Kapitola 2. ,Lov na stín

23. července 2012 v 11:56 | Elfel |  Lov na stín
Kapitola 2.

Výtah mne vyvezl do pátého patra, přímo před vchodové dveře mého bytu. Odemkla jsem a vstoupila do svého, čerstvě vymalovaného, království, co byl v pronájmu jen na sedm dní, za které jsem měla celou záhadu vyřešit….
V chodbičce hrály tóny žluté, oranžové. Kuchyně hřála příjemnou růžovou višňovou a obývák byl v dolní části natřen zelenou, připomínající trávu, většina ploch stěn bílou, ale strop modrou, znázorňující oblohu. "Má" ložnice zářila kovově šedou s krémově hnědou. Klidné barvy pro přemýšlení.
Je na čase, abych se představila.


Jmenuji se Hana Karbonová. Je mi pět a dvacet let, mám vystudovanou střední zdravotnickou a vysokou školu se zaměřením na psychologii. Momentálně pracuji jako vrchní kriminalista ve Státech, kde jsem také nejlepší kriminalistkou. Vyšetřila jsme za tři roky své práce pět set třicet osm případů.
A co vůbec holka jako já dělá v Londýně? Zavolal mi můj kamarád- Bernard. Jeden z nejlepších policistů v Londýně, že zde prý někdo masově a ukázkově zavraždil mladou dívku. Beze stopy utekl. Jen tak mimochodem- volal ve dvě ráno mému nadřízenému. Překvapuje mě, že stále nějakého mám. Okamžitě jsem se musela transportovat sem. Prý je to velmi naléhavé. Tak jsem tu a straším zde žáky vysoké umělecké svým odznakem.

Uvelebila jsem se do svého křesla, co jsem si nechala dovézt až z Las Vegas. S kafíčkem z letiště jsem sledovala dopolední telenovely a televizní reklamy na různé nové pomocníky do kuchyní či domácností. Rozmotala jsem si cop ze svých černých vlasů. Hlasitý vzdych se rozléhal po poloprázdném bytě, následovalo tiché chrápání. Taky jak by ne? Být vzhůru od tak časných hodin a za dva dny naspat jen tři hodinky. Letadel se šíleně bojím, takže jsem strávila téměř dvě hodiny letu schoulená za pásem, klepoucí se jak osika.

Vzbudil mne telefon.
"Hana."
"Už máte něco nového?"
"Čekám na kamerové záznamy, pane.", na druhé straně jsem poznala svou nadřízenou. Zřejmě jsem neřekla, že je to žena.
"Dobrá. Jakmile budete něco mít, zavolejte, číslo uvidíte na displeji."
"Samozřejmě, madam."
Položila. Podle mě je to jen jedna z dalších namyšlených sviní, co si bojí namočit ručičky v tvrdé práci. Všechno by chtěla mít nalajnované přesně dle rozvrhů, ale vůbec nebere ohledy na ostatní. Jo, dostávám dost slušné prachy, ale co toho naspím!? Spíš nenaspím…

Podívala jsem se na levné hodinky se zlatnictví- jedenáct hodin ráno.
Za dlouhého převalování jsem se konečně rozhodla zajít pod sprchu. Dvacet minut pod teplou tekoucí vodou, co více si můžete přát ke slastnému povzbuzení?
Osušila jsem se bavlněným béžovým ručníkem.
Nahodila jsem na sebe šedou podprsenku, bílou neprůsvitnou košili, černé kalhoty a tmavě rudé sako. Samozřejmě kravata- šedé proužky s bílorudým lemem.
Vlasy jsem stáhla do drdolu, který byl zpevněn velkou černou sponou.
Narychlo jsem popadla štos složek o žácích první třídy na vysoké a upalovala jsem do tramvaje s jablkem a malou taškou, ve které se schovával mobilní telefon, klíče, baterka, pepřový sprej, mini notebook a pár líčidel s deodorantem.
Uvelebila jsem se na jednu z mnoha volných sedaček a jela na policejní stanici. Během cesty, která ubíhala dost pomalu, mi zbyl dost času na pročtení všech složek.


"Máte teda ty nahrávky?", začala jsem diskuzi bez pozdravu s Bernardem. Dneska už jsme se bavili, tak proč se znovu zdravit. No ne?
"Jo, přišli před deseti minutami. Akorát jsem to pustil, zatím se nic nedělo."
"Dobře.", sedla jsem si na stůl vedle sedícího Bernarda. Černé strniště si stále neoholil a i na něm byl vidět nedostatek spánku. "Nějaké jiné důkazy?", zašeptala jsem, abych nepřerušila tu hororovou atmosféru.
"Ne.", promluvil zcela lhostejně a normální hlasitostí svého hlubokého hlasu. Ani se na mě nepodíval za celou tu dobu.

"Koukej na tu dobu.", ukazovala jsem na čas 20:30, vpravo dole na obrazovce.
"A co je s ním?"
"Z jejich třídy nevyšlo dost lidí."
"No, pár jich má o několik hodin méně a ostatní mohou odejít druhým vchodem. Ostatní nahrávky z kamer máme támhle.", ukazoval na krabici s dvanácti kazetami.
"Jej, těch je.", uniklo mi povzdychnutí.
Ale on si znovu podepřel bradu rukou, loktem zaklíněný o svůj renesanční stůl.
"Hele!", napřímil se. Chodbami školy proběhla zakrvácená dívka s blond vlasy. "To je ona! Iveta!", zapsal si čas na záznamu. "Aspoň něco, nemusíme se na ty kazety koukat celou dobu a rovnou to přetočíme zhruba na tenhle čas."
"Proboha!", za ní se otevíraly skříňky, ze kterých létaly veškeré učebnice. Kdyby běžela jen o trochu pomaleji, srazila by ji nějaká těžká kniha, nebo ostré propisovačky. Kamera byla v rohu na křižovatce chodeb, takže zachytila jen asi osm vteřin, než Iveta proběhla a dění se odebralo před jinou kameru.
Ihned jsme pustili další nahrávku, tam se odehrálo něco podobného. Hned další a na ní bylo už vidět, jak něco prorazilo dveře od záchodů. Všude se roztřískla krev.
"Viděla jsi někoho?", zabručel divně.
"Ne."
"Já taky ne. Věříš na duchy?"
Otočil se na mě. "Snad mi nechceš říkat, že existují!", rozesmál se.
"Viděl jsi vraha?", zeptala jsem se naprosto ledově a vážně. "Já teda ne. Objevili otisky nebo jiné stopy? Prý ne. Tak co potom."
"To neznamená, že duchové existují!", vyjel stroze.
"Já nevím.", zamnula jsem si oči.
"Ty nevíš? To je vážný…", jeho slova mi nahnala husí kůži.
"Co začít s výslechy? To by mohlo dost pomoci.", práskla jsem rukou o stůl.
"Dobrý nápad. Tak za hodinku?"
"Jo."
"Hned obvolám učitele…"
"Ne. Jen prváky."
"Dobrá. A pak si sedneme do čajovny. Znám jednu fakt skvělou!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama