Kapitola 3. ,Lov na stín

25. července 2012 v 22:08 | Elfel |  Lov na stín
Kapitola 3.

Šli jsme ulicemi města a mezitím stihl Bernard zavolat řediteli, ať nějak dostaví žáky na policejní stanici.
"A máš teď někoho?", začal Bernard. Měli jsme kdysi mezi sebou menší románek, skončilo to, když jsem zjistila, že má ženu a dítě. Vůbec mne to neudivilo, chlap jako on, taková postava, pohledný, milý a pozorný vůči ženám.
"Ne. Nemám čas a ani mi to nechybí.", podívala jsem se na něj a spatřila jakousi bolest. "A ty?"
"Ne."
Zastavila jsem. "Cože?"
"Jeden kolega vyzvonil mé bývalé ženě, že jsem s tebou něco měl, vypadla z bytu dřív než jsem stačil dorazit domů. Děti vtahu, prachy taky. Ale to už jsou dva roky pryč.", chabí úsměv nestačil na zamaskování bolesti ze ztráty.
"To je mi líto.", sklopila jsem oči, věděla jsem, že je to moje chyba. Kdybych nebyla taková kráva!
"Jo, mě taky."
Nastalo mezi námi ticho.
"A co Tonda, stále žije?", usmála jsem se při vzpomínce na toho chlupatého namakaného psa. Ty jeho mohutné tesáky a tlapy, až mne zamrazilo.
"Jo! Ten chlupáč ne a ne natáhnout bačkory. Ale alespoň ten mi dělá společnost. Hele, už jsme tu.", zatáhl mne do úzkých prosklených dveří čínské čajovny. Prudká vůně skořice, tabáku a nejrůznějších čajů.
"Sedneme si sem.", sundal mi černý kabát, nabídl mi židli. Proč já ho vlastně nechala? Pokynul jakému si číšníkovi, ihned přiskočil.
"Ahoj Evelin!", pronesl a plácl mne přes rameno.
"Co prosím?", vytřeštila jsem oči.
Bernard už se chystal vstát, nebo jen něco říct, ale vypadalo to strašidelně. Ten chlapec by dostal pořádně přes frak. Jeho bílé tváře, světle modré oči a černé vlasy, doplňující ramenatou postavou….mohlo mu být kolem dvaceti?
"Pardon! To je omyl, moc se omlouvám!", přitiskl se notýsek k hrudi, zasmál se a podrbal se na tváři. Celkem milý chlapík.
Bernard se ale moc netvářil. "Já si dám černou kávu, bez mléka, bez cukru."
"Já si dám kafe s mlékem i cukrem.", usmála jsem se na tu jeho ztrápenou tvář. Zapsal si naše objednávky a zmizel za pultem.
"Ty znáš nějakou Evelin?", zeptal se mě.
"Ne a ty?"
"Kdybych nějakou znal, neptám se tě.", usmál se.
Seděli jsme tam s kafi. Povídali si o různých případech, přepadeních, až jsme dospěli nějakou cestou k tomuhle případu. Byl divný a zase se debatovalo o duchách.
"Podle mě neexistují,", pronesla jsem. "ale poslední dobou nevím, co si mám myslet." Dala jsem si pramínek vlasů za ucho. Bylo tu příjemné teplo, zatím co venku byla zima. Typický anglický podzim.
"No, tak jsme na tom stejně. Nejhorší je, že jsem fakt nikoho neviděl, ani na jedné nahrávce, kromě Ivety a ty taky ne. Tak co potom…"
"Hele, já nevím, ale už tu sedíme půl hodiny, neměli bychom se vrátit?"
"Asi jo.", kopl do sebe poslední doušek kávy, podal mi kabát a šlo se.
Venku foukalo jako blázen. Šílený vítr. Slunce zalezlo za temné mraky a to bylo teprve hodinu po poledni.
Celou cestu jsme takřka nepromluvili, až na slova, narážející na mého psa. Rázem se mi začalo stýskat.
Dveře klaply. My vešli do místnosti plné teenagerů, jejich rodičů a hluku.
Překřičela jsem se. "Uklidněte se prosím! Zanedlouho si vás budeme volat po jednom do místnosti a budeme se vás ptát na pár otázek, pak budete moci zase jít."
"A kdy to bude!?" "Mám doma malé děti!" …. , takové hloupé výmluvy.
"Pokud už něco máte, nechte tu své dospělé děti a jděte si domů, pak vám zavoláme.", bránil mě Bernard. Vše rázem utichlo. Většina rodičů odjela, ale nechali nám tu své "ratolesti".

"Viděl jsi, kolik jich je? To bude zase práce."
"Jo.", připravoval na stůl diktafon a zapínal kameru v místnosti, s jednostranně průhledným sklem.
"Já tu budu, ty pozoruj.", nabídla jsem se. Potřebuji to slyšet přímo.
"Opravdu?"
"Jo."
Sešteloval kameru přesně na stolek uprostřed, kde stály dvě židle. "Dobrá, budu hned za sklem, kdyby něco, stačí zavolat."
"Mám u sebe mé miláčky, nemusíš se bát.", položila jsem dlaně na dva Rugery.
"Ale jen v nouzi.", napomínal mě s třesoucí se ukazovákem.
"Neboj se a raději mi sem už někoho pošli."

Za pár vteřin později už jsem měla při sobě notýsek a přede mnou seděla Anna Nová. Hnědé vlasy po ramena v culíku, inteligentní, vyrovnaný úsměv jí hrál na tváři.
Co to na mě hraješ ty malá….
"Proč tu tedy jsem?", vtrhla mě z mých myšlenek.
"Jak se jmenujete?"
"Anna."
"V kolik normálně chodíte ze školy?"
"Mezi patnáctou a čtrnáctou hodinou."
"Hm. A předevčírem jste odešla kdy?"
"V patnáct a asi deset minut?"
"Ale kamery vás nezachytily."
"Ale musely!", zasmála se.
"Hele, mám fotografickou paměť, tak to na mě moc nezkoušej."
Její úsměv rázem zmizel. "Byla jsem ještě v knihovně, sháněla jsem si referát."
"V kolik jsi odešla?", ani jsem si neuvědomila, že já tykám. Ale ona se nezblázní!
"Myslím, že okolo dvacáté hodiny. Používám ke shánění informací pouze knihy. Odešla jsem zadním vchodem."
"A to jsi neslyšela žádný podezřelý zvuk?"
"Ne."
"A věděla jsi, že je Iveta stále ve škole?"
"Občas se zdržela v počítačích, ale ona má jinak dlouhou výuku, než já. Nebo mohla mít kroužek, co já sakra vím!", klidně už rozhodně nevypadala.
Poznamenala jsem si: Anna- podezřelá.
"Dobrá, to by mohlo zatím stačit, pošli po sobě dalšího."
"Naschle.", pozdravila se slzami na tvářích.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama