Kapitola 12. ,Plán C

20. července 2012 v 14:23 | Elfel |  Plán C
Kapitola 12.

"Jednu vodku a pět minerálek.", objednala jsem u barmana.
"Tak to ne!", začala protestovat Cris. "Dvě vodky a čtyři minerálky."
"Mě prosím jen vodu.", usmála se na barmana Lin.
"Dobře, takže- dvě vodky, tři minerálky a jedna voda?"
"Ano.", vzdychla jsem a souhlasila. Trochu mne divilo, že nechtěl občanku, i když Cris vypadala na dvacet.
"Támhleten na mě divně kouká.", zatahala Mila Lin za rukáv.
"Neboj se, nic ti neudělá.", uklidnila jsem ji.


Přešlo k nám pár chlapů, většina se zajímala jen o Cris. Mohlo jim být tak dvacet pět a ona si hned sedla k nim ke stolu. Smála se a pila, platili jí vodky, whisky, všechno možné, až se smála, i když bylo všude ticho. Dítě…
Najednou jsem zaslechla něco o sexu a v tu se ozvala děsná rána. Jeden muž proletěl oknem. Nikdo z nás se neotočil, ale všechno jsme slyšely. Plno nadávek do kurev a sviní. Rány pěstí, dopadajících na mužné tváře, sténající, skřehotající nebo smějící se hlasy oněch mužů. Zkrátka všechno.
I já jsem se v duchu usmála. Jediný kdo řval na plné kolo byl barman. Ječel, nadával, přímo šílel, abychom všechny vypadly.
"Evelin, už mě to tu nebaví.", třásla ze sebe posledního chlapa. Celkem pohledného blonďáčka, musel mít tak šestnáct let.
Do metalové hudby na mě prskal oplácaný barman a já už toho měla dost. Popadla jsem ho za límec, hlavou mu třískla o bar a na stůl mu položila pár bankovek se slovy, zlepši si to tu.
To už jsme všechny slyšely sirény policie i již známé pronikavé kvílení aut SOFORIP. Vyběhly jsme schody do horních pater podniku, kde byly pokoje k přespání a proskočili vikýřem. Octli jsme se u nízkého zděného komínu s přístřeškem z nereze. Nikde nebyla ani stopa po helikoptérách. Ve vzduchu bylo cítit napětí- blíží se bouře. Ale nemělo pršet!
"Pohneme.", pronesla jsem, ale přede mnou stanul veliký vlkodlak.
Abigail mu skočila na hlavu a rukou prorazila lebku. Ve svitu měsíce se jí leskly purpurové oči. Vlkodlak se skácel k zemi dřív, než stačil zavýt. I bez toho už k nám po stěnách domu běželi další. Rozeběhly jsem se po střechách vedlejších domů, přeskakovaly temné ulice plné odpadků, jiné zase přeplněné šňůrami s usychajícím prádlem. Za námi se hrnulo poměrně veliké množství chlupatých bestií, co pokrylo osm střech domů za námi. Byli rychlí, rychlejší než normální vlkodlaci.
Abigail a všechny už běžely proměněné v dokonalé čtyřky, za to já ne. Musela jsem si vystačit se svou "vyspělostí" a schopnostmi. Kvůli mně běžely pomalu, ale kdyby takhle běžely dál, chytli by nás všechny.
"Kde je Frederik? Přesně!", koukala jsem na Abi.
"Co?", nevěděla, co myslím.
"Ten kluk, jak jsi o něm říkala, že je u bílé ženské! Viděla jsi ho na fotografii."
"Jo ten. Je v nejnižším patře v agentuře. Proč to chceš vědět?", zeptala se.
Já na ni jen mrkla. "Sejdeme se v hotelu."
"Evelin!", křičela Mila, ale Lin ji táhla dál, musela jsem jim získat trochu času.
Prudce jsem se zastavila, mé drápy dychtily po vroucí krvi. Nebavilo mne poslouchat to funění, dupání a vůbec i cítit ten jejich smradlavý pach potu.
Vlci doběhli na rozlehlou střechu čtyřpatrového nákupního centra. Obklíčili mě a změnili se zpět na ozbrojené bílé vojáky. Začalo poprchávat, v dáli se ozývaly hromy, občas byl vidět i nějaký ten záblesk.
"Nestřílejte, chceme ji živou!", přimáčkl se jeden voják komunikační zařízení u ucha a pokynul dvěmi prsty vojákům s uspávacími puškami, aby mne sestřelili.
Já se jen usmála. "Zadarmo to nebude, holenkové!" Párek vypasených vojáků proti pětiset let staré upírce? Celkem si fandí. Přenesla jsem váhu na pravou nohu, ze které jsem se odrazila do houfu vojáků tak, abych byla kryta. Kdyby vystřelili, zahájili by křížovou palbu a postříleli by se navzájem. Začala jsem tancem, spíš vířením dlaní a kruhovými pohyby rukou. Tak jsem v klidu sekala pod bradu bílé oblečených vojáků, aniž by se pokusili o střelbu. Má rychlost mi dávala značnou výhodu- nemohli mě zaměřit; má pozice mi dávala výhodu- kdyby střelili, postříleli by se navzájem.
Bílé postavy padaly jedna za druhou, aniž by se pokusili něco udělat.
"Chyťte ji!", zavelel opět ten samý voják.
Ti nejbližší se pokusili o proměnu ve vlkodlaky, ale než jim stačila narůst oháňka, už se váleli v kaluží krve, míšené s kapkami deště, jenž zesiloval v pořádný slejvák.
Alespoň je nevyčmuchají, pomyslila jsem si.
Popadla jsem jednu na zemi se válející, plně vybavený SCAR-L CQC. Pak už jsem jen držela spoušť, skákala stále jinam- do větších houfů, které se ustavičně přesouvaly, kvůli mému pohybu. Tiskla jsem spoušť, sledovala, jak siluety vojáků padají k zemi, na střechu skáčou stále další a další z jiných, vedlejších, střech. Z ničeho nic jsem pocítila něco, co jsem už strašně dlouho necítila. Nevím co to bylo, ale jako by se mi zpomalil tep, má rychlost ustala, síla zmizela. SCAR-L mi najednou přišel těžký, mé nohy byly jako tunové kotvy. Můj skvělý zrak byl jako dřív- lidský. Mým tělem projela bolest a já spatřila, že je v mé noze uspávací šipka. Museli mi ji střelit, když jsem se shýbala pro zbraň. Z čiré tmy, doprovázené deštěm jsem spatřila záblesk- těžké ocelové těleso mne udeřilo do temene hlavy a já padla bezvládně na chladnou morkou střechu obchodního centra s jedinou myšlenkou- utíkejte holky!

Čtyřky se zastavily až na severní straně Londýna. Mila stále brečela. "Myslíte, že je Ev v pořádku?", držela si kolena u brady.
"Určitě ano. Oni ji neublíží.", hladila ji Cris.
"Za pár hodin bude svítat. To bude výhoda pro nás. Můžeme jí pomoct a rovnou osvobodit jedničky, dvojky i trojky!", myslela nahlas Lin.
"Velká šance! A kdyby Evelin zaútočila zevnitř…", připojila se k ní Niki.
"Rozneseme je na kopytech!", dokončila větu Abigail.

"Kde to jsem?" Civěla jsem kolem sebe. Ležím připoutaná několika tlustými pásy k posteli. Všechno okolo je bílé. Stěny pokryté bílou, na oko měkkou hmotou, v níž se skrývala z jedné strany průhledná, neprůstřelná skla.
Vedle mě stálo několik lidí, připomínající chirurgy. "Jsi v bezpečí.", pravila žena s milým hlasem i sympatickým úsměvem, skrytým za tenkou vrstvou plexiskla (všichni byli v jakémsi hábitu z tvrdého materiálu, snad aby se k nim nedostaly nějaké nežádoucí látky).
Bílé dveře se rozlétly a v nich se objevila žena v bílé dlouhé sukni, s bílými vlasy sestřihanými do mikáda. Brýle s tenkými obroučky ji seděly na nose jako nějakému namyšlenému politikovi (od kterého neměla daleko). Nebyla oblečená v ničem jiném, než v obyčejných hadrech. Dívala se na mě jejíma zářivě zlatýma očima v tenkých linkách, co se krčily za tenkými dioptrickými sklíčky.
"Odpoutejte ji.", pronesla a pokynutím ruky naznačila, aby všichni odešli. Poslechli na slovo.
Seděla jsem na bílé posteli na kolečkách a ona stála přede mnou.
"Vítej v mém sídle, Evelin.", usmála se, na což sundala si své brýle.
Odkud mě zná?
"Nepamatuješ si?", ukázala malíčkem na jizvy na vnější straně dolního patra.
Tam jsem ale bodla hodně svých oponentů.
"Les, vlkodlaci, zástupy vesničanů,…David.", zazubila se. "Stále nic?"
Pane Bože! To není možné. "Zemřela jsi!", vyštěkla jsem a sápala jí dlaní po krku, ale ona se hravě vyhnula.
"Kdepak děvenko! Kdepak!", zhluboka se smála mým marným pokusům o to, ji chytit pod krkem, či rozdrásat prsty hrdlo.
Prsty! Nemůžu se proměnit!? "Cos mi to udělala ty svině!?Co si se mnou provedla!?"
Ale ona se jen smála, smála a smála na plné kolo, až brečela. "Neboj se, dítě. Zanedlouho to pomine. Vztek si taky budeš moci vylít.", se smíchem mi zmizela z očí a udeřila mne do dolní části dlani do týla hlavy a já omdlela.

"Au..", hlava mě třeštěla a já viděla rozmazané obrysy. Stůl, židle, veliký rozlehlý pokoj a… osoba sedící na židli. Frederik! Ta vůně, černé dlouhé vlasy v copu. Byl to on. Snažila jsem zaostřit své vidění, ale nějak to nešlo. Stav mého zraku se zlepšil během následujících dvaceti minut, co jsem se válela spoutaná na zemi.
"Hej! Frede!"
Nic.
"Frederiku! Vzbuď se.", trochu jsem šeptala v domnění, že mě nikdo neslyší.
V reproduktorech se hlasitě ozvalo. "Nemusíš šeptat, moje milá, my vás vidíme i slyšíme.", smála se ta ženská, ke které jsem chovala nehorázný odpor a vztek.
Zhluboka jsem se nadechla a zjistila jsem, že už se mohu proměnit. Lehce jsem přetrhla provazy, které mne mučily na zemi, kde páchly všelijaké desinfekční a čistící prostředky podobné zápachu Sava.
Potichu jsem došla k Frederikovi a zacloumala s jeho houževnatým tělem.
"Bojuj, ty lůzo!", zaječela nějaká žena do reproduktorů.
Když jsem se chtěla podívat na jeho krk, on se najednou vzbudil. Protrhl pásy na rukou i nohách. Jeho rudé oči nebyly takové, jako byly před tím. Před tím, než ho unesli. Teď v nich byla i špetka zelené.
Věděla jsem, že to nebude jako kdysi dávno naše cvičné souboje, ale mnohem horší. Uskočila jsem zpět. Snažila jsem se s ním komunikovat, ale ani nemrknul, neotevřel ústa. Přeskočila jsem tedy na jednu ze čtyř vysokých stěn této rozlehlé místnosti. Až teď jsem si stačila povšimnout, že měkká látka zmizela a místo ní jsou tu tvrdé, studené, bílo šedé dlaždice.
"Frederiku! Přestaň!", věděla jsem, že mě neslyší, ale znáte to. Doufáte a doufáte, že se najednou objeví bílé světlo a vy si jen stoupnete na stupínek vítězů. Ne!
Vrhal se na mě s napřáhnutou paží. Jen o fous jsem shýbla svou hlavu a slyšela prasknout dlaždičky. Jeho dlaň přistála přesně uprostřed bílého čtverce tam, kde před setinkami byla má hlava. Mé smysly mi teď řekli- je to o život. A mé srdce- je to tak!
Rozhodla jsem se ale po svém, neřídit se ani hlavou, ani srdcem, ale tím, že on je ovládaný! Nerozhoduje se sám za sebe. Stočila jsem se pod ním, protáhla se mezi jeho roztaženýma nohama na jeho záda a prsty, křečovitě propnutými, jsem udeřila do ďolíčku zezadu na krku, kde se odráželo světlo od malé kovové destičky. Do pokoje vtrhly jedním vchodem bíle oblečené čety, které mne lapily na střeše toho centra. Plně vyzbrojené s muškou na mém těle.
Frederik se zhroutil a spadl tři metry volným pádem na záda. Až teď se "probudil".

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama