Kapitola 29. ,Život R. Aika

22. července 2012 v 12:55 | Elfel |  Život R. Aika
Kapitola 29.

Když koukáte na momentálně a zřejmě na další tři roky nejbližšího přítele , co je nemocný , co by se vám chtělo dělat? Já bych pro něj udělal první i poslední. Uchopil jsem židli za opěradlo , odtáhl ji k jeho posteli a pohodlně se na ní usadil. Oblékl jsem si kalhoty a mikinu ,co jsem si vytáhl ze skříně. Nyní byl můj zrak upřen pouze na jeho tělo ,postavu , ukrytou pod peřinou. Myslil jsem na to ,co se mu asi tak může honit hlavou ,když je mu zle a zima. Snad je mu alespoň trochu lépe. Namlouval jsem si.
Po hodince sezení na tvrdé dřevěné židli mne začala bolet záda. Proto jsem se posadil na jedno ze dvou spojených lůžek Tira. Opřel jsem si o zeď a chodidla ukryl pod malý kousek deky. Pomalu ,ale určitě mi začala klesat víčka. Pocítil jsem tlak i bolesti v hlavě , nával únavy a tepla.


Bylo tak šest ráno , když mne probudil hukot popelářů. Kéž by neměli na těch vozidlech ty stupidní sirény!
Pak mi došlo , kde ležím. Hrudí jsem se tiskl na Tirova záda a rukama jsem ho držel za pas. To , co mne uklidnilo , zároveň "tvrdilo" že se nic nestalo bylo to, že on byl přikryl dekou ,zatím co já byl oblečen. Oddychl jsem si a rychle vstal.
"Musím se jít opláchnout." Bliklo mi v hlavě. Dlaň mi přejela po tváři.

Ve sprchách byl klid. Se mnou tam byli ještě dva další kluci. Oba zřejmě mladší a nejspíš se znali. Vedli pro mne nudnou konverzaci o jakých si počítačových hrách. Mne spíš bral štětec , barvy a bílé plátno.
Ledová voda na obličeji mi probudila celý organismus. Asi jsem měl zvolit trošku víc teplejší.
Vyčistil jsem si zuby a vrátil na pokoj.
Tiro stále spal.
"Halo , Tiro. Vstávej."
"Emm…"
"Pojď ,je tam snídaně."
Nic.
Šel jsem s ostatními a s doprovodem. Nemohl jsem si dovolit lítat po zdejších částech budovy , propletenýma chodbami , aniž by si někdo všiml ,že znám cestu. To by bylo až moc nápadné. Držel jsem se teda u zdi.

V sále bylo snad třicet košů s rohlíky a další patnáct s plátkovým sýrem.Natenko nakrájený Eidam. Popadl jsem hned několik rohlíků a snad deset plátků sýra. Jakmile se uvolnila cesta , hned jsem se vrátil do pokoje se ctěným doprovodem jedné z goril.

Tiro slyšel zřejmě cvaknout dveře ,a tak se splašeně zvedl.
"Lež! Nesu ti snídani sem." Okřikl jsem ho.
"To´s nemusel! Děkuju moc!" popadl rohlíky i s plátky sýra k tomu. Já si místo toho vytáhl zpod postele housky.
"Je tam hodně lidí?" zeptal se mě s plnou pusou.
"Ne, asi tak čtvrtina."
"To je dost." Protočil oči.
"Byl jsem jeden z prvních , takže jsem dlouho nečekal." Uklidnil jsem ho.
"To se mi ulevilo."
Zdálo se , že měl hlad. Hlad , nebo mu to chutnalo. CO je konec konců špatného na křupavém rohlíku a plátku dobrého sýra? Pochopitelně nic. Teda neberu v potaz alergiky na mléko a mléčné výrobky , ani lidem , co prostě nedají do pusy jakýkoli zvířecí produkt.

Chodil jsem po našem měkkém , tlustém , chlupatém a teplém koberci. Konci prstů přejížděl přes skvěle vyřezávaný tmavě hnědý nábytek , lemovaným zlatým , plastovým krytem , aby se jemné řezy dlátem byť jen trochu nepoškodily. Televize malá , vysoká snad jak má ruka , před ní drobný skleněný stolek s hnědými křesly a gaučem , na který jsem akorát sedal. Jako vždy si ke mně sedl Nick a položil mi hlavu na rameno.

"Vstávej! Vstávej!" slyšel jsem hlas Tira.
Sto chutí ho zabít, by byla slabá narážka na to, co mi nyní udělal! Ale měl velmi dobrý důvod.
"Co děláš!? Co zase chceš!?" vyštěkl jsem okamžitě při nasazení snahy rozlepit oči.
"Byl tu nějaký tlustý típek a snažil se tě vzbudit. Nešlo to a řekl, že tě oddělá hned jak to bude možné. Že jsi nezvladatelný a nespolehlivý, pak odešel." V tu chvíli jsem pocítil nutkavou touhu již nikdy neusnout.
Vyskočil jsem z postele a rychle se začal oblékat. Včerejší čistou košili -bílou s šedými pruhy-, černé zateplené kalhoty a na nohy si navlékl čisté šedé ponožky se zlatě lemovanou patou. Opět se rozlétly dveře. Stál tam trenér. V rukou držel bambusový proutek.
"Máš štěstí! Dělej! Jdeme, dnes toho máme hodně na práci! Nebylo by od škody začít kapánek dřív." Ďábelsky se usmál.
"Ano pane!" tady nic jiného neexistovalo než 'ano pane! ; ne pane!'.
Procházeli jsme dlouhou kombinací chodeb kam si hlouběji pod celý ten strašný dům. Spíš monstrum. Občas jsem zaslechl kapání vody, nebo brusku. Nejspíš jsme byli v blízkosti kanalizace. Nyní jdeme točitým schodištěm dále hlouběji. Asi tak pět metrů hluboko , nezapočítáno do schodišť ,kterými jsme prošli.
"Jak jsme asi tak hluboko?" našel jsem odvahu se zeptat i vůbec otevřít pusu.
"Tam kam jdeme je to asi deset metrů."
"Proč jdeme tam? Dneska nebudeme trénovat? Žádné běhy?" na to se jen rozesmál, jak kdyby ho přepadl amok.
"Tak to si piš že budeme běhat!" utřel si rukávem slzy.
Po točitém schodišti následovala jedna táhlá chodba. Nad námi byl velký hluk. Ale nesnesitelný! Skřípání, vrzání, řezání…
"Co se to nahoře děje?"
"Opravy metra, tenhle úsek se opravuje dost často. Už jen kvůli zatáčkám. Časté poruchy dráhy, světel, nebo problémy s elektřinou."
"Aha."
Najednou před námi byly ocelové dveře, dvoukřídlé. Dveře? Ne ,spíš vrata. Obrovská masa kovu se zámkem na tři různé klíče.
Jak ten starouš odemykal dva zámky, najednou nemohl najít třetí klíč. "Kam sem ho jen dal?"
"Ah , tady je!" nahmatal ho v kapse u kalhot mírně nad kolenem.
Dveře kapku zařinčely.
"Páni!" řekl jsem s úžasem.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama