Kapitola 12. ,Život R. Aika

13. července 2012 v 8:40 | Elfel |  Život R. Aika
Kapitola 12.

Rozhlédl jsem se kolem a viděl dokonce i to basketbalové hřiště venku. Na to mne ale náš "majitel" napomenul , abych nic nezkoušel. Mohlo by se Nickovi prý něco stát. Když jsme tam vešli , vše vypadalo v pořádku. Normální dům. Koupelna všechno , ale až na detail ,že na to jak vypadá zvenku , je vnitřek až moc luxusně zařízený! Domácí kino , ohromný gauč , no prostě - úchvatné. Ale nás vedli jinam. Pod kobercem v obýváku byl veliký poklop , který vedl chodbami do dvou jiných křídel domu , kam jiná cesta nevedla. Byla tu prý dřív věznice. To vysvětloval chodby i mříže za okny. Když nás dali do pokojů , já byl samozřejmě s Tirem, důrazně napomenuli , že se zde nesmí nikdy , ale nikdy svítit! Bylo pochopitelné proč.
Při odcházení zabouchli dveře , nešly ani kloudně zavírat. Za co jsem byl ale rád bylo to , že tu bylo uklizeno. Tím míním pavučiny , prach a tomu podobné věci. Dva rohy obdélníkového pokoje zdobily dvě obrovské skříně. Dva stolky , každý po šesti šuplíčcích a jedné židli. Čtyři postele , ale byly spojeny do dvou velkých. Každý měl své postele na opačných koncích pokoje. Ale já si je přestěhoval pod okna.
"Na co se tam tak díváš?" ptal se mne Tiro , zrovinka ve chvíli , když jsem se zamyslil nad tím , co jsme si slíbili s Nickem , jak půjdeme o víkendu pryč. Teď z toho budeme mít oba trable. Nějak jsem ale cítil , že to nebude tak zlé.
"Napadlo tě se někdy zamyslet , kolik lidí by tě hledalo , kdybys se ztratil?" zeptal se mě.
"Mne? Jediný. Jediný skvělý přítel." Řekl jsem smutně, až mě to dojalo.
"Ty - no , t-ty chodíš s - no - s Nickem?" když se mě ptal hrál si s nehty a koukal se na svou postel , na které seděl v tureckém sedu.
"Jo , ale to tě nemusí zajímat."
"Hm." Vzdychl si.
Zakručelo mi v břiše , ale já to ignoroval. Proč jsme si toho měl všímat , že? Teď musím hlavně držet jazyk za zuby , jinak by se nám oběma mohlo něco nepěkného stát. A jen mou vinou! Vzpomínal jsem na jeho teplé objetí , když jsme se usmířili po naší poslední hádce. Byl jsem tak šťastný , že ten telefonát neproběhl před usmířením. Strašně šťastný! Teď bude chudák žrát ty hamburgery a pobaveně jsem s usmál při pomyšlení nad tím, že mu nebudu dávat pod rypák ty moje blafy -fokusy pokusy.
"V noci se podívám , kde jsou mí spolužáci." Pravil rychle , rozhodl se, já mu to neodpíral , ale já bych tu raději zůstal. On ať si dělá co chce.
"Ty by jsi se mnou nešel?"
"Ne!" odsekl jsem. "Nehodlám kvůli někomu , koho neznám riskovat svůj nebo jeho život!"
"Na tvých místě bych jednal stejně." Řekl po chvilce trapného ticha. Pak nám kdosi zaklepal na dveře. "Dále." Řekl Tiro. Dveře se otevřeli a dovnitř vběhli jeho spolužáci. Padli mu kolem krku.
"Hlupáku! Řekli , ať na tom přestaneš dělat!" pustil se do něj jeden.
"Nemohl jsem." Usmíval se na ně a plakal štěstím.
"Tak je hledat nemusíš." Řekl jsem mu smutně. Přál jsem si , aby za mnou přišel i Nick. Místo toho za mnou přišel jeden ten plešatý opičák , co stráží dědulu.
"Pojď se mnou." Řekl chladným hlasem. Následoval jsem ho. Šli jsme po schodech dolů , z pravého křídla domu zase do podzemních chodeb. Počítal jsem si zatáčky. Vyšli jsme těmi velkými dveřmi do obýváku. Odtud přešli do kuchyně a zase velkými dveřmi do levého křídla. Stále jsem si opakoval předešlou cestu a koukal na tu opici přede mnou. Když jsem si ty čísla zatáček opakoval , něco mi došlo. Jedna zatáčka vlevo a Dvě vpravo , Dvě doleva , Jedna doprava , Pět doleva , Dvě doprava.
1-2-2-1-5-2. je to datum narození! Ale pozpátku , cestou z pravého křídla do obýváku. Ale v Americe se přece píše první měsíc a pak až den. Jsem génius! 21.12. 1952 , tak to bychom měli. Dnes je rok 2010 , což by znamenalo , že je o dva dny narozen později , teda až na rok no. Usmál jsem se.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama