Kapitola 17. ,Život R. Aika

19. července 2012 v 10:29 | Elfel |  Život R. Aika
Kapitola 17.

Zdál se mi sen. V tom snu sem se vrátil z tohohle stupidního místa domů. Na tváři mi zářil úsměv , když má ruka stiskla zvonek. Pomalu ale mizel , když ho ruka zmáčkla po druhé , po třetí ,po čtvrté. Když už se nohy daly smutně do pohybu směrem dolů ze schodů , kdosi otevřel. Ale tu osobu jsem neznal. Měla dlouhé vlasy , stála jen v bílé podprsence a kalhotkách. Za ní vystoupil Nick. Provokativně ji líbal a přitom se na mě díval. V tu chvíli jsem se probudil , celý zpocený se slzami v očích. Tiro seděl u mě.
"Jen zlý sen. Ale máš horečku." Držel mi dlaň na čele. Hlava mě třeštila , ani jsem neměl sílu se hádat, nebo ho odpuzovat od sebe. Sucho v krku mne nutilo lapat po dechu. Hluboké nádechy a výdechy. Řinčení kapek bušilo o okno. Hlasitě , silně. Byla obrovská bouřka , blesky, sníh i déšť. Tiro odběhl někam z chodby , potichu , aby ho neslyšeli.
Za chvilinku se vrátil se sklenicí studené vody. Jeho obrovská laskavost , především po té hádce , mne velmi zaskočila.
"Děkuju." Řekl jsem.
"Není zač , zítra máme hodně práce. Však víš , jak to myslím."
"Jo , řekli mi to na snídani."
"Ach tak." Obrátil ode mě pohled , byl na odchodu do postele. Ale já .. , nevím co mne to popadlo , chytl jsem ho za ruku. "P-počkej prosím." Zakašlal jsem hned po začátku věty.
Opět jsme si vyměňovali pohledy našich lesklých tmavých očí. Věděl jsem co nastane , i přesto se mé myšlenky nechtěly podvolit faktu , že bych tohle neměl dělat. V pokoji zněla stále stejná melodie bouřky. Ladné cinkání , občas prosvětlení temného pokoje. Naše tváře se blížili čím dál více k sobě. Brada se mi chvěla , snad vzrušením , snad steskem. Už jsme byli tak blízko , cítil jsem jeho peprmintový dech , jak zaštípal , ale i zavoněl zároveň v nose. Podíval jsem se mu na rty , na což jsem zavřel oči. Nejprve to byly rty, co mísily jednotlivými pohyby naše pudy chtíče po tom druhém. Pak jsem na horním patře ucítil jeho měkký vlhký jazyk , sklouzávající a přejíždějící po stoličkách , až narazil na můj ztuhlý jazyk. Pomalými krouživými pohyby ho začal uvolňovat. Asi jsem pocítil po tváři tekoucí slanou slzu ze vzpomínek na Nicka.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Kajča Kajča | E-mail | Web | 19. července 2012 v 10:35 | Reagovat

Pěkné:)

2 Hikari - san Hikari - san | Web | 19. července 2012 v 15:06 | Reagovat

áááh, konečně, rychle na další kapitolu, śkvělej konec :)))

3 Hikari - san Hikari - san | Web | 19. července 2012 v 15:09 | Reagovat

za chvály nemáš zač, když je to takový jaký to je... prostě skvělý... :)*
už ve vlaku mě napadaly všelijaký perverzárny tak až přijedu domů tak budu tvořit ve velkým :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama