Kapitola 2. ,Život R. Aika

8. července 2012 v 21:51 | Elfel |  Život R. Aika
Kapitola 2.

Dneska jdu do školy. Brr , jak já tam nechci! Bohužel musím.
Převaluju se půl hodiny v posteli. V devět mi zvoní budík , zamáčknu tu promáčklou mrchu , která spíná zvonění a odkopnu vztekle peřinu.
Obleču si černé džíny , tmavofialové triko s lineárním přechodem. Učešu si své tmavě hnědé , trošku delší vlasy (které mám po ramena). Do uší si dám sluchátka od MP3 a jdu do školy. Než zaklapnu dveře od bytu , táta mi podává svačinu , popřeje hodně štěstí a ať chvátám po škole domů.
Pak jsem zaklapl dveře. Seběhl šest pater po schodech , tam jsem vyšel dveřmi do ulice. Moc aut tudy neprojíždělo , za to teenagerů mého a nižšího věku tu celkem často kouřilo. Už tuším , jak se můj život rozvine v můj potřebný růžový květ. Otrava.
Škola byla o tři ulice dál. Byla to velká budova s šedou omítkou. Rozhlížel jsem se a koukal jsem s vyvalenýma očima. Většinu zdejší populace netvoří Romové , ale lidé s černou pletí. Nejsem rasista , ale Amerika - no zkrátka ve filmech po ulici běhají spíše bílý lidé.
V tom do mě žďuchla nějaká husa. Byla o dost vyšší , no to tady všichni. Já mám jen sto šedesát centimetrů.
"Na co tak vejráš!?" začala na mne řvát ta blonďatá černá holka , se sto osmdesáti centimetry , její vlasy byly opravdu až extravagantní a v tlamě přehazovala žvýkačku.
"No-J-Já jsem tu nový." Nemohl jsem uvěřit, že jsem se bál holky!? No , ale za sebou měla kluka , co byl vysoký snad dva metry. Opět černé pleti a drželi se za ruce. Kývla na mne hlavou a řekla "Nemáme rádi , když na sobě rovné takhle čuměj!" a odešla.
Sobě rovný prej. Káča jedna! Jejich IQ je nejspíš houpacího koně a bude se navážet do ostatních. Když jsem se ale otočil , všichni na mne koukali jak na špinavého smrada , no za toho mě asi nakonec měli , že?
Zazvonil ona přestávku. Šatnu tu neměli , musel jsem si všechno brát s sebou. Na první hodinu mne přivedl malý plešatý ředitel Max Loperth. Jak trapně jsem si vedle něj připadal , byl menší než on a uvedl mne jak malého parchanta! Se slovy "Buďte na něj hodní." zmizel za dveřmi.
Hubená černovlasá učitelka mne posadila do poslední lavice , za dvě holky , z nichž jedna byla ta blondýna. Druhá byla vysoká asi jako já. Měla Hnědé vlasy a ty dvě se spolu v kuse bavili. Nic z výkladu jsem neslyšel ,takže jsem jen tupě opisoval poznámky a dělal že poslouchám. Při tom jsem jen myslil na to , jestli tu není cokoli ke kreslení.

Tak odlišná úroveň školství oproti Japonsku. Chci zpátky! I přes ty magory to tam bylo lepší. Chci prostě tam. Tady se o hodině každém baví , tam musíme dávat pozor. Tady si z nepozornosti žáků učitelky nic nedělají , tam je trestají silnými slovy do žákovských kníže a když to situace vyžaduje , bambusovým proutkem.
První hodina utekla jako voda. Když jsem si balil , přišel za mnou jeden kluk. Urostlý , tělo jak hora. Sklonil se a špitl mi do ucha. "Snad umíš hrát basket , nicko." uculil se, sbalil si svejch šest a odkráčel jak pán Bůh. Hovadí potrhlý! Basket je mým nejoblíbenějším sportem. Ale nechci se tady nikomu jakkoli svěřovat. Dochodím nějak podobně jenom tři roky a vypadnu…nic to není. Říkal jsem si. Ale to jsem nevěděl , co se stane.
Chemie , fyzika proběhly velmi podobně, až na to ,že mne do hodiny nepředstavil ředitel.
Kluci sedící uprostřed házely zmuchlané papírky na učitelčin zadek , když dělala zápis na tabuli. Šlo vidět, jak křečovitě drží křídu , i její rudnoucí tvář. Já bych to nevydržel , myslel jsem si.
Ale o další hodině matiky , to bylo dost děsivé.
Učitelka , Lidie , mne vyzvala k tabuli ,aby se dozvěděla , co umím a co ne. Měla hnědé krátké kudrnaté vlasy , obtloustlý vysoký tvar těla a vytahané poprsí po několika dětech.
Začala mi diktovat jaké si primitivní rovnice snad z osmé třídy. Nadiktovala jich osm a po tom co viděla věděla, že další nemají smysl. Všechny jsem měl dobře. Pak nadiktovala o dvou neznámých , to proběhlo stejně a několik slovních úloh , ty už byly těžší ,ale opět všechny správně. Když jsem učitelce podával zpět křídu , celá vyjevená polkla s otevřenou hubou. Měla dva zkažené zuby..brr!
Když jsem se otočil do třídy. Bylo všude ticho. Smrtelné a všichni na mě čumeli. Jeden blbeček na mne i cenil zuby. Jenom jeden kluk ne ,ale to bylo proto , že poslouchal nějaký písničky a měl zavřené oči.
Ta desetivteřinová cesta do lavice doprovázená tichem mi připadala , jako desetiletí. Opravdu děsivé. O dalších hodinách se na mě všichni otáčeli , něco si šuškali.
Mou depresi prolomila holka sedící přede mnou. Byla to ta blondýnka. "Odkud jsi přišel?" , její hlas zněl klidně a kupodivu mile.
"Z Japonska." Odvětil jsem.
"Páni , tam bych se chtěla podívat!" otočila svou židli a povídali jsme si celou výchovu angličtiny.
Zasmál jsem se "Ne nechtěla."
"Proč myslíš?" , divně nakrčila nos.
"Každé ceknutí mimo téma hodiny se tam trestá ránou bambusovým proutkem přes ruce."
"AU! Ale-no- ty nemáš - jak bych to jenom řekla- šikmé oči." , šlo vidět , že se hodně dlouho snažila najít lepší způsob jak se zeptat.
"Matka je Američanka." Na to jen kývla hlavou.
"Kde vlastně bydlíš?" zeptala se po chvíli mlčení.
"Na rohu v patnácté." řekl jsem a psal dál zápis z tabule.
"Jaj , hrozná čtvrť. Zmizelo tam i několik dětí." , dořekla a ještě něco chtěla říct ,ale já ji zastavil a řekl "Hele , tvůj kluk sem kouká , otoč se ať nemáš problémy." , ale ona vyprskla smíchy "Můj kluk!? Co to meleš chlapče!" a dál se smála. Já se začervenal , vyznělo to divně , když tohle rozkřikla. Blondýnka se i přesto otočila.
Učitelka se otočila , ale nic nenamítla. Raději.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hikari - san Hikari - san | Web | 17. července 2012 v 10:00 | Reagovat

týjo, zatím to vypadá zajímavě ... :) jdu na další kapitolu ^^

2 Ghita *_* Ghita *_* | Web | 19. července 2012 v 21:39 | Reagovat

Začíná se to rozjíždět nebo se mi to zdá?Hm...no jdu na další díl :D Jinak super :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama