Kapitola 2. ,Plán C

8. července 2012 v 21:27 | Elfel |  Plán C
Kapitola 2.

Můj tep zrychlil snad na trojnásobek své normální pravidelnosti a rychlosti úderů. Slyšela jsem každičký pohyb zrnka písku, když s ním pohnul vítr. Cítila jsem ve vzduchu jeho vzrušení a touhu po poznání meze mých sil. A já toužila mu je ukázat. Cítila jsem se tak silná. Čekala jsem na jeho další pohyb v přikrčené poloze.
"Zajímavé.." a zase zmizel.
Zhluboka jsem se nadechla. Cítila jsem ho za mnou, vedle mě. Kroužil okolo, dost rychle. Najednou jsem ucítila závan u krku a spatřila jeho rozevřenou dlaň letět ohromnou rychlostí malíkovou hlavou k mému krku.
Primitivním přemetem vzat jsem se mu vyhnula, zároveň mu vzala jednu z jeho dýk. V tu chvíli se stáhl. Viděla jsem ho na střeše. Osmnáct metrů vysoko. "Jak ses tam dostal!?", myslela jsem, že se mi to jen zdá, ale on se pak narovnal.
"Velmi pěkné. Budeš mít talent.", tasil jednu z dýk.
"Chceš mě zabít?", zeptala jsem se s chladným klidem a svýma očima jsem ho sledovala.
"Už jsem ti řekl, že chci jen rozvinou tvé schopnosti. Do maxima!" a zase zmizel.
Zavětřila jsem jeho silný pach mířící přímo ke mně. Jako by se vše zpomalilo. Máchal mi dýkou u krku a já uskakovala a uskakovala. Couvala jsem. Viděla jsem jeho rychlost. Viděla jsem jeho rychlý pohyb, který jsem před tím ani nemohla vidět. "Jak to!?", vrtalo mi to hlavou. Pak mne ale popadl šok, ale velmi hřejivý šok. Pocítila jsem zápal do boje!
Čapla jsem ho za rukáv zrovna ve chvíli, kdy se napřahoval k dalšímu seku. Strhla jsem ji k zemi a kolenem mu rozdrtila čelist. Cítila jsem, jak mu praskají kosti. Viděla jsem jeho krev. Pustila jsem mu rukáv a vší silou ho kopla do hrudi. Odlétl daleko, jako kdyby byl hadrovou panenkou. Letěl dobrých deset metrů, pak se ještě tak osm kutálel. Za tři vteřiny už zase stál na nohou.
Přiblížila jsem si jeho obličej, protože se vině pohyboval. Regenerace! Protržená kůže srůstala, rychle. Každá kapka krve na jeho kůži se do něj vsákla.
"Máš velmi dobré oči. Tak dobré, jako tvá dychtivost po boji, tak dobré, jako tvůj ohromný talent. Ale…" opět zmizel. Nikde jsem ho necítila, ani neviděla. Slyšela jsem ještě rychlejší pohyby. Najednou mi na zádech praskl korzet, po druhé, po třetí, až jsem se otočila a schytala ohromnou ránu do tváře. Uniklo mi vyjeknutí. Když jsem vstala, uvědomila jsem si, že stojím úplně někde jinde, snad třicet metrů od místa, kde jsem naposledy stála. "K čertu!", zanadávala jsem nahlas.
"Teď jsem se plně proměnil. Na to, že jeto tvůj první boj, jsi velice dobrá.", opět stál na střeše. Jeho oči byly ale jiné. Zářivě modré, světle modré. Hluboké a přátelské.
Sáhla jsem si na tvář, ani nebolela. Záda mne lechtala, až mne to donutilo k úsměvu. Regenerace je velmi příjemná, ani jsem necítila bolest těch ran.
"Naše regenerace spočívá v umrtvení a až pak v hojení. Rychlost regenerace závisí také na druhu potravy. Zřejmě víš co myslím.", mluvil tajemně.
Naskočila mi husí kůže. "Krev. Slyšela jsem nějaké pohádky.", přiznávala jsem.
"Pohádky..", zazubil se. Zmizel. Uslyšela jsem hvízdnutí. Jedna dýka mi letěla přímo do očí. Zaklonila jsem se a viděla, jak mi do čela míří Frederikova noha. Odrazila se a ocitla se vysoko ve vzduchu. Nárazu jsem se zcela vyhnula. Další dýka mi letěla na hruď, chytla jsem ji za čepel a vrhla do míst, kde jsem spatřila Frederika na posledy. Na místo, odkud jsem se odrazila. Minula jsem. Než mé tělo dopadlo na nohy na zem, dýka už byla zase pryč. Další mí letěla přímo do krku. Úklon do strany. Další do zad. Přemet do strany, ale než jsem ho stačila "dotáhnout", udeřil mne pod žebra, takže jsem zůstala stát a dýka mne trefila. Nejdřív jedna, pak druhá do stehna. Padla jsem na koleno. Vytáhla dýku ze stehna i ze zad. Zalechtalo to.
"Nádech, výdech, tohle dáš Ev!", říkala jsem si. Vše se mi zbystřilo, se zatnutými zuby jsem se vyřítila někam do předu. Utíkala jsem ohromnou rychlostí, za sebou jsem viděla vířit poslední kapky krve, které ukapávaly z rány na stehně. Jednu dýku jsem vyhodila do vzduchu. "Jedna, dvě!" a vrhla na to samé místo další, druhou jsem následovala odrazem do vzduchu. Neminula cíl! "Skvěle!" Malíkovou hranou jsem ho srazila k zemi. Uviděla jsem zvířený prach, ještě když letěl vzduchem jako kámen k zemi jsem vrhla třetí a poslední dýku. Slyšela jsem jakési prasknutí. Dopadla jsem na pokrčenou levou nohu a na pravé koleno, prsty pravé ruky jsou si podepřela tělo o chladnou zemi tvořenou jemným drceným kamenem a pískem.
"Dokonalé!", vstával a tleskal.
"Čekala jsem, že se rozzuříte, než aby jste mne chválil, pane."
"Proč bych se měl rozzuřit, Pane Bože. Jsem velmi poctěn, že mohu cvičit někoho už tak skvělého v boji. Jsem zvědav na tvůj finální výkon, až s tebou ukončím výcvik.", spatřila jsem jeho úsměv. Jednu dýku si vytahoval z břicha, druhou z místa blízko klíční kosti. "Jsem opravdu potěšen."
"Děkuji, pane.", uklonila jsem se. Třikrát se zhluboka nadechla. Mé srdce se vrátilo do normálu, zase bilo stejně, jako kdysi. Nehty se stáhly do původní formy a oči opustila jejich "moc".
"Tvé oči jsou překrásné, po obou směrech.", pravil, když mne vedl do lesa. "Ta jejich ohnivá barva, jako by planuly. Působíš opravdu dojmem urozené slečny. Chrlí z nich ctižádost, při prvním pohledu do nich jsem se trochu bál.", zasmál se. Te´d působil uvolněně a opravdu… jako přítel.
"Když jsem vás takhle poznala, ani nepůsobíte strašidelným dojmem.", dívala jsem se mu do očí.
Z žertu udělal strašidelný pohled a vzduchem se roznesl jeho hluboký hlas, který "tahal" až z paty. "Myslíš!?"
Oba jsme se zasmáli.
Vedl mne potichu do lesa, po prašné cestě, ze které jsme brzo sešli.
Šepotem pronesl "Teď úplně ticho."
Přikývla jsem. Napadlo mne si otestovat oči, zavřela je a zhluboka se nadechla. Když jsem je otevřela, opět bylo všechno pestré a "ostré". Slyšela jsem Frederikova kroky, tiše, jako by spíš šuměly stromy. Za to mi bil do ucha hlukot práce mravenců. Nevtipkuji! Opravdu. Frederik byl tišší než tak malí živočichové. Mou pozornost ale upoutalo něco "děsivého". Hlasité dýchání. Znělo to jako hrom. Nebo jako řvoucí drak, přitom to byla jen pasoucí se srna. Byť byla velká, byla strašně hlučná. Pro mé uši.
"Skol ji.", ukazoval Frederik za houští na spící srnu.
"Ze zadu? To je…nemůžu." Zaútočit ze zadu a ke všemu ve spánku je ta největší srabárna.
"Dobrá tedy.", větvičky pod ním zakřupaly a on zmizel. Během vteřiny stál za zády laně a zvolal. "Lov!"
Srna vystartovala a málem leknutím narazila do stromu. Utíkala o život! Doslova. Její vroucí krev jsem cítila i zpod její kůže. Vyburcovala mne.
Cévy se mi roztáhly, srdce bylo o sto šest. Zatím co mi srna mizela z dohledu mi rostly drápy.
Připravena. Vystartovala jsem takovou rychlostí, jakou jsem ještě nezažila. Zcela těsně jsem se vyhýbala stromům, Suché větvičky se mi lámaly o tvář, škrábaly mě a řezaly všude po těle.
Srna se najednou přibližovala, ač utíkala co mohla. Její dlouhé nohy zápolily s drny v zemi. Její krev zůstávala na ostružiní.
"Mám tě!", skočila jsem ji po krku. Ona prudce zastavila a já dopadla na její parůžky. Cítila jsem, jak se mnou pohazuje. Po několika cuknutí hlavou mne setřásla na zem. Dupla mi na záda a utíkala do sadu.
Zvedla jsem se, mírnou bolest vystřídalo lechtání. Znovu jsem se za ní pustila. Ještě rychleji a s větší vášní. Vyskočila jsem, abych ji našla. To se mi povedlo. Ležela vyčerpaná na zemi mezi několika keři a stromy. Dopadla jsem před ní na koleno. Vlasy se vyprostily z copu.
Mé chladnokrevné oči se střetly s jejími. Hnědé, veliké oči, plné strachu vypovídaly o všem. Věděla co přijde.
Teplá letní noc, nebe pokryté mnoha hvězdami, pod nimiž ležela jedna chudá, znavená srna. Ztěžka oddechovala. Položila hlavu a čekala. Přešla jsem k ní. Trochu zacukala nohama. Rukama jsem přitáhla její krk k mým ústům. Druhou jsem hladila její záda. Měkká kůže se mi obořila o špičáky, ihned mi po jazyku tekla teplá krev. Sladká, jako letní jahody, s mírnou chutí železa. Cítila jsem, jak její srdce bije, rychle, v posledních vteřinách. Na posledy vyjekla a její bezvládné tělo se uvolnilo. Žádné bijící srdce, jen tekoucí krev. Můj hlad byl najednou ten tam. Cítila jsem se silná. Té srny mi bylo líto, ale je to život. Divočina.
Lišky také nelitují zajíce, slepice co skolí. Tak proč bych je měla litovat zrovna já?


"Bravo!", zatleskal Frederik, stojící na větvi jednoho plodícího stromu s divokým úsměvem na tváři. "Chce to pilovat, ale …, zanedlouho ti budu říkat paní.", seskočil.
"Vy vtipálku.", odsunula jsem se od těla. Krev mi stékala po rtech a po bradě. Otřela jsem si ústa o rukáv šedé košile.
"Jsi druhá co znám, co skolila svou první kořist hned na poprvé. A že žiji už dlouho.", díval se na mrtvé tělo srny.
"Vážně? A kdo byl první?", jeho tvář se natočila ke mně.
"Já.", zasmál se.
Opět mne vedl pryč, zpět k sídlu. Tělo té zvěře jsme tam jen tak nechali na pospas dravcům.

"Umíš zacházet s lukem a šípy?", zeptal se mne na místě, na kterém jsem ještě nikdy nebyla. A to místo bylo hned za sídlem. Jak bych ho mohla taky vidět, když tam jsou veškerá okna zatemněná.
"Ne.", nikdy. Jako by měla někdy služka čas se v pracovní dobu naučit zacházet s lukem. Absurdní.
"Tak začneme. Vidíš támhle ty slaměné panáky?", ukazovákem ukazoval na velmi vzdálené snopy svázané do tvaru, podobající se slaměné panence.
"Jo."
"Budeš mířit na srdce. Zkus to."
Uchopila jsem luk za opilovanou část. Chytla šíp a rychle natáhla.
"Půjči mi to, ještě se zabiješ. Ukážu ti to." Luk uchopil obráceně než já. "Nejprve vezmeš šíp za končík. Končík má v sobě drážku, do ní přijde tětiva. Musíš si odhadnout prostředek tětivy, to je důležité. To je zhruba…tady.", cvrnkal prsty o prostředek.
"Hm.", pozorně jsem ho sledovala z boku.
"Pak si dvěmi prsty natáhneš šíp. Nad obroušenou rukojetí vidíš takové mělký žlábek, vidíš?"
"Jo."
"Držela jsi to obráceně, předtím by jsi si ho nevšimla. Pod ten žlábek si dáš nehet palce, o ten si šíp opřeš. Narovnáš se a loket ruky, kterou natahuješ tětivu, zvedneš trochu nad výšku ramen." Přestal dýchat. Pak vydechl a s výdechem pustil šíp. "Vidíš?"
Trefil přesně krk. Z takové dálky…
"Teď ty.", podal mi luk s šípem.
Uchopila sem ho stejně. Kloubem ukazováku a prostředníku vsadila končík na tětivu. Pomalu natáhla, pod rukojetí jsem už měla připravený palec, o nějž jsem opřela šíp těsně za hrotem.
"Při zaměřování nedýchej, nebudou se ti klepat ruce…", řekl tiše.
Zadržela jsem dech. Pomalu jsem zavřela oko. Mé druhé dopadalo přesně na "srdce" slaměného panáka. Vítr nefoukal, bylo naprosté ticho. A výdech…. Šíp letěl. Úplně minul cíl.
"Smůla. Znovu."
Celé jsem to opakovala, vedle.
"Znovu."
Opět vedle. "Sakra!"
"Jen klid. Miř lépe. Nakloň trochu ten palec, šíp moc svíráš s lukem, budeš škrtat s křidélky víc, než je nutno. Znovu!"
V klidu… hlavně v klidu. Zavřela jsem oči, abych se uklidnila. Vybavila se mi matčina tvář "Jsi vlna, kterou nic nezastaví…" najednou jsem si uvědomila, že jsem pustila šíp. Neměla jsem potuchy, že bych ho nasadila na tětivu, že bych vůbec tětivu natahovala. Šíp trefil "nohu", přímo v "koleni". Na tváři mi hrál úsměv.
"Hm, to by šlo, teď už ale miř."
V duchu jsem si pro sebe opakovala "Jsem vlna…", mrkla jsem. Mé oči nabraly rudé barvy. Přiblížila jsem si cíl- "srdce". "…a nic mne nezastaví!", pustila jsem končík. Ohromná rychlost šípu. Proletěl celou zahradou, bezmála třicet osm metrů dobrých jsem ho ani neviděla letět. Ozval ose zadunění, prasknutí.
Můj šíp proletěl skrze Frederikův. Rozčtvrtil ho na čtyři stejné kousky, které spadly z figuríny. Na místo jeho teď byl můj šíp.
Klesla mu brada. "Skvělé, geniální…." Chvíli se rozhostilo ticho. "Budeme pokračovat zítra."
To není možné, že by to tak rychle uteklo? Ohlédla jsem se, ano, za lesem a kopci už slunce ukazovalo růžové a oranžové mráčky.
"Děkuji.", neděkovala jsem jen za cvičení, především za jeho přátelský přístup k práci.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama