Kapitola 14. ,Plán C

21. července 2012 v 18:45 | Elfel |  Plán C
Tak a máme tu poslední kapitolu první sci-fi série Hry s tmou: Plán C. Jsem zvědavý na vaše reakce. :-)

Kapitola 14.

Skrze větrací šachtu se ke mne hrnul křik, rány, běsnění a řinčení skla. To mne vytrhlo ze slasti, co mi kolovala v žilách. S otravou mi ulétlo zachrčení, protože jsem věděla, že musím pryč, pomoct jim… a prostě utéct.
Došla jsem si do místnosti, kde byly jedničky. Vzala jsem si samopal, co jsem si tam před tím nechala a vyskočila do větrací šachty. Hlavou mi začaly vrtat dvě věci:
Za prvé: Nemůžu jít až dozadu, kde vylezli všichni, budou mě čekat. Vylezu druhou stranou.
Za druhé: Co když potřebují nutně pomoct a jediná nechráněná cesta je právě tahle?
Rozhodla jsem se udělat tu první věc. Otočila jsem se na druhou stranu, kde vlčí pach slábl a tam prorazila plechovou mřížku, následně se spustila na zem.
Všude po zemi bylo sklo, světla praskala a mnoho zářivek se houpalo na kusech prskajících drátů. Po zemi se válela těla zaměstnanců, vojáků, obyčejných vlkodlaků. Jejich oblečení bylo nasáklé krví, která také prosladila celý okolní vzduch od starých papírů, zápachu kovových kartoték nebo horkých počítačů či cigaretového kouře.
Občas byl někde slyšet výkřik a já si všimla, že dveře na druhém, velmi vzdáleném konci místnosti, kterou tvořily kanceláře, oddělené neprůstřelným sklem, byly otevřené dveře a nezavíraly se. Víte proč? Protože ve vchodu se válela útlá dívčí postava v bílém. Přiblížila jsem si její halenku s vizitkou: brigádnice N. Jalová. Bylo mi ji líto, ale tak to chodí.
Zapřela jsem si pušku o rameno a procházela jednotlivé kanceláře, až jsem došla na konec místnosti. Vyšla jsem na chodbu oněmi dveřmi. Prázdno. Výtah též zablokován, ale více těly. Navíc nepatřily brigádníkům, ale vojákům, které jsem viděla na obrazovce počítačů v patře -38. V zadní části patra se něco mihlo. U schodů. Ihned jsem se tam vypravila s puškou připravenou. Spatřila jsem vlkodlačí monstrum, plazící se po zemi. Abigail říkala, že se ihned léčí a že by měl být imunní vůči stříbru a zlatu, nebo ne? Už se mi to plete! Zakňučel. Ucítila jsem závad větru na týle. Tentokrát vrčel a hlasitě štěkal. Něco tu je!
V zápětí jsem slyšela hlas Leny. Ta štětka!
Odhodila jsem pušku. "Tak pojď, hrdinko!", poslední slovo jsem vyplivla.
Zjevila se jako z mlhy na druhé straně chodby, odkud jsem přišla. Její zářivě zlaté oči, stažené zorničky, ihned jsem poznala její částečnou vlkodlačí podobu.
Rudou kratičkou sukni, bílé podkolenky s červenými střevíčky a bílou halenkou s červeným lemem kolem krátkých rukávků. Stále se jen smála.
"Ten úškleb ti protáhnu až k uším!", zasyčela jsem vzteky. Ten její smích mi stoupnul do hlavy.
"Tak to jsem zvědavá." Změnila se a v dokonalé rychlosti a plynulosti těla už mi visela zezadu na krku, kde se neudržela dlouho.
Jediným primitivním chvatem dlaně jsem ji zlomila zápěstí. Zajíkala. Dalším kruhovým pohybem ruky jsem ji setřásla a mrštila s ní o zeď, kde se po jejím pádu objevily krvavé šmouhy. Hned se oklepala a zase zmizela za d jejího smíchu.
Dupla jsem takovou silou, až mi z boty vylétl jeden z nožů, jenž jsem chytla. Pomalu jsem se plížila chodbou. Ze zadu na mne doléhalo kvílení těžce zraněného tvora. Byla jsem v pasti. Nikde nebyly okna, byla jsem pod zemí, ve výtahu byly výbušniny a po schodech jsem slyšela dusot vojáků.
Zmocnila se mne nejistota, strach, úzkost. V tom se ale ze stropu něco sneslo, ale na zem dopadly už dvě osoby. Černovlasý chlapec zaklekl Leně paže a svými se í pokusil urvat hlavu. Ona mu ale stihla včas zaháknout chodidla za krk, následně ho stáhnout na zem za sebe. Toho jsem okamžitě využila a proťala jejím hrdlem svou dýku, ale tlačila jsem ji dál, až jsem pocítila tření jejích kostí a vnitřností o své předloktí. Celé má ruka od lokte dolů civěla z jejího hrdla a na špici nože byla nabodnutá její bránice.
Dokavaď byla ještě při smyslech, naklonila jsem se jí k uchu. Jediné, co jsem ji dovolila slyšet, byl můj slabý smích, jen pro ni. Pak se její tělo bezvládně uvolnilo. Na mé ruce nyní přistála celá její váha. "Ta je tlustá!", prskla jsem. Pak se můj pohled stočil na chlapce, co si oklepával prach z kalhot. "Děkuju."
"Není zač.", usmál se, ale do země. "Musíme jít."
Otočila jsem se na vlkodlaka u schodů, ale už z něj byl jen pohledný třicetiletý mladík. Mrtvý.
"Proměníme se jen po smrti.", řekl se smutným úsměvem a já spatřila, jak se mu oči zaleskly. "Byl moc milý, laskavý. Tohle místo nebylo pro něj."
"Tohle není místo pro nikoho z nás.", dodala jsem stroze a vyskočila do šachty.
Nic neřekl, ale levý koutek úst mu cukl doleva. Souhlasil s mým tvrzením, avšak nic neřekl, nebylo co říct.
Plazili jsme se po zaprášené podlaze. "Ty jsi imunní vůči stříbru a zlatu?", zeptala jsem se ho, protože pod námi jsem škvírkou zahlédla skupinu vojáků.
"Jo.", polkl. "Proč?"
"Připrav se.", pošeptala jsem mu a skrze zesílenou plechovou šachtu pronikaly kulky.
"Do háje!", zasyčel. Neměl tak rychlou regeneraci, zřejmě se nenapil krve.
'Začneme se regenerovat až po prvním loku krve.' vybavila se mi věta, co mi řekla Aby.
Nemohla sem se nijak pohnout. Prorazila jsem podlahu a seskočila dolů. Zaskočil mne obrovský počet, ale ihned jsem se s tím vyrovnala. Popadla jsem své Tauruse. V provedeném trojitém přemetu jsem va vzduchu střelila několik vojáků přesně mezi oči a při poslední fázi dva skopla a prostřelila jim plastové helmy.
Zbytek nabíjel zásobníky. Já v klidu šla, jejích křik míšený s klapáním podpatků byl okouzlující. Zasmála jsem se, tehdy jsem pochopila, co na mém strachu Lenu pobavilo- tohle!
Uklidila jsme si Tauruse a setřela krev s nože, kterým jsem jedním pohybem podřízla zbývající dva přeživší na tomto patře. Okamžitě mi nůž bodl do zápěstí a já se vytáhla k chlapci. "Pij."
S nechutí polkl, pak znovu, znovu, až se mu z ran vypadly kulky. "Díky!", usmál se, teď ale s vděčností.
"Není zač."
Plazili jsme se asi dvacet metrů, přičemž bylo mnoho začátek i křižovatek. Ani jeden z nás se neoddělil, nebyly ani žádné debaty, prostě šel za mnou. Najednou se nad námi ozvala rána. Další, další a další. Menšími otvůrky Tekla do šachty krev. Koukla jsem se mřížkou a uviděla Velenu s pistolí dat tím velikým monstrem. Bylo téměř bezvládné. Jen vláčná skořápka ohromného silného stvoření. Zaklekla mu na krk a on se začal dusit. Chrchlal krev. Její zlatavé oči se zaleskly v blikavém zeleném světle. Po zádech mi přeběhl mráz. Mám mu pomoct, nemám. Sakra!
Proskočila jsem otvorem a vrhla se na ní. Vytřeštila oči, na to prolétla několika vrstvami neprůstřelného skla.
Zasmála se. "Tak hlavní hrdinka. Hrdinové přichází vždycky v pravou chvíli, že?"
Ukročila jsem si.
"Nu," podívala se na svou ruku, která se začala klepat, až z ní vyrůstaly děsivé černé chloupky, tvořící huňatou srst a dlouhé nehty, z nichž byly smrtící zbraně. ", abych i já neměla párek hrdinů. Že?" Upustila hromadu papírů a od země se zvedl těžký prach.
Světlo nám blikalo, my kolem sebe jen tak kroužily a já doufala, že mi ten chlapec s touhle monstrózní babou pomůže. Začalo se jí chvít celé tělo, až přede mnou stála vzpřímená žena s hedvábnou černou srstí, protáhlým čenichem, dlouhými zuby s diamantovým leskem, očima tak žlutýma, jako jantar. Nehtem mi ukázala jizvu, pak ukázala na mě a naznačila podříznutí krku.
Zdvihla jsem dlaň, následně prostředníček.
Na to se na mě vrhla, jako veliký černý mrak s rychlostí blesku. Odkopla jsem ji stranou, jen o fous! Z krku mi začala vytékat trocha krve ze šrámu po jejích spárech.
Zelené světlo mi pomáhalo ji vidět, protože její srst byla v tom světle jako růžový zvýrazňovač na bílém papíře- křiklavý.
Výhružně zavrčela, až od jejích úst odlétlo několik kapek slin. Najednou se její srst zachvěla, jednotlivé chloupky se lepily k sobě a z hedvábné srsti na sobě měla tvrdou krunýřovitou kůži z ostnatých šupin. Zuby se zjemnily, zkrátily, ale znásobily svůj počet. Jako pila, pomyslila jsem si a tentokráte jsem to byla já, kdo se na protivníka vrhnul. S větší rychlostí, silou a motivací ji zabít. Za to, co udělala Frederikovi, za Davida i za všechny ostatní.
Ona na místo toho roztáhla svá zelenkavá blanitá křídla posetými jemnými lehkými šupinkami a prolétla stropem. Dopadla jsem na tvrdou podlahu.
Zdrhla! "Sakra!", praštila jsem vzteky pěstí do země, až podlaha praskla. Bylo mi jasné, že ten chlapec šel dál a já proskočila dírou nahoru. Stále výš a výš, když se z reproduktorů ozval znovu ten ženský hlas.
Zastavila jsem na patře, kde byl vlčí pach nejsilnější, viděla jsem proč- na zemi leželi tři vlci, čtvrtý s pátým zrovna cápali posledního vojáka, co namísto křiku plival krev. V agónii se zaklepal…a utichl.
"Byl aktivován Plán B! Vykliďte pracovní plochy a opusťte budovu. Opakuji, opusťte budovu!", hlas utichl.
Bedlivě jsem pozorovala, co se to bude dít tentokráte. Světlo probliklo. "Jsme fakt dobří!", pochválila jsem nás za zmaření jejich obranných plánů a vůbec celkové demolice budov. "Snad holky čekají nahoře!", podívala jsem se vzhůru dírou, kde stále prskaly dráty, roztřepené plachy se šachet a drolil se beton, který následně padal pár pater pode mne, kde jsme před minutkou sváděli boje. Nikde nic, jen velmi tmavé mraky, ze kterých už padaly první kapky. "Divné počasí!", mou pozornost nyní upoutal skřek vlků. Ve vzduchu se třpytily miniaturní částečky- stříbro a zlato. Plán B působil velice efektivně! Vlci, původně imunní vůči těmto látkám teď padají jako hadrové panenky. "Možná to má něco víc, třeba počítali s možnou vzpourou a do toho plynu dali i něco jiného. Ale to by zabili vlastní lidi!", proskakovala jsem výš a výš. Zastavila jsem se a krev mi ztuhla v žilách. Lana. Stála v zadní části budovy, snad v osmém patře nad zemí u výtahu a likvidovala naše řady. Jednoho po druhém s tím svým zatraceně nechutným úsměvem s křišťálově průhlednými tesáky. Vytříbený tvar jejího nádherného obličeje s bílými vlasy a rubínovýma očima působily tak chladně, ale chtěly respekt! Jako by jste viděli Boha! Stála na místě a všichni kolem ní padali. Padali, ale ve formě pravidelných kostiček- rozkrájených jakousi silou, co nemůžete vidět. Silou, kterou má jen ona.
Klesla jsem na kolena a smířila se s porážkou. Bestie! "Doufám, že jsou pryč! Ať sem ani nechodí!..holky…"
Ta svině se mi smála do ksichtu. Zubila se s očima v tenkým linkách. Její smích byl jako jehlice- pronikavé, zrádné, připravené k bolestivému bodnutí do vašich bubínků.
"Tak kdo pak koho zabije, hm?", smála se. Čapla mne pod krkem, ale já se vykroutila.
Zdrhala jsem k výtahu. Byla rychlá, se smíchem mi sápala po krku a já se v duchu usmála, že můj plán vyjde.
"Plán C aktivován!", zasmála jsem se a už jsem stála ve výtahu s tak debilním úsměvem na rtech, až se ten její vypařil.
Sama pro sebe jsem si opakovala matčinu větu o vlně… "Jsem vlna, která-…."

"Evelin!", roznesl se výkřik všech dívek najednou. Běžely všechny k SOFORIP po střechách vysokých budov, když to viděly. Zastavily se hned na sousední budově.
Ulicemi Londýna se rozezněly silné exploze. Země se chvěla, domy padaly pod tíhou padajících mrakodrapů agentury.
Mila se rozbrečela a Cris vyjíkla. Padla na kolena se slzami v očích.
Další výbuchy. Ohromné, ale vskutku ohromné výbuchy, rány, skla se tříštila v rytmu blesků. Světlo pouličních lamp zhaslo. Elektřina v celém severním bloku Londýna spadla a celé to ohromné Evelinino dílo bylo možné sledovat jen pod prudkým světlem ohně a blesků. Velkolepý plán pro odvážná stvoření.
"Evelin…", zasténala Lin, po tvářích ji cestovaly dvě slzy. Jedna za Ev, druhá byla slza štěstí. Štěstí, že to vše, snad, skončilo.

O dva roky později stále v Londýně.

"Milo, kde jsi! Máš tu tašku!", volala Lin na Milu, když se krémové vlasy zaleskly na schodech bytovky. Její šedé velké oči se těšily na první den ve škole, až zapomněla na aktovku.
"Máš v ní všechno- učebnice, svačinu,…telefon.", připomínala jí Lin. "Kdyby něco brnkni."
"Neboj se, postarám se o sebe.", mrkla na svou novou "maminku".
Dveře zaklaply, jen na moment. Hned se z nich vynořily ostatní dívky s vlastními batohy, vínovými, krátkými sukněmi a bílými nažehlenými košilemi.
"Zapadnu takhle?", Cris si prohrábla vlasy.
"No já ti nevím, spíš takhle!", Niki jí sáhla do velkolepě udělaných vlasů s čerstvě naneseným lakem a tužidlem.
"Co děláš ty jedna…!", prskla Cris. "Počkej! Nezamykej!", volala na Lin.
"Pozdě. Takhle to přežiješ.", upravila ji špičatými nehty účes.
"Díky, aspoň něco.", prohodila si vlasy dopředu a šlo se.
"Umělecká, panenko Skákavá! Já chtěla na kadeřnici!", bědovala cestou Cris.
"Ty si stále na něco stěžuješ, co!?", okřikla ji Niki.
"Bylo těžké se tam dostat, buďme za to rády. Díky penězům od Ev si nemůžeme dovolit něco horšího.", Lin prohlížela si rozvrh.
"Díky tomu balíku peněz…si nemůžeme dovolit něco…horšího….", opakovala blonďatá modrooká dívka, než jí to došlo. "Kadeřnice není horší! Ty mrško!", uhodila Lin loktem do žeber.


Střední umělecká škola.

"Tak tedy dobrá, přijmeme vás, ale máte učebnice a učební plán?", pravil ředitel.
"Ano, už jsem si ho obstaral, učebnice mám objednané, přijdou zítra.", usmál se hnědovlasý chlapec.
"A jaké máte plány do budoucna?"
Chlapec se zamyslel. "Jen ty nejlepší.", zazubil se.
"A jak že se jmenujete?"
"David. David Mane."
………………………
Konec.

_____________________________________________________________
Tak co říkáte? Já osobně u psaní této povídky doslova žil. Neustále, a to i při testech, sjem přemýšlel, jak tuto sérii spestřit, tak snad se vám líbila. :-)


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama