. Ve výskoku se otočila a střelila vlka, co ležel Frederikova u krku přesně do hlavy. A další střela, další a další. Až jich nakonec leželo sedm, osm.
"Za tebou!", ozval se Frederik.
Vlci se najednou zastavili a stáhli ocas. Za krkem jsem pocítila teplý dech. Kolem mne kroužilo něco ohromného. Většího než banda vlků.
"Co to…", dívala jsem se do dvou velikých lesklých očí. Černých jako tma.
Blesk osvítil celou situaci. Obrovský vlk byl čelistmi pár centimetrů od mého obličeje. Vrčel. Po jeho černé bradě mu stékaly sliny. Opět nás obklopila tma. Další blesk. Napřímil se a zavyl.
Zachrčel a jsem na něj, což se mu nelíbilo a chtěl mne udeřit. Jen tak o chlup jsem se stihla dát na útěk. Prchala jsem jak jen to šlo, za sebou jsem slyšela dupot ohromného vlka. Cvakal mi čelistí těsně za zády.
"Bože jestli tohle přežiji…" , začala jsem si myslet.
Frederik mne dohnal velikou oklikou. "Zaběhni do lesa!"
Nevěděla jsem proč, ale poslechla jsem. To jediné mne mohlo zachránit. Vyhýbala jsem se stromům, kterým se vlk vyhýbat nestíhal, zpomalil.
"Zastav se!", rozkřikl se Frederik.
Vlk ale za mnou běžel a já nechtěla zůstat stát. Trochu jsem couvla. Skočilo po mne to ohromné, rychle se přibližující monstrum. Ale nedostalo se ke mne, blesky nám posvítily před oči. Vlk byl zaseknutý mezi dvěma duby.
"Zabijeme ho?", zeptala jsem se.
"Musíme, nechci ani vědět, co by se mohlo stát našim pánům.", vytasil dlouhou šavli. Ocelová čepel se leskla ve světle blesků.
Lesem se rozneslo hlasité zakňučení. Pak se ozvala ta smečka vlků, sborové vytí. Jak nějaký orchestr, který zpíval na počest.
Šavle proťala lebku vlka, který se v agónii snažil vykroutit se z obětí stromů.
"Myslím, že bychom se měli vrátit.", hlas se mi chvěl. Nedokázala jsem si udržet přeměnu. Co to do pekla je!? Nic takového tu nikdy nebylo….
"Jo, musíme to nahlásit."
Rozutekli jsme se zpět do sídla. Vlci se dali za námi, ale my jen utíkali a utíkali. Nevšímali jsme si hlasitého štěkotu, vytí, vrčení. Jen jsme běželi dál.
Konečně! Vidím konec lesa!
Jen co jsme vyběhli ven, dupot tlap, vrčení a vytí ustalo. Jako by celý les byl ohraničen plotem.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama