Kapitola 13. ,Plán C

20. července 2012 v 14:25 | Elfel |  Plán C
Kapitola 13.

Nereagoval. Ležel na zádech a já si říkala- Co si to provedla!? Byla jsem bezmocná. Vchodem naproti mně se řinuly mraky vyzbrojených vojáků.
Co budu dělat? Vůbec jsem si nebyla jistá svým chováním. Horký vzduch opojený vzrušením, strachu, ale především dychtivosti po krvi mi prozradil jediné: Musím! Urputně jsem se snažila zahnat strach, ačkoli se to moc nedařilo, udělala jsem, co mi instinkt nařídil.
Naposledy jsem se zhluboka nadechla, při výdechu jsem se rozeběhla jako nikdy předtím. Neběžela jsem, abych zachránila svůj krk, ani Frederikův, ale abych všechno skončila. Dost dobrá motivace, ale ta největší byla- za Davida!


Běžela jsem po stěně a zlatá sprška kulek míšená se stříbrnými mne míjela. Ne o moc, ale míjela. Rychlost, síla a já- jediné věci, na které jsem se mohla teď pořádně spolehnout. Cítila jsem, jak se mi nehty prodlužují v mohutné spáry, jak mi připadá najednou všechno tak pomalé i komické. Vmrštila jsem se do davu s roztočeným tělem, vnímajíc pouhý sladký pach krve, potu, doplňující bolestným nářkem. Nevědomě stříleli do svých vlastních řad ve strachu o svůj kejhák. Můj vražedný tanec pokračoval, ale nebylo to jako tenkrát, bylo to jiné. Tentokrát se opravdu střílelo. Nehorázně mi napomáhaly i z mé strany neprůsvitné části zdi, kde se odráželo celé to dění. Musela jsem se pousmát nad svou krutostí.
"Frederiku!", hlas mi zněl až trýznivě. Samozřejmě to nebylo účelem, jen jsem vyjíkla v momentě prudkého pohybu a nesoustředila se na mluvu. Možná právě díky vysokému tónu svého už tak pronikavého hlasu začal pomalu vnímat. Pomalu, ale konečně začal. "Hodila by se mi pomoc!", srážela jsem nohou hlaveň zbraně vojáka za mnou, aby nemohl zaměřit a přitom vrážela prsty do bránic vojáků přede mnou. Uchopila jsem za krky další dva členy jednotky, které akorát nastoupili na místo čerstvě mrtvých a nohama jsem si přichytila vojáka, co se neustále snažil zaměřit mé tělo. Vyšvihla jsem se do vzduchu a roztočila. Jeho rotující zbraň pod stisknutým kohoutkem střílela lesklé kulky všemi směry. Některé letěly do oken, jiné do jeho spolupracovníků a jiné zase úplně jinam. Vzduchem se najednou roznesl zápach vařícího kovu a spálené kůže. Z chodby vedoucí do pokoje se hrnula trojice vojáků s plamenomety a zabíjela všechno před sebou, včetně bílé oblečených vlkodlaků v lidské podobě.
Oni nebojovali za sebe, ale za tu husu! Odstrčila jsem některé stranou, abych je zachránila a sama se vrhla střemhlav trojici. Než se stačil kdokoli z nich otočit od futer dveří, já už jim podsekávala krční tepny a šlachy za koleny. Padal jeden vedle druhého. Popadla jsem jednu z pušek a vrátila se pro Frederika, který akorát zvracel v pravém koutě pokoje.
"Pojď!", ale bylo pozdě. Už se k nám hrnuli další. Rozhlédla jsem se po pokoji a uviděla dobře zamaskovanou větrací šachtu. "Támhle!", ukázala jsem na přišroubovaný čtvercový železný kryt vrtule. "Jdi první.", vyrvala jsem ho i se šrouby.
"Nemůžu…"
"Oba toho máme plný zuby! Jdi nahoru! Musím ještě pro něco zajít.", myslela jsem na Davida. Kdybych mu to řekla, chtěl by jít se mnou, ale v tomhle stavu by mě jenom zdržoval. "Tak jdi už, sakra!" Pak zmizel pryč v šachtě.
Otočila jsem se k vojákům ležícím na chodbě, co na zádech měli bomby s hořlavými plyny potřebné jako munice do plamenometů a střelila do nich. Jedním skokem jsem se svezla do šachty, zatímco mi do zad vyžehl horký plamen z výbuchu, co přehlušil veškerý křik z vyššího patra.
Těsně jsem se zastavila nad nekrytou vrtulí. Dlaně mě pálili a já cítila, jak mi kůže na rukou vibruje napětím. To bylo těsný! Říkala jsem si sama sobě. Opatrně jsem se spustila doprava, kam vedla jediná cesta.
Zanedlouho jsem dorazila do nejnižšího možného patra. Do patra s číslem -38. Cítila jsem, jak se vzduch ochladil.
Prokopla jsem ochrannou mřížku připevněnou zvnějšku ke stěně pokoje a ocitla se u několik počítačů, monitorující celý kamerový systém tohoto rozsáhlého komplexu budov. Spatřila jsem, jak se plné výtahy s vojáky hrnou dolů, jejich zástupy se valí i po schodech. Zmocnil se mě strach.
Musím sebou pohnout! Myslela jsem si, vyběhla z místnosti a hlídce před sebou zlomila vaz. Kde jen může být? "Davide?"
Jediné, co se ozývalo, byl alarm. V reproduktorech najednou zazněl hlas. "Plán A aktivován! Zůstaňte na svých místech a neopouštějte svá stanoviště! Děkuji."
Strnula jsem. To chtějí všechno vyvraždit!? Nebo hledají jen mě!? Rozeběhla jsem se chodbou. Za běhu jsem prokukovala prosklenými okénky ve dveřích. "Davide!", prokopla jsem předposlední dveře. Nebyl tu, zato zde bylo obrovské množství zbraní, včetně těch mých. Na druhé straně místnosti se válela krabice, odkud vykukovala má mačeta Walter Mach. Má dcerko, jak jsi mi chyběla! Pomyslela jsem si za úmyslu sama sebe pobavit. Sama jsem si věnovala úsměv a rychle si začala brát své věci zpět. Dva granáty, čtyři nože, šest zásobníků a dva Tauruse. Samozřejmě jsem si konečně vzala i lepší, plně nabytou CAR-L CQC. Kupodivu byla lehká. Napadlo mně, jestli má i více kladných stránek, než jen svou nesmírně nízkou váhu.
Opatrně jsem vykoukla z ocelových dveří, nikdo nikde. Vyšla jsem tedy přitisknutá ke zdi a s pravým ukazovákem na kohoutku, zatímco levou jsem si podepírala zbraň.
Najednou vypadl proud. Zčista jasna. Pokračovala jsem dlouhou tmavou chodbou, kterou osvěcovaly pouze záložní zdroje zelenkavých světel. Mizerná viditelnost, to vám povím, ještě když občas vypadly. Můj zrak sice neviděl do tmy, za to byl spolehlivější a pronikavější. Fungoval na způsobu dalekohledu, který si můžete kdykoli přizpůsobit- zaostřit, rozmazat, přiblížit, oddálit.
Podpatky mi pravidelně klapaly o podlahu. Občas bylo slyšet i zasyčení elektrických drátů, zapraskání světel na stropě. Na koncích chodeb se otáčel rudý majáček, signalizující stav pohotovosti. Nad ním byla tabulka, kde svítilo veliké písmeno A.
Pohledem sem projížděla jednotlivé pokoje, nikde nic. Až v poslední řadě dveří. Opravdu těžké, opancéřované dveře s neprůstřelnou vrstvou skla v okénku, kde byl matný nápis CATHEGORY ONE (kategorie jedna) a na dalších dveřích se měnil, až do čtyřky.
Postupně jsem se snažila otevřít všechny dveře, ale bohužel byly na otisk prstů. Kopání do dveří mi taky moc nepomohla, proto jsem doprostřed chodby umístila jeden z granátů. Rychle jsem odspěchala na druhý konec chodby. Jedna rána, jedna trefa, jeden výbuch, ani jedny otevřené dveře, za to byly ve zdech obrovské krátery, s ohořelými kusy cihel. Zdi zde byly ze dvou řad cihlových vrstev. Proskočila jsem do prvního pokoje. Viděla jsem operační stoly, počítače, rukavice, mnoho zástěr pro chirurgy, plné vybavení operačních stolků, lednici s krví, v neposlední řadě i spoutaná monstra uvnitř mrazících boxů. Obrovští vlkodlaci bez kůže, jak řekla Abigail. Ze zad jim vykukovaly ostny, krk, společně s končetinami svým způsobem zdobily napjaté svalstvo se šlachami. U úst měly zamrzlé sliny a oči plné utrpení, vzteku, ale především smutku.
Praštila jsem do červených tlačítek u každého boxu. Poklop boxů se otevřel a na zem vypadaly jednotlivé bytosti. Po dopadu se jejich ztuhlé tělo zaklepalo a já využila jejich nehybnosti k vyjmutí čipů. Celý postup jsem udělala i u ostatních kategorií a mně až teď došlo, že jsme dole sami. Pokoj s počítači! S rychlostí mého upíra jsem se rozeběhla jako blesk zpět do pokoje, ve kterém jsem byla hned po příchodu do patra -38. To, co jsem viděla, zcela změnilo mé plány na únik. Všechny východy byly hlídány mnoha, ale opravdu mnoha vojáky. Výtahy blokovali řady vojáků, ale pro jistotu výtah vyplnili několika bombami na dálková ovládání.
Tak moc jsem pospíchala zpět, až jsem přehlédla jeden obraz z kamery, který zachycoval blížící se skupinu vlkodlaků, měnící se zrovna z bíle oblečených lidských schránek.
Zastavila jsem se za polovinou té dlouhé slabě osvícené chodby. Postupně ze dveří vycházeli různé druhy upírů, vlkodlaků, ale z posledních dveří, které jsem otevřela nevyšel nikdo- čtyřky. Pak mi došlo, že čtyřky jsou vlastně Abigail, Cristal, Nicol, Mila a Lin.
Zmocnil se mě strach, ale pomalým krokem jsem se zase dala do pohybu. "Ahoj.", začala jsem. "Hele, nečekám, že mi pomůžete, nebo mi budete vděční za vaši záchranu, ale moc ráda bych jim tu udělala binec. Samozřejmě bych i ráda utekla, ale sama to nezvládnu.", přestala jsem povídat, když jsem si všimla, že příšery bez kůže si vyměňují pohledy a ostatní si jen něco šuškají. Pak jeden z nich předstoupil. Byl třetí kategorie.
Polonahý mladík s černými krátkými vlasy a sytě zelenýma očima ke mně i všem promluvil hlubokým mužským hlasem. "Nejspíš se shodneme, že chceme všichni pryč. Ale venku, tam se neznáme. Tam už táhne každém za sebe!" Na to jeho společníci zabouchali pěstmi o zeď.
Jak jsem se koukala, všimla jsem si, že jsou všichni mužského pohlaví a nejspíš i starší nad osmnáct, nebo snad i dvacet. Na druhou stranu jsem nemohla soudit ty veliké svalnaté bytosti bez kůže, jelikož neměly lidské podobizny, ale i oni ,svým způsobem, dali najevo svůj souhlas zvláštním štěkotem. Z konce chodby, odkud jsem přišla se zpoza rohu vynořila skupina vlkodlaků. Ihned, jak nás spatřili, zastavili a namířili na nás zbraně. Všichni jsme uskočili zpět do chráněných místností. Já skočila k jedničkám. "Teď mě poslouchejte, prosím.", můj zvýšený hlas mi bral dech, protože přehlučet ten hluk spuštěných zbraní dá dost zabrat. "Odlákám je a vy utečete větrací šachtou do horního patra, pak jen spěchejte ven, ale snažte se utéct co nejvýše to půjde."
Monstra jen kývla a já viděla, jak se jejich metráková těla dala do pohybu.
Ostatní členové jiných kategorií na nás mrkli v signalizaci, že mě slyšeli. Zřejmě jsem opravdu mluvila dost nahlas, což dokazovalo i lehké štípání v krku.
Vyběhla jsem na chodbu s palčivou žízní. Měla-li bych to upřesnit- s chutí po krvi. Má rychlost opět předčila mé osobní očekávání. Kulky mi lítaly kolem nohou, kyčlí, ramen, ale já stále běžela jim naproti. Všimla jsem si, naštěstí včas, že jeden z vojáků vytahuje granát. Vyskočila jsem a v tu ránu jsem běžela po zdi, ocitla jsme se nad pásmem svištících kulek, i natolik blízko lidským podobám vlkodlaků, že voják raději uklidil granát. Chystal se popadnout svůj SCAR-L, ale já byla rychlejší. Svou rotací, silou i rychlostí jsem opět padla mezi skupinku. Stále mne udivovala jejich tupost. Ten samý trik a oni na něj vždycky skočí. Vždycky. Otočila jsem se, ale uviděla jen houpající se mřížky od větracích šachet. Sama sebe jsem se pochválila, že všichni utekli bez zranění. Sehnula jsem se tedy k bezvládným tělům a napila se sladkohořké krve. Ovšem pot z pokožky tomu dodal slanou chuť. Mé tělo sílilo, svíjelo se v extázi, kterou mé tělo nyní prožívalo. Tak skvělá a výživná krev! Cítila jsem, jak mi po bradě odkapávají stroužky krve, jak hodně mám svůj nos nakrčený, jak hodně se mi mé smysly opět zlepšily.
Nyní jsem připravena se vrhnout do boje hlava nehlava! Rukáv mi setřel krev z brady.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama